Jak se vyznat v hospodářské krizi?

17. 8. 2009 / Adam Votruba

V ekonomii existují různé školy a jejich výklad toho, jak to v ekonomice funguje, se liší. To je z vědeckého hlediska naprosto v pořádku. V pořádku ovšem není, že nám svá řešení makroekonomických problémů prezentují nejen jako řešení vědou podložená ale i jediná možná. Ve veřejném prostoru tak může vznikat dojem, že ekonomie je jednotná a že je navíc totožná s všeobecnou ideologií hlásanou pravicovými politiky a novináři, ať už ji označujeme za liberální či konzervativní (buď podle kontinentální nebo anglosaské tradice). Nelze se divit, že mnohý laik považuje keynesiánská tvrzení za součást liberální ideologie a není schopen obojí od sebe rozlišit.

Rozdíly mezi jednotlivými ekonomickými teoriemi se projevují např. v tom, že se zcela odlišně dívají na příčiny hospodářské krize a jejich doporučení mohou být dokonce protichůdná. Například vyšší státní investice do veřejných staveb v době krize (i za cenu zadlužení) vychází z keynesiánských názorů, ale liberálové to považují za zcela chybný krok, který krizi prodlouží. Nu máte-li chuť, pokusím se pro vás shrnout pět interpretací hospodářské krize - každou z nich do dvou vět.

Keynesiánská interpretace spatřuje příčinu krize v tom, že moderní trh není schopen účinně vyrovnávat nabídku a poptávku. Řešení je takové, že stát má nahradit v době krize chybějící poptávku i za cenu deficitu, aby tak nastartoval ekonomiku, doporučují se veřejné stavby a jiné pobídky.

Liberální interpretace spatřuje příčinu krize v nadbytku finančních prostředků (tzv. uměle levné peníze) a v žití na dluh, které dočasně vytvořilo uměle vysokou poptávku. Řešením je nechat všemu volný průběh, liberálové odmítají jakékoliv politické zásahy, neboť trh vše vyřeší nejlépe.

Marxistická interpretace spatřuje příčinu v tzv. nadvýrobě, kdy vzniká převis nabídky nad poptávkou. Krize je nevyhnutelným důsledkem fungování kapitalismu, řešením je revoluce, která povede ke změně společensko-ekonomického systému skrze zespolečenštění výrobních prostředků.

Monetaristická interpretace spatřuje příčinu krize v nedostatku (většinou poklesu) finančních prostředků v oběhu. Řešením je odpovídající měnová politika státu, např. zlevnění peněz prostřednictvím snížení úrokových sazeb.

Podle geseliánské interpretace vzniká krize jako důsledek fungování finančního systému, kdy množství peněz v oběhu kriticky závisí na ochotě bank půjčovat peníze. Řešením by byla reforma finančního systému - zavedení takových opatření, která by učinila zadržování finančních prostředků nevýhodným.

Jak vidíme, každá z těchto interpretací je jiná, i když některé z nich mají i něco společného. Například liberální, marxistická a keynesiánská interpretace se shodují v tom, že příčinou krize je převis nabídky nad poptávkou. Podle keynesiánů a marxistů je to logický důsledek kapitalismu, podle liberálů za to může špatná politika centrální banky, která před tím uměle přiživovala poptávku. Monetaristé a geseliáni se shodují ve významu množství volných peněz v ekonomice, krizi pak způsobuje jejich pokles. (Vývoj cen a mezd totiž nesouvisí jenom s nabídkou a poptávkou zboží, ale též s nabídkou a poptávkou peněz.) Monetaristy a liberály zase spojuje spoléhání na "neviditelnou ruku trhu", jenže monetaristé požadují adekvátní měnovou politiku státu, která je již podle liberálů nepřípustným zasahováním do ekonomiky. Keynesiáni chtějí zasahovat do vývoje veřejnými investicemi, ale instituce volného trhu se na rozdíl od marxistů nevzdávají.

Nemohu si odpustit jednu poznámku. Problémem některých ekonomických směrů je podle mého soudu v tom, že pracují stále s dedukčními metodami a domnívají se, že jsou proto vědečtější než jiné společenské vědy. S dedukčními metodami může pracovat matematika nebo logika, které zkoumají cosi čistě abstraktního, ale empirické vědy musí vycházet s indukce. Deduktivní empirická věda je nesmysl. Nelze vyvozovat empiricky platné závěry z pouhé představy o tom, jak se chová jakýsi homo oeconomicus.

Jak by nám měla věda pomoci, abychom se vyznali v krizi? Samozřejmě v makroekonomii nelze na rozdíl od fyziky experimentovat, ale můžeme se pokoušet interpretovat rozsáhlý empirický materiál. Cílem vědecké interpretace je co nejjednodušší vysvětlení všech (!) dostupných faktů. Při studiu krizí se nabízí komparativní metoda, tj. srovnávání různých postupů při překonávání krize. Všechna uvedená řešení byla již alespoň částečně vyzkoušena: keynesiánské se odrazilo v politice amerického New Dealu, některé země té doby zase zasahovaly do ekonomiky přinejmenším o poznání méně (když už se přímo neřídily striktně liberálními pravidly), marxistické řešení všech krizí nám předvedl Sovětský svaz a jeho pozdější satelity, z monetarismu se vycházelo při japonské krizi devadesátých let, geseliánská metoda tzv. "kazících se peněz" byla vyzkoušena roku 1932 alespoň lokálně.

Jako člověk s filosofickým vzděláním mám občas dojem, že někteří ekonomové by si mohli ke svému řemeslu osvojit také obecnou teorii vědy. Kromě toho by však bylo dobré, aby se zvedla mediální informovanost o různých ekonomických přístupech. Někdy se totiž za zdánlivě odbornou argumentací skrývají obyčejné lobbistické zájmy a mnozí novináři tyto zájmy naivně hájí v přesvědčení, že by se to tak mělo dělat podle ekonomické vědy.

Vytisknout