Zánik Laterny magiky -- další zlikvidované rodinné stříbro, nebo opravdová nutnost?

17. 8. 2009 / Tomáš Koloc

Laterna magica

Není od věci si na začátek stručně připomenout, co byla (a je) Laterna magika v kontextu našich, evropských a světových dějin. Historie tohoto divadla, které se stalo křižovatkou české kultury a dějin posledního půlstoletí je dost podobná oné "kouzelné lucerně" (latinsky "laterna magica"), přístroji na bázi primitivního filmu, jehož sekvenci plamenem promítaných obrázků užil v polovině devatenáctého století poprvé Jan Evangelista Purkyně jako pomůcky k výuce mladých mediků. V dějinách pro českou kulturu nebývale silného záblesku Laterny magiky se také střídaly okamžiky nesmírně inspirujícího světla s okamžiky trapné tmy. Většinou "tmy shora".

Praha Bruselu, Brusel Praze

Projekt Laterny magiky vznikl v rámci vládní zakázky na vytvoření kulturního projektu, který by důstojně reprezentoval Československo na světové výstavě v Bruselu v roce 1958. Pro tuto kongeniální výstavu, během níž byl do jisté míry nabrán druhý dech futurismu 20. let (při její příležitosti byla v Bruselu mimo jiné postavena jeho dnešní dominanta, výstavní budova ve tvaru atomu, Atomium, které své původně plánované jednorázové využití pro účely výstavy přežilo do dnešních dnů) připravili Čechoslováci unikátní projekt, který byl syntézou divadelního představení a zadní filmové projekce na několik synchronních pláten (tzv. polyekran). U zrodu tohoto projektu stáli dva představitelé avantgardního tání Národního divadla konce 50. let 20. století, legendární divadelní a filmový režisér Alfréd Radok a jeho scénograf Josef Svoboda, doplněni o tehdejší čerstvé (a naprosto neznámé) absolventy FAMU Miloše Formana, Jána Roháče, Vladimíra Svitáčka a Ivana Passera (kteří se později stali jádrem "československé nové filmové vlny") a také mladého scenáristu dr. Zdeňka Mahlera. V bruselském programu uváděly tehdejší hvězdy československého filmu Sylva Daníčková, Valentina Thielová a Zdeňka Procházková na střídačku nejnovější (a také naprosto neznámý) objev české hudby: geniálního pianistu, který se jmenoval -- Jiří Šlitr. Vtip programu byl v tom, že na jevišti seděl u klavíru a hrál živý Jiří Šlitr, zatímco za ním na plátně hrála pětičlenná jazzová kapela, na jejíž všechny nástroje hrál opět Jiří Šlitr.

Radokova škola

Úspěch liberalizující se československé kultury na mezinárodní přehlídce měl veliký dopad na psychiku národů doma a do jisté míry urychlil pozdější "tání" 60. let. (Výtvarným počinům znovupovolované avantgardy konce 50. a začátku 60. let od té doby mimo jiné už navždy zůstalo označení "Brusel".) Po návratu z Bruselu se Laterna magika stala stálým souborem, který zakotvil v Paláci Adria, a stal se oblíbencem jak domácích diváků (kteří byli lační zhlédnout výsledky kulturního tání, následujícího po více než desetileté epoše vynuceného ždanovovského realismu), tak západních turistů, které stihla bruselská vlna věhlasu Laterny magiky.

Účinkování Alfréda Radoka v roli uměleckého vedoucího Laterny magiky však trvalo jen dva roky; zřídlo kulturní opozice s takovým věhlasem nemohlo být tolerováno příliš dlouho. Záminkou k Radokově odchodu se stalo dnes učebnicové představení Otvírání studánek Bohuslava Martinů. Skladatel hudby byl sice mrtvý, ale přesto emigrant, a představení bylo sice čarokrásné, ale příliš existenciální (hudba nebyla v dur, ale v moll). Vykonavatelem represe nad Alfrédem Radokem se stal jindy relativně liberální Václav Kopecký, který byl ve vleku předního socialisticko-realistického inkvizitora české kultury Ladislava Štolla.

I jen dvouletá práce pod vedením vždy stylově přesného Alfréda Radoka, jehož koncepce vyváženosti literární, muzikální, herecké i výtvarné složky ve službě hravého symbolu a cirkusové poetiky přesně souzněla s právě se rodícím novým českým poetismem, měla přesto stěžejní význam pro pozdější tvorbu jeho tehdejších asistentů. Setkání Jiřího Suchého s Jiřím Šlitrem po návratu z Bruselu dalo vzniknout symbolu šedesátých let, divadlu Semafor, jehož zákulisí inspirovalo Miloše Formana k jeho prvnímu celovečernímu filmu Konkurs (1963), a stálo i u prvního českého filmového muzikálu Kdyby tisíc klarinetů (1964), který dal vzniknout režijní dvojici Roháč-Svitáček. Pro účely realizace první televizní buffo-opery Dobře placená procházka (1966, v době svého vzniku byla prodána do řady televizních vysílání v celé Evropě a bylo plánováno její uvedení na Broadwayi) pak Radokovi žáci z Laterny magiky vytvořili režijní dvojici Forman-Roháč. Tato radokovsky formálně precizní syntetická inscenace -- pravý opak Cinema vérité v jehož duchu Forman tehdy točil -- byla pro Miloše Formana očividně důležitým mezníkem -- o tom svědčí i jeho dnešní nostalgický návrat k Dobře placené procházce. Odkaz Radokovy školy stylové vyváženosti a syntézy lze najít v díle všech jeho asistentů (viz. Roháčova feérie beze slov Traja chrobáci), nejvíce ho však spatřuji v americkém díle Miloše Formana od filmu Přelet přes kukaččí hnízdo až po dnešek. Rád připomínám, že při vzniku Formanova nejslavnějšího filmu Amadeus se scenáristickým partnerem MF stal jeho kolega z Laterny magiky Zdeněk Mahler.

Kadár-Klos, Trnka a Rychman v Montrealu

Zatímco dramaturgický okruh her, které mohou vznikat na jevišti LM, byl tehdejší mocí vymezen do oblasti estrád, Alfréd Radok ve své multimediální koncepci pokračoval i tam, kde by se jinému zdálo, že to nejde: na prknech Městských divadel pražských. Například Hru o lásce a smrti Romaina Rollanda tu inscenoval jako částečně zpívaný melodram, který byl nazkoušen na sekundy přesně, aby byl synchronní se scénickým playbackem.

Do Laterny magiky se však vrátil až v době, kdy jeho impuls už převzali jiní. Techniku Laterny magiky si v té době vyzkoušeli například Ján Kadár a Elmar Klos či Jiří Trnka. Československá expozice na světové výstavě v Montrealu 1967 se do jisté míry nechala inspirovat úspěchem Laterny magiky a vsadila opět na "něco nového". Tím se v Montrealu stal Kinoautomat , film, jehož děj mohli diváci ovlivnit pomocí hlasování. Laterna magika však byla v Montrealu také zastoupena, a to Revuí z bedny , jejíž režií se s Laternou magikou spojil tehdy už proslulý tvůrce prvních českých muzikálů Ladislav Rychman. Ten ze své zkušenosti s Laternou magikou v roce 1970 vytěžil prestižní představení Noricama, jehož dürerovská audiovizuální symfonie promítaná na deset synchronně vyklápěných a sklápěných polyekranových pláten se stala "Laternou magikou" města Norimberka.

Dílna a tribuna zavržených

V době, kdy každé malé avantgardní divadlo muselo patřit pod jedno velké kamenné, se Laterna magika dostala pod direktivu Národního divadla. Tak jako v ostatních "pobočných scénách" se v ní však možná o to víc, že byla navenek zaštítěna před nejhorším "větrem shora", mohli realizovat i ti, kdo byli právě "v nemilosti".

U Laterny magiky to bylo dáno tím, že šlo o divadlo téměř beze slov a moc je navíc v 70. letech spíše než k aktivistickým divadlům řadila k exportním, "tuzexovým" scénám pro zahraniční turisty. Tedy k více méně trpěným "továrnám na devizy", pod jejíž nenápadnou estrádní hlavičkou se znovu začalo dělat opravdové umění.

V sedmdesátých letech se vůdčí osobou a zároveň uměleckým šéfem Laterny magiky stal autor její výtvarné stránky scénograf Josef Svoboda, který se obklopil tvůrci, jejichž společným jmenovatelem (kromě toho, že nikdo z nich neměl v době počínající normalizace právě na růžích ustláno) byl přesah od výtvarného umění do umění slovesného.

Tehdy v Laterně magice začal působit tvůrce známého Černého divadla Jiří Srnec, Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer, který měl v té době zakázanou filmovou tvorbu. Podobně na tom byli i režiséři Antonín Máša a Evald Schorm, kteří tu v roce 1981 (Máša jako autor a Schorm jako režisér) uvedli hru Noční zkouška . Hlavní roli režiséra ztvárnil Radovan Lukavský a představení poprvé využilo synchronní promítání s použitím televizních kamer. Laterna magika se tímto představením mimo jiné snažila přesvědčit, že hraje také pro českého diváka. O dva roky později se tu objevila další činohra, Černý mnich v hlavní roli s Janem Kačerem.

Kouzelný cirkus a Odysseus

V té době se však už několik let hrálo nejslavnější představení Laterny magiky, Schormův a Svobodův Kouzelný cirkus (premiéru měl v roce 1977). Toto poetické představení, které se tentokrát zaměřilo i na dětské diváky, přežilo své tvůrce, v Laterně magice se hraje dodnes a na začátku sezóny 2009/2010 překročí svou šestitisící reprízu, čímž se dostává po bok nejhranějších inscenací na světě. Jeho autor Josef Svoboda charakterizoval Kouzelný cirkus takto: "V lůně celého záměru bylo cirkusové téma, pro které se zrodil šťastný nápad panoramatické pohyblivé plachty, nesoucí filmový obraz a znázorňující rovněž cirkusové šapitó. Tato scénografie zpodobňuje celý příběh a princip Laterny magiky." Podobně úspěšné bylo představení Odysseus, které pro Evalda Schorma napsal příslušník tehdy nejmladší hudební generace Michael Kocáb.

Nová scéna

Pro tyto produkce s velkým nárokem na jevištní techniku i kapacitu hlediště už Laterna magika používala v roce 1981 dostavěný Palác kultury (dnes Kongresový palác). V roce 1984 pak byla dokončena "skleněná" budova tzv. Nové scény Národního divadla (jež se nachází hned vedle historické budovy ND, od níž je oddělena piazzetou), která je dnes jediným sídlem Laterny magiky (tehdy divadla "kočujícího" mezi Palácem Adria, Palácem kultury a Novou scénou Národního divadla). Nová scéna svou scénou i zázemím sice konečně plně odpovídala "multimediálním" požadavkům Laterny magiky. Stejně jako předchozí útočiště LM, Kongresový palác, však byla přece jen výplodem naší architektury kulturních staveb přelomu 70. a 80. let. Tento styl je dle mého mínění přese všechnu pompu přece jen podivuhodným křížencem mezi Le Corbusierovým brutalismem a unifikovaným normalizačním stylem, v němž byly všechny byty, prodejny, kulturní domy i zdravotní střediska stavěny podle jednoho prefabrikovaného kadlubu (podrobněji níže).

Sídlo revoluce

80. léta v Laterně magice pokračovala v tradici "družby" s Národním divadlem (jehož další složkou se za normalizace LM stala): na Nové scéně, určené především pro Laternu magiku se objevovala řada legendárních představení Národního divadla, tvůrci spjatí s klasickým divadlem si tu naopak zkoušeli prostor, který jejich oboru může dát forma Laterny magiky (například choreograf Národního divadla Pavel Šmok tehdy pro Laternu magiku vytvořil svou známou Sněhovou královnu).

Do záře světových reflektorů se Laterna magika opět dostala 21. listopadu 1989, kdy se její scéna V paláci Adria stala na tři týdny nejsledovanějším místem republiky. Veškeré prostory divadla tehdy využívalo nově vzniklé Občanské fórum, z vedení divadla, jeho produkce i členové souboru se tehdy stali sekretariátem právě vzniklého Občanského fóra, kteří 24 hodin denně registrovali vznikající pobočky OF, akreditovali zahraniční novináře, a pořádali mezinárodní tiskové konference pro novináře, jejichž zázemí bylo mezi spacími pytli mimopražských disidentů, kteří se sem sjížděli z celé republiky.

Šťastných deset

Od roku 1992 se Laterna magika stala samostatnou příspěvkovou organizací a během následujících deseti svobodných let suverénně obhájila svou třicetiletou pověst prestižní světové avantgardní scény. V tanečním představení Minotaurus na motivy stejnojmenné povídky Friedricha Dürrenmatta bylo poprvé použito počítačové animace. Laterna magika otevřela dveře uměleckému světu. Šéfem baletního souboru Laterny magiky se stal Jean-Pierre Aviotte, jehož prvním choreografickým počinem v divadle byl balet Casanova, kterého se po režijní stránce ujal Juraj Jakubisko. Tehdy se Laterna magika ujala nejmladší generace moderního tance. Toto snažení vyvrcholilo v představení Graffiti (2002), v němž se ke slovu dostala mladá generace choreografů v čele s dnešním šéfem baletu Národního divadla Petrem Zuskou. Graffiti byly také posledním dílem Josefa Svobody, který v něm využil svůj vynález virtuálního plátna, umožňujícího projekci před jevištěm.

Rozhovor

Vcházím do prosklené budovy Laterny magiky a u Předprodeje se dívám na ceny vstupenek. Pohybují se mezi 300 až 680 Kč za přestavení. Předprodej Národního divadla, vzdálených padesát metrů přes mramorovou piazzetu udává rozpětí 30 -- 1400 Kč. Rozdíl je dán zřejmě tím, že Laterna magika nemá odpolední představení, ani místa "na bidýlku", na první a druhé galerii. Paní z předprodeje volá mluvčí, která se mě po příchodu z nedaleké kanceláře, pronajaté v budově přes ulici, ujme.

Když mluvčí Laterny magiky Dagmar Dvořáková přijde, zacinká klíči a skrz průchod Národním divadlem mě odvede o patro níž, kde se nachází vchod pro zaměstnance. Při průchodu technickým přízemím LM musí mít člověk, který jezdí pražskou městskou hromadnou dopravou, nutně pocit, že se ocitl na zastávce metra: zdi a podlaha z téhož mramoru, železné metro-dveře a prosklené kukaně dispečerů.

Není divu, budova byla otevřena v roce 1984, v téže době, kdy se pět set metrů odsud budovala stanice metra linky B Národní třída. Moderní, ale typicky perestrojkový interiér budovy ve mně navozuje pocit mého normalizačního dětství, seriálů typu Velké sedlo a filmu Atomová katedrála. (To je ale možná podmíněno mou antipatií k megalomanské architektuře tohoto typu. Ani v kovových sedadlech divadla Ypsilon se necítím o nic líp.) Projevím zájem si odskočit, paní mluvčí mi však sdělí, že vzhledem k tomu, že jsme v budově v tuto dobu asi sami, jsou všechny záchody zamčené. Vezmu to jako fakt, usazuji se do latexového křesla a na ohromnou skleněnou desku stolu před sebou pokládám poznámkový blok. Mluvčí, která je přibližně stejného věku jako já, se usměje.

TK: Vy jste mluvčí Laterny magiky?

DD: To přímo ne. Starám se o PR a marketing. My si mluvčího nemůžeme dovolit.

Kolik má Laterna magika stálých zaměstnanců?

Celkem kolem sta, ale my, co tu jsme pořád, bych mohla vypočítat na prstech. Ředitel, dramaturg, technický ředitel, provozní režisér, tajemnice, vedoucí dílny, to je moc šikovný pán ze staré školy, který dokáže udělat všechno na koleně...

Nevíte kolik zaměstnanců má Národní divadlo?

Počítám tak desetkrát tolik. Možná víc. A to interních.

Co máte v popisu práce?

Píšu zprávy, moje výhoda je, že jsem vzděláním anglistka. Obesílám a obíhám redakce bedekrů a cestovní kanceláře, organizace, které mají něco společného s dětmi... Výpravy složené z turistů a studentů, to je jádro našeho návštěvnictva.

V tom vás musím pochválit. Ještě jsem neviděl průvodce Prahou, který by na zadní straně neměl reklamu na Laternu magiku. Je to dobře placená práce?

Nikdo z nás to nedělá pro peníze. Tady je docela dobrá parta, jejímž společným jmenovatelem je, že prostě věříme v Laternu. To je přece pojem i pro toho, kdo tu v životě nebyl, ne?

Snad... Co budete dělat až se stanete součástí Národního divadla?

To nikdo neví. Oni s námi o tom nemluví. Někdo říká, že sem dají svoje lidi. My s Národním spolupracujeme už teď, hodně tu dělají například pan Zuska a pan Kilián. Plán je, že jednu třetinu produkce bude mít Laterna, druhou Národní a třetí externí projekty, kterých máme už teď hodně. Teď se zrovna například chystáme na letošní Mezinárodní festival spisovatelů. Kromě baletu tu ale zatím nikdo z Národního nechce nic dělat. Nová scéna je postavená pro formu laterny magiky. Na činohru a operu to tu není stavěné. Ale oni to prý chtějí zrenovovovat.

V devadesátých letech jste byli jedním z finančně nejúspěšnějších kulturních podniků u nás, a přitom byl váš balet ještě v roce 2002 nominovaný na Cenu Thálie. Čím si myslíte, že se to zlomilo?

Já myslím, že to souviselo s těmi povodněmi. Turisti si prostě odvykli jezdit do Prahy a pro ty co jezdí teď už není tradice si v Praze zajít do Laterny magiky. Je to trapné, ale když se podíváte do výzkumů, tak většina turistů k nám dneska jezdí za levným alkoholem a prostitucí. No -- a pro našince jsme zas možná příliš umělečtí -- alespoň ve srovnání s těmi činoherními divadly, jejichž lístky pořídí o něco málo levněji. Pro ministerstvo jsme moc drazí už s těmi šesti miliony letošního schodku. I když je to šedesátina rozpočtu na Národní...

Zůstanou na webu alespoň internetové stránky Laterny magiky?

Samostatně ne. Máme být pod doménou Národního. "Činohra, Opera, Balet, Laterna magika". Činohra, opera, balet, to všechno bylo vynalezené jinde. V Praze vznikla jen Laterna magika.

(Rozhovor se uskutečnil 4. 6. 2009)

Epilog

Když odcházím, smím nahlédnout do sálu Laterny magiky. Zkouší se tam. Na scéně právě nasvěcují průsvitnou kostku, na níž leží červený plyšový medvídek. Téhož medvídka pak uvidím cestou domů v metru i na mnoha plakátovacích plochách po celé Praze. Na plakátech stojí, že se jedná o evropsky známé představení šéfa baletu Národního divadla Petra Zusky (a jeho legendárního kolegy Jiřího Kiliána) Extrém, inscenované na Nové scéně Národního divadla. Že jde o inscenaci, jejíž unikátní umělecká forma, vytvořená u nás, se od roku 1958 nazývá laterna magika, a odehrává se na jevišti, které bylo postaveno pro stejnojmenné divadlo, to už na plakátech nestojí.

Vytisknout