Proč je na českou politiku tak nehezký pohled?

17. 7. 2009 / Ivo Šebestík

Otevřou-li se nebesa a z nich se povalí přívaly vod, jeho tričko nesmočí jediná kapka. A pukne-li pod aktéry české politiky zem, aby je po zásluze pozřela jáma pekelná, ani tak se nezúčastněnému diváku nic nestane. Do oné propasti jsou však postupně vtahováni všichni ti, kteří nemají to štěstí, aby se mohli dívat z dálky, z bezpečí jeviště. Děsivá politická kultura, k níž jsme se v České republice po krátkém mezidobí naděje propracovali, bohužel, ovlivňuje životy nás všech.

Odpověď na otázku, proč česká politika vyhlíží tak nevábně, není obtížná. Ona nejenom nehezky vyhlíží, ona vskutku nepěkná je. Je dokonce mnohem horší, než si většina lidí vůbec dokáže představit. I když se národ vcelku shoduje v mínění, že se v českých politických kruzích dějí hrozné věci, přesto opravdu barvitý popis domácí politiky přísluší jen těm, kteří s ní někdy přišli do styku. Jen ti by mohli vyprávět. Kdyby chtěli a kdyby se naskytla dostatečně dlouhá černá hodinka na to, aby příběhům dodala atmosféru plíživé hrůzy Jámy a kyvadla.

I když média, a mezi nimi zejména televize, díky své obrazové složce, občas nabídnou úlomek ohavné reality, celková mozaika, složená z tisíců takových střípků, by výtečně konkurovala nejfantastičtějším obrazům Hieronyma Bosche. Proč tak černé vidění? Protože je, bohužel, skutečností.

Není vůbec objevné konstatovat, že česká politika ztratila obsah a že už dávno nedisponuje žádnými idejemi. Ani vpravo, ani vlevo, ani uprostřed.

Proměnila se v arénu, ve které se bojuje bez rukavic a bez pravidel. A co hůř, ve které se čím dál tím více prosazuje jeden základní typ "politika". Pryč je spektrum osobností, které by zahrnovalo silné vůdčí typy, právě tak jako oborníky, praktiky, snílky a obětavce. Dávno neplatí představa, že v politické aréně vlevo stojí lidé se sociálním cítěním mající blízko k neprivilegovaným vrstvám, zatímco vpravo jsou nositelé myšlenky silné svobodné a tvůrčí individuality.

Vlevo, vpravo i uprostřed se ustálil společný typ technologa moci, který je velmi praktický a pružný v názorech, rozhodování i v morálce. Pravičák, levičák i "středovec" jsou ve společnosti tekuté modernity skutečnými bratry v triku, zkrátka jeden od druhého k nerozeznání. Mají stejné zájmy, stejné metody, dokonce stejné přátele. V noci sní o stejných věcech a vyznávají stejnou morálku.

Jsou stejně sobečtí a mají stejně malé porozumění pro utrpění bližních. Na stránkách bulvárních časopisů je možno je zastihnout při stejném či podobném maléru. Pokud jde o osoby politiků, rozdělení na pravici, levici a střed vyhlíží jako nepovedený vtip.

Pokud by snad chtěl současný dělník rozevřít náruč a chlapsky přitisknout na svou hruď v montérkovém kabátci bodrého levicového politika, připraveného vrhnout se do zákopů revoluce, záhy by zjistil, že k sobě tiskne jakousi štítivou bytost, evidentně bez páteřní výztuže, s tenisovou raketou v ruce, spěchající na zasedání dozorčí rady.

Mohlo by se říci, že díky tomuto vývoji se politika stala profesionální záležitostí. Vytratili se z ní všichni snílci a fantastové. A s nimi i poctivci a budovatelé. Každý, kdo přišel se srdcem na dlani, záhy odešel s otiskem pěti prstů na obličeji.

Je ale omylem domnívat se, že chyba je v politice jako takové. Že politika je zkrátka svinstvo, které automaticky přitahuje určitý typ lidí, kteří si věří, že se v tom svinstvu dokáží dobře zorientovat. Vůbec ne.

Politika je vznešené povolání, vyžadující vynikající vlastnosti. Je svého druhu uměním a je také jednou z činností, při kterých může být člověk nápomocen své zemi, svým spoluobčanům, zkrátka dobré věci. Díky tomu politika vždy přitahovala a ještě nějakou dobu snad i bude přitahovat osobnosti, které se chtějí utkat s degenerovaným systémem a chtějí jej porazit.

Věří, že když vstoupí do politiky, že budou mít tolik sil, vytrvalosti, energie, espritu, přesvědčovacích schopností, že nakonec strhnou i ostatní pro dobrou věc. Ti lidé -- a patří jim čest a uznání -- ale zapomínají, že prosadit se v politice znamená prosadit se nejprve v politické straně.

A ta je především účelovým spolkem lidí sdružujících se kvůli dosažení výhodných postů v zemi nebo v zahraničí. Politická strana už dávno není nositelem idejí a bojovnicí za ty skupiny obyvatel, ke kterým se před volbami obrací se škemráním o hlasy. Je distributorkou křesel v parlamentech, vládách, dozorčích a správních radách, na ministerstvech, v diplomatických službách a podobně.

Jako taková představuje prostředí velice nepřátelské vůči každému, kdo se systému nepřizpůsobí a kdo by chtěl do hry vnášet nějaké principiální způsoby. Politické strany potřebují peníze pro svou činnost a peníze pro lidi, kteří v nich mají vliv. Všechno, co nesouvisí s touto prioritou, je podezřelé, nevítané. Ideje jsou dokonce nebezpečné. A nejnebezpečnější je takový jedinec, který bere ideje doslova. Dějiny se hemží příklady těch, kteří museli hájit své názory právě proti těm, kteří měli být jejich nejpovolanějšími strážci. Jan Hus nebo Giordano Bruno jsou jen dva z mnoha příkladů této gigantické absurdity v lidské společnosti.

Kdo nejde po kariéře a po penězích, chová se nevypočitatelně a je třeba si dát na něho pozor. Komu jsou ideje nad osobní prospěch, ten se může dopustit jednání, jaké poškodí stranu jako celek. Proto zásadoví lidé v politických stranách zřídka obsazují čelná místa na kandidátkách. Nikdo jim nevěří. Bílé vrány musí z hejna ven. Pochopitelně existují výjimky a bylo by nespravedlivé házet všechny do jednoho pytle.

Jsou to ale jen výjimky, které potvrzují pravidlo. Kdyby se politický boj vedl o ideje, připomínal by spíše vášnivou debatu egyptologů, kteří jsou sice také schopni vyškubat si vousy kvůli přesnému datování sarkofágu s mumii, ale těžko si už najmou policisty, novináře nebo soudce, aby názorového soka zlikvidovali existenčně.

Politika je plná sprostoty, podrazů, urážek, lhaní, zkrátka plná špíny proto, že vynáší všechno to, po čem prahne nepříliš kultivované lidské stvoření, především typický parvenu, jehož životní kariéra začala před dvaceti lety v třípokojovém bytě na panelovém sídlišti, zatímco po letech se náš povýšenec dopracoval až na recepce s ústřicemi, kaviárem a Laurent-Perrier brut ve vysoké fétnovité číši.

Mohla být ale česká politika jiná? Nic proti bydlení na sídlištích. Tak to myšleno není. Dodnes bývalá socialistická sídliště hostí čtvrtinu obyvatel České republiky. Problémem je povýšenectví. Rychlý kariérní postup, jemuž nestačí tempo osobního růstu. Je to, jako když pubertální hoch rychle vyroste z kalhot. Tak vyhlíží celá řada českých politiků, kteří své krátké kalhotky a rukávky nedávno představili i Evropské unii. Ale zpět k otázce: Mohla se česká politika v posledních dvaceti letech z hlediska své morální úrovně vůbec ubírat jiným směrem, než tím, do kterého v závrati nad tolika příležitostmi upadla?

Na počátku sice byla naděje a s ní i spousty dobrovolníků, kteří vstupovali na tehdy ještě otevřené politické kolbiště. V politice i v médiích. Mluvilo se o směřování státu, v celé řadě otázek bylo jasno, spory se vedly o rozumné věci. Návrat k předlistopadovým poměrům chtěl málokdo, nejméně ze všech privilegovaní představitelé dřívější moci, jimž nové poměry přinášely výměnou za už nepevnou vládu slušný blahobyt.

Všeobecně se věřilo, že nový systém co do mravnosti hravě překoná ten předcházející, který se zdiskreditoval. Na počátku měla být velká, slavná a ničím neposkvrněná revoluce, akt spontánní masové změny přinášející jednoznačné převzetí moci novou skupinou lidí, mravnějších a modernějších.

Postupně se však začalo samotné revoluční převzetí moci jevit poněkud komplikovaným a obskurním. Ukázalo se, že změna politické moci byla součástí mnohem většího procesu, jehož hlavní proudy se odehrávaly jinde a jinak a že Československo bylo zase jednou v dějinách více objektem než subjektem vlastního osudu. Zdokumentovat, jak probíhalo převzetí moci v detailech, bude úkolem až budoucích generací nezávislých historiků a novinářů.

Ztráta revolučního étosu, daná mlžením kolem druhé poloviny osmdesátých let minulého století, byla patrně první příčinou vytrácení se idejí z české politiky. Národy jsou citlivé organismy, které vytuší i to, co není přesně řečeno a podle toho se zařídí.

Rozpad Československa zničil i pokus obracet se o pomoc k masarykovskému státu a stavět novou státní ideu na československé tradici. Postupně začínalo být až trapné hlásit se k Masarykovu odkazu, když jeho státnické dílo leželo v rozvalinách. V oblasti ideové bylo třeba soustředit se na předem definované cíle, jimiž byla integrace českého státu do euroatlantických struktur, především do NATO a Evropské unie.

Integrace a loajalita vůči spojencům - na tyto dva aspekty se zredukovala idea české státnosti. Nic vyššího a vznešenějšího nebylo objeveno. Zdálo se, že toho ani není třeba. Vždyť idejím přece dávno odzvonilo! Kde to žijeme? Je třeba podnikat a vydělávat peníze.

Třetím aspektem tedy byla ekonomická prosperita a blahobyt. A na tento úkol se -- ovšem každý po svém a jak uměl -- zaměřila česká společnost. "Hurá na kořist, jíž je tato zem a všechno, co k ní patří," tak nějak by se dala zformulovat idea českého státu platná zhruba od poloviny devadesátých let minulého století až, bohužel, dodnes. Za těchto okolností se hrůzyplná děsivost české politické kultury jeví jako organická součást české společnosti. Jako její důsledek, nikoliv příčina.

Chyba není v penězích, v blahobytu, v kapitalismu a kapitálu, dokonce ani v moci jako takové. Chyba je ve ztrátě kontroly. Tak jako příležitost dělá zloděje, tak i příležitost urvat si z těla státu legálně či pololegálně díl kořisti, je věčným pokušením, které nečíhá toliko na světce. Kdo ale má vykonávat kontrolu ve svobodné demokratické společnosti? Politická opozice?

Ale jistě, ovšem pokud tato opozice jedná stejně jako pozice, pak se z takové kontroly vytrácí jakýkoliv mravní obsah.

Občané? Samozřejmě, že občané. Ovšem v zastupitelských demokraciích bývá role voličů redukována pouze na výběr mezi kandidátními listinami, které jako notně profláknuté menu v závodní jídelně předkládají občanům politické strany. Výběr lidí pro parlamenty a vlády je dílem politických stran, nikoliv voličů. Ti musí pozřít vše, co se jim přinese na stůl.

Kdo vyznává křesťanské hodnoty, ten v minulých parlamentních volbách dostal Čunka jako zákusek, byť by odvracel hlavu a zatínal zuby jako batole při pohledu na lžíci s něčím, na co nemá chuť. Socialista se zase musí smířit s Paroubkem, který po vítězství své strany v krajských volbách kouřil churchillovský doutník s takovým zanícením, že o jeho vztahu k pracujícím nemohlo být pochyb.

Občané samozřejmě mohou vyrážet do ulic a pořádat demonstrace. Ovšem policie je tady od toho, aby se politici o demonstraci konané proti nim dozvěděli až následujícího dne z denního tisku. Kdo tedy zbývá coby strážný pes demokracie? Média. Ano, média nesporně nesou velký díl odpovědnosti za to, že dovolila politikům, aby ztratili glanc a přestali dbát na to, aby aspoň forma zůstala zachována, když už obsah je dávno ztracen. To, čím se liší politika v mnoha západoevropských zemích od té české, není dáno ani tak vyšší úrovní jejího obsahu, jako spíše určitým důrazem na formu. Krmit se vydatně u koryta vyžaduje alespoň hlasitě nemlaskat a nerozhazovat chutňoučké pomeje všude po chlívku.

Římský básník Ovidius ve svých Proměnách napsal, že zlatý věk posléze ustoupil stříbrnému a tak to šlo s devalvací kovů, až došlo na železo. V politice to funguje trošku složitěji. Jsou časy velkých osobností a po nich přicházejí období figurek. Zdá se, že celá Evropa v současné době postrádá velké politické osobnosti. Styl v její politice určují Sarkozy, Berlusconi, těžkopádný Brown a sotva výrazná Merkelová. To, co momentálně máme doma, se do této společnosti vcelku hodí.

Vytisknout