Unikátní převrat po česku: nadnárodní korporace systémově dotovány z veřejných zdrojů

7. 9. 2009 / Jan Matonoha

Lisabonská agenda postavena z nohou na hlavu?

Jak ukázal na analýze dat zpracovávaných Českým statistickým úřadem v článku "Jak se mají a co zkoumají firmy" v Hospodářských novinách profesor subjaderné fyziky Jiří Chýla, ačkoli v celkovém součtu prostředků vynakládaných na vědu Česká republika stále zaostává za západní Evropou, na firemní aplikovaný výzkum, vývoj a inovace se v Česku z veřejných rozpočtů již nyní přispívá až několikanásobně více než i v těch technologicky nejprogresivnějších zemích typu Finska, Švédska či Japonska.

Oproti tomu podniková sféra vydává na výzkum ve veřejné sféře pouhý zlomek svých výdajů na VaVaI (Výzkum, vývoj a inovace), několikanásobně méně, než je tomu zvykem ve vyspělé Evropě. Takovéto nastavení je nejen v protikladu k cílům Lisabonské agendy, ale je i naprostým převrácením elementární logiky, kdy se z komerčních zisků financují obtížné úkoly dlouhodobého a z podstaty nejistého podnikání typu vědeckého výzkumu.

Jak profesor Chýla konstatoval, je to stejně absurdní, jako by Bill Gates namísto své mecenášské práce chtěl po státu, aby mu dotoval vývoj jeho Oken. V Česku, domovině Kafkově a Haškově, tomu tak ale právě takto skutečně je.

Namísto aby kapitál, jak tomu bylo doposud zvykem, ze svých zisků podporoval nezajištěné a nezajistitelné budoucí poznatky základního, v dlouhých bězích fungujícího bádání, v tomto českém absurdním převratu (chtělo by se říci puči lobbistických "elit") veřejné rozpočty na vědu přispívají do kapsy největší nadnárodní hutnické firmě, ArcelorMittal.

Namísto toho, aby firmy část svého zisku užily v dlouhodobých investicích, ve spolupráci a podpoře veřejných výzkumných institucí či ve vlastním výzkumu, děje se "díky" práci skrytých lobbistů operujících přímo v srdci vládních poradních orgánů pravý opak.

Není mi ani v nejmenším zřejmé, proč by se z domácích daní měly podporovat mnohdy velké nadnárodní podniky, které si vlastní zisk re-investují do výzkumu jinde než v České republice a z českého veřejného rozpočtu odčerpávaly finance daňových poplatníků, použitelné v oblastech, které soukromý sektor z principu významnou měrou financovat nebude, například právě základní výzkum.

Z hlediska jednoho z cílů Lisabonské agendy, jímž je dosáhnout financování výzkumu a vývoje ve výši 1% HDP z veřejných a 2% HDP ze soukromých zdrojů, se tento manévr s přelitím veřejných zdrojů do soukromých koncernů jeví jako obzvlášť absurdně kontraproduktivní (což je o to půvabnější, že sám diskurz vědních politik, tak dovedně připravující tento prazvláštní "převrat", se právě o Lisabonskou agendu zhusta opírá).

Namísto toho totiž, aby byla motivována chuť soukromého sektoru podílet se více na financování výzkumu, nalévají se do něj veřejné peníze, a tím se naopak jeho motivace snižuje, čímž se samozřejmě snižuje i možnost docílit onoho poměru 1:2 vytyčeného Lisabonskou agendou.

Tedy namísto aby byly firmy do výzkumu a spolupráce s veřejným sektorem motivovány (například daňovými pobídkami a informační kampaní), volí se nejprimitivnější -- a pro vybrané lobbující zainteresované subjekty samozřejmě velmi výhodné -- řešení: peníze se jim rovnou nalijí ze státního rozpočtu, bez ohledu na to, že se tím celý smysl a cíl Lisabonské agendy staví na hlavu.

Na masivní privatizaci zisků a socializaci ztrát si "díky" bankovní a finanční krizi začínáme zvykat jako další kulisu dnešního korporátního kapitalismu. Na českém případě je obzvlášť pozoruhodné to, že k tomuto fenoménu nedochází v situaci šoku a krize, nýbrž za dlouhodobé a chladnokrevné přípravy zájmových lobby, jejichž převodní pákou se stávají vybraní členové Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace (kteří jsou za přípravu tohoto tunelování veřejných zdrojů navíc odměňováni funkcemi, jež jim zaručují další vliv na podobu a praktický provoz vědy a jejího financování).

Liberální ideál společnosti?

Matěj Šuster v onom zmiňovaném článku vedle několika dalších originálních postřehů předestřel také nápad, ať si témata vědeckého bádání tržně určují lidé nebo podniky ku svému prospěchu a dle svých preferencí.

Takový scénář mi připadá ve svém primitivním populismu buď jako velice naivní a skutečně notně "dated", archaizující, nebo naopak jako manipulativně strategický (sloužící v duchu Liberálního institutu jistým skupinovým zájmům).

Při takovémto uspořádání by, domnívám se, bylo možné s velkou mírou jistoty očekávat, že mj. nebudou nikdy zkoumány např. těžce léčitelná onemocnění postihující malé skupiny obyvatel (vedlo by to tak k diskriminaci menšin, tj. menšin osob trpících těžkými a vzácnými chorobami).

Co se pak týče etiky nakládání s vědeckými poznatky ze strany velkých firem, lze se poučit na dnes dobře zdokumentovaných kauzách utajování vědecky doložených nebezpečných parametrů výrobků různých firem (od General Motors a jejich v šedesátých letech bezpečnostně podvybaných osobních aut přes zdravotní rizika produktů tabákových koncernů po ekologická nebezpečí produktů chemických koncernů typu Monsanto).

Mám za to, že je elementárním a minimálním definičním rysem civilizované společnosti, že si pěstuje pluralitu a svobodu vědeckého bádání, stejně jako svůj vlastní vnitřní obrozující disent, nikoli kulturu práce na objednávku, neřkuli podmínky, jimiž je absurdně podporována průmyslová lobby a její běžné inovace (jinak řečeno též zlepšováky), které si podniky v civilizovaných zemích hradí samy ze svých zisků.

Aniž bych chtěl propadat do patetického tónu, vize nabízené dnešní hegemonní neoliberální doktrínou mi ve svých prodlouženích a konečných důsledcích nápadně připomínají "ideály" vlastní totalitárním uspořádáním: výkonná výrobní sféra, z níž profitují velké korporace či momentální politické elity, a k tomu mlčenlivá, poslušná, pasivní a manipulovatelná společnost, která neklade žádný odpor v prosazování partikulárních zájmů velkých hráčů ať již z oblasti státu či byznysu.

Dokonalé provedení vidíme dnes v Číně. Je dnes otázka, zda se skutečně chceme stát bezprávnou, nekulturní, ovladatelnou a toliko k výrobě a tvorbě zisku disponibilní společností tohoto typu. Odpovíme-li si, že nikoli, pak je jedním ze základních úkolů jednak od základu změnit principy sestavování Rady pro výzkum, vývoj a inovace (které se za působení M. Jahna postupně a nepostřehnutelně vychýlila zcela ve prospěch průmyslové lobby na úkor základního výzkumu), jednak demonstrativně odvolat její současné složení, které se -- bez ohledu na vzácné individuální výjimky -- jako celek zcela diskreditovala svým podílem na otevřeném tunelování veřejné sféry.

Vytisknout