HISTORIE

15. srpna 1944: francouzsko-americká invaze do jižní Francie

17. 8. 2009 / Karel Košťál

Americkým divizím VII. Armády velí Alexander Patch, mnohem početnějším francouzským jednotkám I Armády velí de Lattre de Tassigny. Francouzská armáda je ze dvou třetin „barevná „, složená převážně z vojínů a poddůstojníků z francouzských kolonií (důstojníci jsou běloši), značně motivovaných dobrovolníků protože přesvědčených, že francouzské kolonie dostanou nezávislost hned po osvobození Francie a po porážce nacistického Německa. Prvosledové jednotky mají americkou výzbroj a výstroj. Velitelství operace Anvil slíbí vojákům, že budou slavit vánoce „na lodi na zpáteční cestě domů“.

Již koncem srpna americké oddíly osvobodí Alpy, francouzské jednotky osvobozují Lyon 3. září. 12. září se setkávají na sever od Lyonu s jednotkami, které postupují z Normandie. Posedlá touhou co nejdříve „spatřit věže štrasburské katedrály“, francouzská armáda se hrne k německým hranicím. Partyzáni v zalesněné jihozápadní Francii ničí mosty a železnice a německé armádě střílí do zad.

Pak se ale vítězný postup spojenců značně zpomalí. Jejich týlové jednotky prostě nejsou schopny plynule zásobovat jak severní Francii a Belgii, tak Itálii a jižní Francii. Německá fronta se stabilizuje. Koncem září začíná silně pršet, v polovině října bojovníci ze severní Afriky, že Sahary, z Dakaru, Bamaka, Mali, Pobřeží Somálska, Horní Volty, Madagaskaru zapadnou ve Vogézách do sněhu. Štrasburk na německých hranicích je osvobozen teprve koncem listopadu. A Churchill stále trvá na tom, že se musí nejdřív dobýt Itálie. Na  návrat domů do vánoc není pomyšlení.

De Gaullova strategická vize dobytí jižního Německa již během podzimu 1944 přes Středozemí a jižní Francii se bohužel neuskutečnila. Roosevelt, Eisenenhower a Marshall dávali z dosud nepochopitelných důvodů až do konce přednost Churchillově absurdní vizi dobývání Německa nejdříve přes Itálii. Osvobozování Itálie trvalo nakonec až do května 1945, italskou „botu“ jsou schopny ubránit tři divize. Žádná cesta „přes Balkán“ se neuskutečnila. Itálie stála spojence přibližně 85 000 mrtvých a 230 000 zraněných. Kdyby tyto jednotky byly vrženy do jižní Francie již v létě 1944, jak to vyžadoval francouzský odboj, londýnský, alžírský a vnitřní, válka mohla skončit o půl roku dříve. Praha mohla být osvobozena přes jižní Čechy na konci roku 1944 francouzskými černošsko-arabskými oddíly v amerických uniformách. Poválečný vývoj Československa by patrně šel jinam. Je nutno zdůraznit, že právě Churchill udělal vše pro to, aby se to nestalo.

Koloniální národy, které se podílely na osvobození Francie a na porážce nacismu, nezávislost po válce nedostaly. Váleční vysloužilci z kolonií dostali v průměru pětkrát menší válečné důchody než oficíři a fízlové, kteří během okupace Francie sloužili Pétainovi a po osvobození Paříže se přebarvili.

Vytisknout