Referendum pučem není, někdy však může puč legitimizovat

17. 7. 2009 / Karel Dolejší

reakce na text Evy Malířové "Může být referendum pučem?

Jen všeobecné volební právo, jak se zdá, žilo ještě nějakou chvíli, aby před celým světem vlastnoručně napsalo svou závěť a prohlásilo jménem samého lidu: "Všechno, co existuje, je hodno zániku." Nestačí prohlásit, jako to dělají Francouzi, že jejich národ byl zaskočen. Národu a ženě se nepromíjí nestřežený okamžik, v němž je první namanuvší se dobrodruh může znásilnit.

Karl Marx: 18. brumaire Ludvíka Bonaparta. In: K. Marx - B. Engels: Spisy 8. SNPL, Praha 1960. S. 146.

Nechci se vydávat za odborníka na současnou situaci v Hondurasu, jímž nejsem, nicméně vyjádřím se k obecné otázce vznesené Evou Malířovou: Může být referendum pučem?

2. prosince 1851 provedl Ludvík Bonaparte s využitím peněz své milenky Harriet Howardové ve Francii státní převrat. Později byl tento násilný čin posvěcen lidovým hlasováním, v němž se za Napoleona postavili zejména venkovští parceloví rolníci, v dané době stále ještě nejpočetnější třída v zemi, kteří si od jeho příjmení slibovali "návrat starých zlatých časů". Ludvík Napoleon později vládl Francii jako císař Napoleon III., a to až do bitvy u Sedanu 1. září 1870, kdy ho porazili a zajali Prusové. V moderních evropských dějinách představoval "malý Napoleon" první případ použití procedury odvolávající se na doktrínu lidové svrchovanosti ke zničení demokracie.

Hlavní otázkou politického liberalismu byla vždy otázka, jak zabránit zneužití moci. Mělo se za to, že moc musí být uvnitř sebe sama rozdělena na několik vzájemně nezávislých částí a omezena co do svých pravomocí. Pokud se doktrína lidové svrchovanosti vymezuje jako protiklad klasického liberalismu, neřeší už otázku, jak může být špatný vládce bez použití násilí vyměněn (výměr demokracie v Popperově v knize Otevřená společnost a její nepřátelé), ale jen otázku, kdo vládne a co je zdrojem moci. V rousseauovské tradici "od přírody dobré lidské přirozenosti" se přitom naivně předpokládá, že lid by "přece" nikdy nesouhlasil se vznikem špatného opresívního režimu.

Bohužel, dějiny - na příkladě Francie v roce 1851, Německa v roce 1933 nebo Československa v roce 1946 - ukazují, že tento odvážný předpoklad se pokaždé automaticky neplní. Referendum, stejně jako všeobecné volby, mohou být za určitých okolností právě jen mantrou sloužící k odkývání puče, jenž svrhne demokracii i právní stát.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 17.7. 2009