Octopus vulgaris.

Solidarita otřesných

17. 8. 2009 / Karel Dolejší

V bestselleru Josepha Stiglitze Globalization and its discontents (London, Penguin Books 2002) lze kupodivu nalézt i několik odstavců o České republice. Jádro tvoří sedmá kapitola věnovaná sporu "šoková versus gradualistická reforma", kde Stiglitz poukazuje na výsledky čínských ekonomických reforem a "šoková" ČR mu přitom slouží jako negativ: Klausův "velký skok vpřed" dal vzniknout skupině zločinců v bílých límečcích (white-collar criminals), kteří sice vynikají ve schopnosti obírat naivní spoluobčany, nevytvořili však žádný rozumný základ dalšího zdravého vývoje ekonomiky. Tolik Stiglitz.

Rozdělení majetků během kritizované "rychlé" privatizace poté nezrevidovala ani halasně vytrubovaná Zemanova "Akce čisté ruce" - a tak majetky horečně vzniklé v dobách, kdy politikové nedokázali poznat špinavé peníze, vytvořily lehce-topně-olejové podhoubí, z nějž časem vyrašila mafiánská politika s pravolevou tváří. Prezidentovy halasné nářky nad tím, že politika prorostla lobbyingem, jsou v této souvislosti vrcholným pokrytectvím - vždyť jde jen o zralý plod toho, co on sám na počátku 90. let pomáhal zakládat. Nezávislé kandidátky a nové strany usilující o reformu zasmrádajících poměrů jsou z principu nezávislé především na penězích spočívajících "v těch správných rukou", které za scénou hýbou českou politikou, a v případě skutečného úspěchu se nová politická uskupení stávají rutinním cílem náhončích nabízejících přízeň vlivných hospodářských subjektů - a možná i něco více...

Receptů na to, jak z této situace ven, je k dispozici pomálu. Někteří dokonce platonicky obdivují "ruskou cestu" a relativní úspěch exprezidenta Putina při zvládání oligarchů vyrostlých v divokých jelcinovských časech. Přehlížejí přitom, že exemplární tresty potkaly především ty ruské zbohatlíky, kteří se odmítli Putinovi politicky podřídit, kdežto ti, kdo se k němu včas přidali, mají na státní moc vliv docela dobře srovnatelný s dobou předputinovskou. Expanze bezpečnostního aparátu je myslím dost velkou cenou za tuto - z hlediska běžného občana - v podstatě kosmetickou operaci. Nikoliv, ani toto rozhodnutí před námi neleží.

A tak se zbytečně nerozčilujme, že zatímco letní mistr financí hrozí deficitem rozpočtu ve výši až 7% HDP a ohlašuje další vlnu úspor, expremiér a rádoby budoucí premiér Topolánek se za státní peníze managementem de facto zprivatizovaného ČEZu rekreuje v toskánském Špindlu, přičemž je kritizován opozicí argumentující, že analogický prohřešek Milana Urbana přece skončil omluvou - tudíž "je to diametrálně odlišná situace". Odpusťme si, co jsme si...

Filosof Jan Patočka v Kacířských esejích o filosofii dějin na jednom místě psal o "solidaritě otřesených", jež vznikala mezi těmi, kdo prošli zákopy první světové války. "Solidaritou otřesených", která jde jinak dosti špatně dohromady s apolitickým charakterem celé Patočkovy filosofie, se po listopadu 1989 žonglovalo coby zaklínadlem všemi možnými způsoby; pojem byl expandován za své přirozené meze a metaforicky spojen nejprve s Chartou 77 a posléze s celým havlovským projektem "nepolitické politiky". V době průvodů Dělnické strany a protiparoubkovských ovulantů je zřejmé, že tento projekt ve své naivní "občanskospolečnostní" podobě s opakovanými mobilizacemi kvůli "klíčovým" kauzám fakticky zašel na úbytě. Solidarita otřesených se nekoná; na co se však můžeme zcela spolehnout, to je solidarita otřesných schopných vynalézat stále nová a nová Bratrstva kočičí pracky, jen aby se zisky dobře dělily a na základním obrysu české polistopadové společnosti se v zásadě nic nezměnilo.

Za to, otřesený občánku, že vůbec nezlobíš, dostaneš volební guláš a starostlivě zrežírovanou surreality show s názvem předvolební kampaň.

Hypoteční, finanční ... ekonomická krize
Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 17.8. 2009