V ČR se experiment s veřejnoprávními médii nezdařil

17. 8. 2009

Teze o nezastupitelnosti veřejnoprávních médií hlásaná v polistopadovém období všemi parlamentními stranami a také vlivnou skupinou příznivců tzv. nepolitické politiky, se před osmnácti lety opírala o doporučení Evropského parlamentu číslo 1147 (1991) "O parlamentní odpovědnosti za demokratickou reformu vysílání".

V reálném životě se experiment s veřejnoprávními sdělovacími prostředky nezdařil. Stal se jednou z největších mystifikací veřejnosti, podobně jako propagace kuponové privatizace. Je to zákonité neboť ve státě, kde politické strany mohou beztrestně obchodovat s mandáty zákonodárců, nelze předpokládat, že se tzv. veřejnoprávní mediální sféra nestane předmětem lobby a tržních praktik. Česká televize a Český rozhlas jsou ve skutečnosti soukromé podniky financované z veřejných zdrojů, míní čtenář Jiří Kotnov.

Spolehlivé ekonomické zajištění garantuje "veřejnoprávním médiím" zákon č.348/2005 Sb. Jde o velmi spornou právní normu neboť: v § 3 a 9 porušuje zásadu presumpce neviny (přenáší na občana důkazní břemeno, že něco nevlastní), preferuje v § 1 a 2 jeden vlastnický subjekt před ostatními (koncesionářský poplatek slouží výhradně k financování ČT a ČRo), omezuje ústavní právo občanů (čl.17 Listiny) svobodně vyhledávat a přijímat informace bez ohledu na území státu (svobodná volba tuzemských i zahraničních programů je podmíněna poplatkem ve prospěch státních medií, omezením užitné hodnoty přijímačů a vlastnického práva jejich majitelů).

Zákon vznikl na základě dohody ČSSD a ODS k uspokojení vlekoucích se požadavků lobby politických a mediálních skupin (nikoliv občanské společnosti jak se domnívá Lukáš Jelínek), jež byly podstatou tzv. televizní krize. Ke kontrole činnosti obou médií byl vymyšlen anarchosyndikalistický systém rad, jehož složení je výsledkem dohody vládnoucích stran a vlivných intelektuálních skupin. Jak je zřejmé ze zápisů jednání Rad vznikl jakýsi kříženec dozorčího a správního orgánu s nestandardním vztahem k řediteli, v němž veřejnost -- která vše financuje -- přichází zkrátka.

Prvním krokem k řešení neprůhledných vztahů okolo ČT a ČRo by proto měla být změna financování obou médií a zrušení koncesionářských poplatků. Nejde o "zestátnění" (jak tvrdí Lukáš Jelínek), neboť "veřejnoprávnost" pouze před občany zakrývá jejich státní vlastnictví a skryté ovlivňování.

Až bude stát (vládnoucí politické strany) platit obě média ze státního rozpočtu, velmi brzy se bude zajímat o jejich efektivitu a vedlejší aktivity, což nepochybně povede i k jejich racionální struktuře a kvalifikovanému řízení. Každý koncesionář ušetří ročně 2160 Kč aniž by musel financovat programy na které se nedívá a Rady, které se obsahovou stránkou vysílání prakticky nezabývají a na stížnosti občanů nereagují. "Veřejný prostor" ohrožen nebude, naopak občané budou zbaveni právně sporného a zbytečného "regulačního" poplatku.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 17.8. 2009