Není žádná budoucnost?

26. 8. 2009 / Jindřich Bešťák

Shodou okolností asi týden předtím jsem seděl v jedné pražské literární kavárně, kam zacházejí kromě studentů někteří historici a pracovníci od filmu. Od blízkého stolu zaznělo od jednoho asi čtyřicátníka, že kvalita života byla v roce 1989 zřejmě jaksi lepší, a doprovodil to poukazem na situaci na Šumpersku (nezaměstnanost a jevy související...). Dále to nekomentuji.

Mohl bych také přidat na hromadu kritiky a zatracování "komunistického" režimu své, mnohé nás štvalo, ale dnes snad ne? A manželka z poměrně chudé dělnické rodiny, která měla předpoklady vystudovat třeba medicínu, mohla nakonec studovat jen "pajďák" v Karlových Varech (za což jsem byl ale já jejich uličnímu výboru nakonec vděčný).

Leč obráceně pro trochu té nedosažitelné vyváženosti. Ano, byli jsme mladí, ale nejen to. Byli jsme asi skromnější a mnohého jsme si i více vážili. Tak např.: jako dva mladí učitelé jsme v okresním hornickém městě dostali po půl roce, zdarma a bez protekce (a bez členství...), byt 2+1 s ústř. topením a plynem.

Od začátku 60. let jsem jako muzikant mohl zcela bez problémů hrát swing a jazz. Po vojně v roce 1969 mi odbor školství ONV jako učiteli kvalifikovanému pro ZDŠ, bezpartijnímu, povolil dálkové studium konzervatoře, jakkoli na tom nemohl mít žádný zájem a škola mi vytvořila potřebné podmínky. Pak jsem také ze základní školy odešel (v normalizaci to už opravdu nebylo ono).

Vzpomínám si však na vynikající časopis MELODIE, měsíčník DIVADLO. Těch "protisocialistických živlů" co tam tehdy vesele publikovalo. A co pro nás znamenal např. Semafor, Činoherní klub a jiné scény netřeba rozvádět. Pak třeba vydávaný Klub přátel poezie, románová edice (??) klasiky vč. americké literatury (z dnešního pohledu zřejmě levicové).

Matka mé ženy byla celoživotně tak nemocná, že nemohla pracovat. Byla častou pacientkou Výzkumného ústavu výživy lidu v Praze-Krči. Nemohla nic platit, občas paní doktorce něco ušila (byla švadlenou).

Jako děti jsme od 50. let měli preventivní zubařské prohlídky, povinné očkování, později byly svačiny, mléko (nehodnotím efekty, dopady). V Západních Čechách (a samozřejmě v Praze, kam jsme jezdili) jsme byli obklopeni kulturou -- profesionální divadla Cheb, Karlovy Vary a samozřejmě Plzeň. Symfonické orchestry v K. Varech, Mariánských a Františkových Lázních.

Vývozní dechový orchestr AMATI Kraslice byl myslím i ve Spojených státech. Na vlastní oči a uši jsem byl přítomen vystoupení jazzových hvězd -- Chris Barbera z Anglie (cca 1962), pak Ackera Bilka, L. Armstronga, D. Ellingtona, C. Bassieho. Pardon, dámy a pánové, ale kam se hrabe Madona (tedy z mého pohledu). Jo, a fantastické už tehdy byly Kruhy přátel hudby s dotovanými koncerty špičkových umělců (často jistě i těch zasloužilých), takže si je mohla dovolit pozvat i menší města.

Fasády domů byly šedivější, má mladá žena chodila ale pěkně i barevně oblečená a měla moc pěkné zuby, pane Čulíku. A když šla jako 16-letá dívka z tanečních na Národní třídě pěšky do Nuslí, tak neměla strach o svoji bezpečnost. Z dnešního "barevného" Václaváku a Mostecké je mi občas šoufl. Ten vnitřní pocit něčeho, že ještě máme snad něco (??) před sebou, to nepěkné kolem do značné míry eliminoval. Nedávno mi řekl magistr lékárník, jeden z našich vynikajících současných básníků -- "není žádná budoucnost". Tak asi jen tolik.

Vytisknout