Destrukce kolébky lidské civilizace v Mezopotámii

25. 8. 2009 / Daniel Veselý

Ačkoliv byl Irák do nynějších explozí mnohem bezpečnější zemí než na vrcholu sektářského násilí v letech 2005-7, kdy márnice praskaly ve švech a byly schopné pojmout kolem stovky těl denně, neznamenalo to, že by zde válka se stažením amerických jednotek na základny úplně skončila. Pouze se mediální pozornost účelově obrátila k "dobré" válce v Afghánistánu a Pákistánu (Af-Pak), a situaci v Iráku střední proud pomalu líčil v sametových barvách. Nicméně Bagdád zůstal nadále extrémně nebezpečným městem, nebezpečnějším než Kábul, a co se týče míry násilností soupeřil se somálskou metropolí Mogadišem. Nyní jakoby se Irák z myslí světových komentátorů i z tiskovin ztratil; je možné, aby se jeden z nejhorších konfliktů nového milénia jaksi po anglicku vypařil?

Troubení na ústup ovšem neplatilo pro soukromé kontraktory z nechvalně proslulé firmy Blackwater, nedávno přejmenované na Xe Services. "Suverenita" irácké vlády se naplno projevila na počátku roku, kdy její rozhodnutí týkající se ukončení aktivit Blackwateru v zemi Američané ignorovali. Žoldnéři zůstávají v Iráku přinejmenším do 3. září, což znamená, že zde bývalý Blackwater bude působit téměř dva roky po té, kdy v Bagdádu jeho agenti usmrtili 17 neozbrojených civilistů. Podle dohody uzavřené mezi iráckou a americkou vládou má do konce roku 2011 zemi opustit poslední americký voják. To se však nevztahuje na ozbrojence ze soukromých armád. List The Nation na přelomu července a srpna publikoval text o rozhodnutí Obamovy administrativy "rozšířit" Blackwateru kontrakt o 20 milionů dolarů na další "bezpečnostní služby" v Iráku.

Autor publikace Muqtada: Muqtada Al-Sadr, the Shia Revival, and the Sruggle for Iraq Patrick Cockburn ale nesdílí radost americké armády ani zprivatizovaných hord: "Irácké ministerstvo vnitra uvedlo, že v červnu bylo v zemi zabito 450 civilních osob - dvojnásobek počtu zavražděných z května - a v červenci, tedy poté, co se americká vojská stáhla z měst, 566 civilistů." Cockburn pokračuje: "Cílem útoků je výhradně šiítská většina a účelem je vyprovokovat šiíty proti sunnitské menšině, která by se pak mohla vrátit k podpoře Al-Kajdy nebo získat podporu cizího státu." Podle Cockburna Irák po anglo-americké invazi paralyzovaly dvě války -- první vedli sunnitští Arabové (20% obyvatelstva) proti okupačním jednotkám, a to od roku 2003 až do poloviny roku 2007, a druhou sektářskou - vedenou mezi šiítskou většinou (60% obyvatelstva) a Sunnity v letech 2005-7. Civilní konflikt vyhráli šiíté, a to především v Bagdádu a centrálním Iráku, kde byly celé sunnitské čtvrti de facto vybíleny a pomalu nebylo koho zabíjet. Prohra přinutila Sunnity složit zbraně i tváří v tvář okupantům. "Po odchodu Američanů může Irák čelit několika nebezpečím. Sunnité by mohli odmítnout vládu, v níž dominují šiíté, a mohli by proti ní začít bojovat. Dále -- vítězové, v tomto případě Kurdové a šiíté, kteří tvoří současnou koaliční vládu, by se mohli přít o správu nad spornými územími na severu Iráku včetně města Kirkúk, jež Kurdové získali v roce 2003," konstatuje Cockburn.

Současná nevraživost mezi Sunnity a šiíty má snadno pochopitelné pozadí. Sunnitská milice Sahwa, jejíž členové se rekrutují z bývalého odporu proti americké okupaci, přišla zkrátka. Příslušníci této armády, na jejímž vzniku měli hlavní podíl Američané a jichž je kolem sta tisíc, dostávali od americké vlády měsíční plat ve výši 300 dolarů, aby bojovali proti Al-Kajdě. Avšak místo toho, aby je Málikího vláda plně integrovala do iráckého bezpečnostního a administrativního aparátu, jak bylo mezi Bagdádem a Washingtonem dohodnuto, a tito vykonávali stálou placenou práci, stali se častým terčem útoků šiítů i Američanů.

Nezávislý publicista Dahr Jamail, který v Iráku často pobýval, zkraje května napsal: "Členové Sahwy opouštěli bezpečnostní aparát kvůli tomu, že dostávali od státu málo nebo vůbec žádné peníze, a proto také přestali bojovat s Al-Kajdou. "Výsledek tohoto několikaměsíčního procesu vidíme dnes -- nárůst útoků sunnitů proti iráckým a americkým jednotkám a dramatické zvýšení bombových atentátů především v oblastech, kde dominují šiíté.(...) Zřejmé řešení čeká na Obamovu administrativu, která by měla přinutit klientskou vládu v Bagdádu, aby dostála svým slibům a integrovala sunnitské milice do státního aparátu a zároveň na ně přestala útočit," konstatoval Jamail."

Události posledních dní bohužel reflektují Jamailova tvrzení ohledně zhoršující se bezpečnosti, ale ignorují se jeho doporučení, přestože by pro Obamovu vládu jejich prosazení nepředstavovalo nemožné, vycházíme-li z jeho předvolebních slibů, jimiž nás zahltil.

Pravděpodobně nejčerstvější a nejostřejší kritiku týkající se sedmileté okupace země mezi Eufratem a Tigridem Američany a jejich spojenci publikoval profesor sociologie James Petras v analýze "The US War against Iraq". Podle něho stála za invazí do Iráku především izraelská lobby se svými příznivci v Bushově administrativě (Douglas Feith, Paul Wolfowitz, Elliot Abrams, Irwing (Scooter) Libby aj.). Tito otevřeně podporovali izraelské zájmy v regionu. Samostatný, celistvý a sekulární Irák chápali jako ohrožení izraelské dominance. Jejich cílem bylo odstranit diktaturu Saddáma Husajna, okupovat zemi, zničit jednotný stát -- jeho vojenský a průmyslový potenciál - a nastolit pro americký a pro izraelský režim. Nynější izraelský premiér Benjamin Netanjahu navrhoval etnickou čistku Iráku a jeho rozdělení na menší a snadněji ovladatelné loutkové režimy, jak tvrdí profesor Petras. Druhou mocenskou a politickou platformu mající zájem na invazi dle Petrase představovali civilní militaristé jako Donald Rumsfeld nebo Dick Cheney, již chtěli rozšířit moc a vliv amerického impéria v oblasti Perského zálivu a eliminovat silný sekulární arabský resentiment na Středním východě obecně. Tito militaristé, píše autor, hledali způsob, jak rozšířit prstenec amerických vojenských základen kolem Ruska a zajistit kontrolu nad iráckými zásobami ropy jako hráz proti čínským imperiálním ambicím.

Pod hlavičkou KBR -- dceřiné firmy společnosti Halliburton - byly v okupované zemi poskytovány logistické a další služby armádě a budovány vojenské základny. Civilní militaristé byli prý méně motivovaní k přepadení Iráku zájmy ropných korporací, s nimiž Dick Cheney udržoval přátelský kontakt. Petras nejen v této stati, ale i v dalších svých analýzách na toto téma celkem popírá všeobecně rozšířené tvrzení, že za napadením Iráku stály pohnutky ropného průmyslu. Ba naopak. Velké americké ropné společnosti, které se strachovaly, že v Iráku ztratí výhodné zakázky ve prospěch evropských a asijských konkurentů, měly zájem na tom, aby se s Husajnem dohodly.

Někteří Bushovi podporovatelé s ním již před invazí, navzdory tvrdému embargu, tajně a ilegálně obchodovali. Petrolejářský průmysl neměl zájem na nestabilitě, kterou invaze a následná okupace v regionu vytvořila. Válka "proti všem" posloužila vybraným elitám Spojených států a Izraele. Washington nařídil rozpustit Husajnovu armádu a policejní síly sestávající se především ze sunnitů a příslušníků strany Bas, prosadil privatizaci veřejného sektoru a cíleně rozdmýchával sektářské konflikty. Irák se stal obrovskou arénou ozbrojených nezaměstnaných a frustrovaných mladých mužů stojících proti sobě. To vše v hlavách izraelské lobby a militantních kruhů hrálo důležitou roli při porcování jednotného státu. Americké speciální jednotky a eskadry smrti řízené CIA šířily teror v irácké civilní společnosti a neblaze se dotkly vzdělané irácké třídy, jejíž členové buďto prchli do zahraničí a nebo byli zabiti. Petras se v textu dále zmiňuje o tom, jak eliminace irácké inteligence ochromila tvůrčí potenciál rozvrácené země, kolik historických pamětihodností okupace zničila či kterak byla odstraněna hrozba pro Izrael. "Kulturní poušť, jež v Iráku vznikla, je kontrolována podvodníky, nájemnými gangstery, již se tváří jako iráčtí důstojníci, a kmenovými, etnicky a kulturně negramotnými náboženskými figurami. Ti operují pod dohledem absolventů West Pointu, vlastnících "projekt impéria", který formulovali absolventi Princetonu, Harvardu, Yale, univerzity John Hopkins a univerzity v Chicagu, lační sloužit zájmům amerických a evropských nadnárodních korporací," uzavírá Petras.

Odkazy: ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE

Vytisknout