Úpěnlivá výzva k mizející síle

17. 7. 2009 / Štěpán Steiger

Sedm bývalých prezidentů, zbývající bývalí ministři zahraničních věcí resp. velvyslanci. A na záměru a obsahu dopisu hned poznáte, že i myšlení těchto dřívějších "lídrů" je, zdvořile řečeno, "bývalé" -- se současností se míjejí a i když píší o budoucnosti, dovolávají se minulosti (i své vlastní), v níž ustrnuli.

Už konstatace, že "dvacet let po konci studené války vidíme, že země střední a východní Evropy již nejsou srdcem americké zahraniční politiky", je nářkem naivním -- nezaujatý pozorovatel přece ví, že tento region zajímal USA v době studené války v podstatě jen jako hráz a výpadovka proti Sovětskému svazu. "Srdce" americké zahraniční politiky, obrazné i skutečné, bylo jinde.

Třístránkový text pokračuje pak stížností, že "střední a východní Evropa je na politické křižovatce", že se na obzoru zahraniční politiky hromadí mraky a "stejně jako vy očekáváme výsledky vyšetřování Evropské komise o původu rusko-gruzínské války", jejíž politický dopad region už pocítil.

"NATO se zdá slabší, než když jsme doň vstupovali," píší autoři. "V mnoha našich zemích je pociťováno jako stále méně důležité", všimli si. "Lidé pochybují, zda by NATO bylo ochotno a schopno přijít v možných budoucích krizích nás bránit." Signatáři přirozeně nemohou ani naznačit, o jaké krize -- k tomu vojenské - by mohlo jít (sám dost dobře nechápu, kdo by vojensky chtěl ohrožovat zrovna střední Evropu), z dalšího textu by však bylo možno vyvodit, že asi myslí na Rusko. V této souvislosti také zjišťují: "Naše schopnost i nadále udržovat podporu domácí veřejnosti pro naše příspěvky zahraničním misím Aliance závisí také na tom, zda prokážeme, že zájmy naší bezpečnosti se zabývá NATO a je třeba úzké spolupráce se Spojenými státy."

Pozornosti zaslouží také zjištění, že "naši představitelé a zástupci tráví více času na shromážděních EU než na poradách ve Washingtonu, kde musí často usilovat o to, aby upoutali pozornost anebo aby bylo slyšet jejich hlas." Pánové zřejmě zapomněli -- jak krátce předtím sami konstatovali -- že "náš" region není (a sotva bude) "srdcem" americké zahraniční politiky. Přitom současně o několik řádků dále tvrdí: "Není naším záměrem přidávat k seznamu problémů, jimž čelíte." Ovšem hned dodávají: " Rádi bychom spíše napomohli tím, že budeme silní atlantističtí (pisatel se tady omlouvá, ale autoři výzvy chtějí zdůraznit svou bezvýhradnou podporu -- nejsou pouze "atlantičtí") spojenci v americko-evropském partnerství, jež je mocnou silou dobra po celém světě." (Nemohu se, mimochodem, zbavit u některých formulací dojmu, že možná ne výhradním, ale rozhodně mimořádně tvořivým spoluautorem textu byl dramatik českého původu.)

K upevnění transatlantického vztahu potom signatáři navrhují šest kroků. Jestliže by čtenář dopisu dosud pochyboval, oč v zásadě autorům šlo, říká to první bod naprosto jasně: "Spojené státy by měly znovu potvrdit své poslání jako evropská mocnost (podtrženo mnou-- ŠS) a objasnit, že plánují být plně angažovány na pevnině, i když čelí naléhavým výzvám v Afghánistánu a v Pákistánu, širším Středním východě a v Asii."

V druhém bodě tvrdí bývalí politici, že "potřebujeme obnovení NATO jako nejdůležitější bezpečnostní vazbu mezi USA a Evropou". V této souvislosti je "podle zkušenosti" signatářů "rozhodnější a zásadnější politika vůči Moskvě, jež nejenom posílí bezpečnost Západu, ale koneckonců povede Moskvu rovněž k větší spolupráci."

Nejpalčivějším problémem ovšem je -- hádej, čtenáři: "zařízení protiraketové obrany." Po předchozích "úvahách" nepřekvapí, že přesto, že "v regionu jsou různé názory, a to i v naší veřejnosti, jež je rozdělena". Vzhledem ke skutečnosti, že se problém "stal -- aspoň v některých zemích -- symbolem americké důvěryhodnosti a závazku vůči oblasti", mají signatáři zato, že "o budoucnosti programu bychom měli rozhodnout jako spojenci a na základě strategických kladů a záporů různých technických a politických konfigurací. Aliance by neměla dovolit, aby byl problém rozhodnut nepodloženým ruským odporem."

Ve čtvrtém bodě požaduje výzva (jelikož "NATO samo o sobě nestačí") "více Evropy a také lepší a strategičtější vztah USA -- EU", neboť "potřebujeme přivést NATO a EU blíže k sobě a přimět je pracovat jako sehraná dvojice."

Pátý bod se zabývá energetickou bezpečností (dodávky energie se musí stát transatlantickou prioritou), a konečně -- konečně -- bod šestý zdůrazňuje "lidský faktor". Pozornost je tu upřena zejména na příští generace: musí se vzájemně lépe poznat. Ovšem i signatáři vidí, že "americký vízový režim je v tomto ohledu překážkou". Stěžují si: "Je nepochopitelné, že takový kritik jakým je francouzský antiglobalista José Bové nemá pro Spojené státy víza zapotřebí, ale bývalý činitel Solidarity a nositel Nobelovy ceny Lech Wałęsa ano."

Závěrem navrhují signatáři vytvoření stipendia Dědictví (Legacy Fellowship), jenž by posloužil k tomu, aby bylo možno vyhledat "ty mladé vůdce na obou stranách Atlantiku, kteří by dále nesli transatlantický projekt, na jehož vytváření jsme ve střední a východní Evropě strávili posledních dvacet let."

Není snadné nepsat satiru. Pánové, kteří tento apel napsali, touží natolik spočinout v "bezpečném" objetí Velkého (amerického) bratra, že nejen nechtějí postřehnout jeho malou pozornost vůči sobě (resp. svým zemím), nýbrž nedokáží ani vidět realitu současného světa, značně odlišného od světa, o němž snili před dvaceti lety. Bylo by zbytečné snažit se jim vysvětlovat, že USA jsou sice -- ještě stále -- významnou mocností současného světa, ale už vůbec ne mocností dominující. (Také přes občasnou poklonu administrativě, které otevřený dopis adresují, ne docela se zdají chápat rozdílnou zahraniční politiku Bushe juniora a Baracka Obamy.)

Dokonce i obdobně, ale realističtěji smýšlející příslušníci téhož ideového tábora jsou vůči apelu kritičtí. Např. The Economist je toho názoru, že "hrozby, jež líčí autoři dopisu, zní jako nářek a jsou naivní". "Podporovat v roce 1980 Wałęsu bylo jak šlechetné tak přispělo k urychlenému rozpadu sovětské říše. Ale Rusko už pro Ameriku není hrozbou jako v době Sovětského svazu Leonida Brežněva". Economist navíc o signatářích cituje slova jednoho vysokého amerického představitele: "V zásadě nás žádají, abychom na jejich obranu riskovali třetí světovou válku." Netřeba nic víc dodat.

Vytisknout