Proč budu idiotem

7. 9. 2009 / Bohumil Kartous

Je mi velmi blízká ideová podstata sociálně demokratické politiky. Myslím tím solidaritu, která by měla být ústředním principem sociálně demokratického řešení veřejných věcí. Jsem přesvědčen o tom, že jedině solidární společnost naplňuje základní podmínku skutečné existence společnosti, obce, kterou pojí i jiné než uměle vytvořenými institucemi kodifikované vztahy a industriální schematizace sociálních spojnic. Strana, která má v tomto politickém prostoru svou politickou aktivitou zastávat tuto zásadu ale oplývá tolika ultraliberálně se chovajícími jedinci, že by klidně mohla usilovat o zcela odlišný elektorát, kdyby byl k dispozici. Já ji ale rozhodně volit nemůžu.

Nemůžu volit ani stranu, která své liberálně konzervativní rádobyzaložení pojmenovává občanskou demokracií. Ne však proto, že bych nebyl liberál. Požadavek společnosti jako sítě vzájemných vztahů, a nejen práv a povinností, se nijak nepříčí s požadavkem individuální svobody. Takové individuální svobody, která není definována solipsisticky deformovaným právem na realizaci své verze světa, ale možností seberealizace v rámci společnosti, v rámci oné sítě vztahů, které buď jsou a existují, nebo nejsou a jsou nahrazeny slušně řečeno flexibilními normami umožňujícími různý výklad a tedy různé využití či zneužití.

Seberealizace samozřejmě obnáší i zájmy čistě ekonomické, to je určitě nedílná součást liberální ideologie. Jenže strana tzv. občanské demokracie, která se zaklíná liberalismem, prosazuje pouze zájmy, nikoliv ideje. A pokud ideje nějak používá, pak pouze jako loga, jako značky, které v tomto případě reprezentují jednorozměrný a z hlediska přízemních individuálních zájmů účelově konstruovaný veřejný svět. Už jen zcela kosmetickou pikanterií je fakt, že se přitom často snaží oblékat do konzervativního smokingu, přičemž konzervativní je pouze onen smoking, nikoliv primát v něm.

Jako příznivec definované solidarity a definovaného liberalismu jsem také příznivcem politiky, která prosazuje politická řešení předkládaná z pozice ochrany veřejného prostoru, v němž žijeme. Přitom je jedno, zda se jedná o prostor kulturní nebo přírodní, jedná se jen o neoddělitelnou součást téhož komplexního prostoru, v němž se stále pohybujeme. Je to zcela v souladu se solidárním přístupem a také zcela v souladu s liberalismem realizovaným v rámci existující společnosti. Ideový liberalismus nelze praktikovat v prostředí industrializovaných vztahů, oficializované a ekonomickému diktátu podřízené kultury a zcela krátkodobým a individualizovaným zájmům podřízenému životnímu prostředí. Nelze být svobodným tam, kde k tomu chybí reálná možnost seberealizace, protože už si ji usurpoval někdo jiný. Dá se tedy říct, že jsem vedle socialismu a liberalismu postižen i zelenou politikou. Ze zelených stran bych si pravda mohl i vybírat. Vedle projektu "tak co s tím uděláme", který dopadl neslavnou ztrátou politické důvěry a který si ani nic jiného vzhledem ke svému politickému doublethinku křížícímu Ježíše i Caesera nezasloužil, je tu ještě jedna viditelná zelená odnož reprezentovaná "ženskou tváří", která jako zosobnění politického kýče ničí radar v Brdech, staví knihovnu na Letné a studentům odpouští maturitu. Říct "mám na výběr" prostě není synonymem tvrzení "mohu si vybrat".

V jistém smyslu mám blízko i ke konzervativním zásadám. Politická i veřejná střídmost, zdůrazňování etických rozměrů veřejných věcí, důraz na pozitivní vzory sociálního chování, to všechno má své místo ve společnosti, která v udržitelném životním prostředí kooperuje na základě reálných sociálních, nikoliv jen ekonomicko právních vztahů a v níž není právo jedince na seberealizaci omezováno ničím, co prokazatelně nepoškozuje veřejné zájmy. Taková politika naopak může prospět tomu, aby více vynikla spojnice mezi solidaritou a seberealizací. Odmítám ale, že by něco takového mohla reprezentovat křesťanská demokracie, už jen proto, že svým názvem vylučuje všechny, kdo mají pochybnosti o metaforickém vyjádření světového řádu podle jednoho konkrétního náboženství, ne-li podle iluzorních institucí vůbec. A zejména proto, že pragmatismus zde vždy zvítězí nad konzervativismem, což je koneckonců i příčina vzniku jiné "tradičné, odpovědné a prosperující" strany, která místo desatera předkládá vyretušovaný obraz "staré dobré" aristokracie. V době, kdy oficiální portréty byly jediným záznamem stavu aristokratické kondice, možná bylo možné uvěřit lecčemus, ale v době nepřetržitého toku informací ve veřejném prostoru je retuše jen metakarikaturou unaveného kníže s "křesťansky" kovaným politickým pragmatikem v pozadí.

Nu, a co dál? Marxe považuju za velkého myslitele, který dokázal jako jeden z mála hluboce ovlivnit vnitřní vnímání sociálních otázek stále je živým zdrojem při snahách o hlubší sociálně politické analýzy. Jsem otrávený z pitomců, kteří jsou stále ochotni vytvářet rovnítka mezi Marxem, Leninem a Stalinem, jakoby to bylo trojí zosobnění komunistického zla. Málokterý tzv. liberál si dokáže připustit, že pouze široká sociální emancipace zvýšila míru svobody tak, jak jsme běžně navyklí ji v rámci demokratické společnosti vnímat. Jenže tohle nejsou důvody volit stranu, která nemůže víc než potěšit starého a unaveného důchodce, jenž před dvaceti lety z různých příčin přišel o svou zamilovanou klícku podivné, redukované reality, která mu byla dopřána a v níž se zabydlel.

Pak je tu samozřejmě spousta dalších politických stran, které zastávají určité předvolební postoje a které jsou buď naivní, nečitelné, směšné nebo totalitarizující. Kromě těch posledních, které jsou mi krajně odporné, proti nim vůbec nic nemám, ale ani ony nemají nic pro mě. Mají jen své fragmentární politické drobky, které plavou a budou i s nimi unášeny proudem, ať už bude jakýkoliv.

Když o tom tak přemýšlím, tak problém není na mé straně. Problém je v tom, že žádná ze stran, které zastávají určité politické principy, si za nimi nemůže stát, natož se s nimi ztotožnit. Takže si říkám, že klidně budu idiotem, jen mi pořád není jasné, jak jím nebýt, když jiné než idiotské řešení není k dispozici.

Vytisknout