Demokracie skoro pro všechny

17. 7. 2009

Když jsem si tak pročítal ohlasy o dvaceti letech od zveřejnění výzvy Charty 77 Několik vět, napadlo mne, zda jsou skutečně už všechny její požadavky splněny, když jí od června do podzimu 1989 podepsalo až čtyřiceti tisíc odvážných.

Výzva obsahovala sedm požadavků na podporu lidských práv jako propuštění politických vězňů, uznání svobody tisku a vyznání, zahájení demokratické diskuse atd. Je proto jistě vhodné si porovnat tehdejší názory na demokratickou budoucnost s dnešní realitou, píše Miroslav Patrik.

Pesimista by totiž mohl tvrdit, že se jen střídají různé politicko-stranické elity podporované vlivnými mocenskými či finančními skupinami a korupce a klientelismus opět rozkvetla.

Optimista by zase mohl být nadšen, že tu už dávno máme svobodu projevu, svobodné volby a média, tržní mechanismus apod. a že pokud společnost bude zase cítit nějaký problém, tak její bystré elity a nová generace revoltujících uvede vše zase do pohybu.

Ti, kteří pracují v části neziskovém sektoru na obranu veřejného zájmu na ochranu životního prostředí a přírody před chamtivým byznysem, arogancí úřední a politické moci a před pomlouvačnými mediálními výstupy, se z tohoto pohledu budou asi spíše řadit mezi optimistické skeptiky.

I dnes totiž platí tato část výzvy: "Pohyb ve společnosti se tak začíná stále povážlivěji srážet s nehybností moci, roste společenské napětí a začíná hrozit nebezpečí otevřené krize. Takovou krizi si nikdo z nás nepřeje. Proto vyzýváme vedení naší země, aby pochopilo, že nadešel čas ke skutečným a důkladným systémovým změnám a že tyto změny jsou svobodná a demokratická diskuse."

Proto si dovolím tuto malou politologickou radu: Pokud by politické strany chtěly být aspoň trochu blahosklonné vůči voličům, pak by si do svých volebních programů měly vkládat aspoň tři požadavky Několika vět, které jaksi čekají na své naplnění.

Jsou to: "1. Aby přestaly být kriminalizovány a pronásledovány různé nezávislé iniciativy a začaly být konečně chápány i vládou jako to, čím v očích veřejnosti už dávno jsou, totiž jako přirozená součást veřejného života a legitimní výraz jeho různotvárnosti. 2. Aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů... 3. Aby byly všechny chystané i uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší malé zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům i veřejnosti."

Samozřejmě, že tyto návrhy tehdejších nezávislých iniciativ jsou už víceméně splněné a jen hnidopiši jsou stále nespokojení. Ale aspoň by naše vlády projevily dobrou vůli.

Vždyť přece téměř nikdo z neziskového sektoru není dnes nijak dehonestován a nějaká ta mediální podpásovka přece nemůže nikoho vykolejit. A ani nějaké ty všudypřítomné názory ekonomických teroristů (tj. ekoteroristů) nemohou náš správně nastavený sociální stát podporující trvale udržitelný rozvoj také významně ovlivnit. Jsou sice mediálně neodbytní, ale dá se to přežít.

A že by snad měly být sdělovací prostředky na někom nebo něčem závislé či dokonce napojené na vládní struktury? Či by snad o závažných společenských jevech psaly bez investigativních nároků nebo dokonce se těmto jevům vyhýbaly?

Ale kdeže! Každý názor tu má přece mediální prostor. Diskuse o radaru toho může být příkladem. A komu se to nelíbí, tak si může svobodně a za rovných tržních podmínek založit vlastní noviny, časopis nebo rozhlasovou či televizní stanici.

Také je nutné zcela odmítnout názor, že různé projekty nejsou veřejně diskutovány. To už je ale úplně mimo realitu. Jen na internetu se toho neustále hodně diskutuje. Každý tedy může svobodně napsat či říci svůj názor komukoliv a kdykoliv. A samozřejmě svobodou je tyto názory ignorovat nebo je odmítat. Správné názory mají totiž jen rozhodovací centra.

Navíc máme ty nejpřísnější a nejkomplikovanější ekologické zákony, v nichž se vyznají asi jen ty nezávislé iniciativy. A že lidé nechtějí třeba nějakou tu škodlivou stavbu a naopak ji chtějí politici nebo podnikatelé? No to se holt stává.

I když v demokracii férově rozhoduje většina, moderní politik musí mít někdy odvahu stát si za svým názorem. Má na to přece politický mandát, takže ty diskuse mezi volbami o různých stavbách jen vše zbytečně protahují a prodražují. Každý přece může svobodně jít do politiky a vymýšlet si své projekty za veřejné peníze!

A jen mimochodem. Ta výzva Několik vět byla asi opravdu jen taková limonáda. Kdyby totiž opravdu o něco šlo, tak by ji snad podepsalo nejméně jeden milión a půl tehdy nejvíce angažovaných lidí a ne jen pár tisícovek potížistů na okraji zájmu společnosti.

S nimi je totiž těžké pořízení i dnes. Ale naštěstí už nelze očekávat, že by získali aspoň stejných čtyřicet tisíc signatářů pod nějakou podobnou výzvu. Musí jim prostě stačit diskusní kroužky, blogy či virtuální sociální sítě. To správné vládnutí totiž není pro každého!

Autor pracuje v neziskovém sektoru v oblasti ochrany životního prostředí. Článek ve zkráceném znění vyšel dne 13. 7. 2009 v Literárních novinách.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 17.7. 2009