Paradox lákavých, klidných, čistých míst

7. 9. 2009 / Boris Cvek

Čistý vzduch, příroda a klid lákají ovšem stále více lidí, aby sem jezdili auty (byť 5km z města představuje zdravotní procházku nádhernými alejemi lip - a kdo nezvládne ani to, může jet veřejnou dopravou), aby jejich motocykly likvidovaly lesní cesty, aby všude rozhazovali odpadky. Jsou to přece veřejné lesy a každý si v nich může dělat, co chce.

K tomu se ještě mnoho lidí bez zjevného vztahu k přírodě do oné osady stěhuje. Někteří bohatší postavili své domy docela neslyšitelně, spalují v nich plyn a chovají se převážně velmi tiše. Neničí kvalitu životního prostředí, které si tak může při návštěvě lesa užít i každý chudší spoluobčan. V osadě bývalo zvykem slyšet (ano, slyšet!) během dnů i nocí absolutní klid rušený jen ptáky nebo vzdáleným vlakem.

V současnosti však míra hluku a smradu přerůstá únosné meze. Příkladem může být stavba domu, které se věnují s těžkou technikou jacísi chlápci i přes víkendy - jde o relativně malý domek, ale majitelé třeba celou neděli, od rána do večera, nechají jezdit obrovské náklaďáky plné hlíny nahoru a dolů, tu hlínu potom těžká technika různě hrne po budoucí zahradě za nesnesitelného hluku a smradu. V sobotu do 19:30 svařují a mlátí kovovými předměty.

Aspoň víkendy - říkám si - by měly být trochu chráněny, zejména tam, kde mají sloužit opravdu k nerušené rekreaci a užívání klidu, čistého vzduchu a krásy lesa. Jenže lidé místo toho, aby respektovali hodnoty, za nimiž se stěhují, je budou raději plundrovat a svým budoucím sousedům dávat najevo, jak jimi pohrdají.

A ti si musí zavřít okna, aby neslyšeli a nečichali těžkou techniku, čímž se jejich oáza uprostřed lesa posunuje kvalitou života snad ještě za sídliště kdesi dole ve městě. Bylo by zajímavé pozorovat, jak by se ti, kdo se tam dnes tak bezohledně "stěhují", tvářili, kdyby jim tohle udělal někdo v době, kdy už by tu byli usedlí a chtěli by si užívat všechnu tu krásu kolem.

Vytisknout