Degresivní daně jako záchrana zbytků sociálního státu

3. 7. 2009 / Ilona Švihlíková

• Rozpočtové problémy ČR se krizí pouze staly více viditelné. Nechci se už vracet k tomu,co bylo fundovaně zpracováno ČMKOS. Problém českých veřejných financí je dlouhodobý a velmi jednoduše řečeno důvodem je, že příjmová a výdajová složka nejsou v souladu. Již několik let trvající snaha o snížení daňové kvóty, resp. snížení především přímých daní (právnických osob v první řadě), které již tak patří k nejnižším v Evropě, naznačuje strategii daňového dumpingu, kterého se pak s plnou vervou chopil M. Kalousek. Publikace Eurostat: Taxation Trends in Europe 2008 uvádí příklad ČR jako země, ve které se nejvíce ze všech členských zemí snížila daň z příjmů právnických osob – mezi lety 1995-2008 o celých 20 procentních bodů! A zdá se, že to pro „správné investiční a podnikatelské klima“ jaksi pořád nestačí. Nepřekvapí, že význam přímých daní se proto ve struktuře rozpočtu propadá.
• „Nejlépe dolní sazbu daně z přidané hodnoty.“ Tahle věta je děsivější, než by se na první pohled mohlo zdát. Ekonomicky ( a cynicky) vzato je to dobrý nápad. Daň z přidané hodnoty se obvykle snadno vybírá, pokud zdaníte potraviny a jiné základní statky nelze takovou daň ani obejít. Je to tedy víceméně zaručený příjem státního rozpočtu. Už Frank Ramsey si v 20. letech minulého století všiml, že nejefektivnější je zdaňovat statky, které mají neelastickou cenovou poptávku (tj. nejsou k nim substituty, spotřeba takového statku vyvolává závislost, nelze se bez spotřeby obejít atd..). Jenže... tady se zapomíná na to, že daňový systém jako součást fiskální politiky prostě nemá jen za úkol vysát z občanů maximum. Jde zde také o spravedlnost. (redistribuční funkce státního rozpočtu). Tato redistribuční funkce obvykle slouží ke zmírňování důchodové a sociální nerovnosti ve společnosti. Ale tvůrci reformy to vzali za opačný konec: chudí se budou skládat na daňové úlevy pro bohaté.
  Dopad daně z přidané hodnoty u základního zboží je jednoznačně regresivní, což obsahuje každá učebnice veřejných financí pro bakaláře. Regresivní dopad znamená, že takovýto typ daně více zatíží chudé než bohaté, neboť takováto daň vezme větší procentní část rozpočtu domácnosti s nižším důchodem (tedy průměrná daňová sazba klesá s vyššími důchody). A nárůst o deset procentních bodů by byl nejenom sociální ale i inflační šok. Právě u nezbytných statků se jedná o dopad spíše na spotřebitele než na výrobce (takže ohánět se tady konkurencí, která ceny opět sníží, je neoprávněné). Už Samuelson ve své klasické knize Ekonomie (opět pro bakaláře) k Ramseyho dani píše: „Silné zdanění půdních rent nebo potravin by mohlo být sice efektivní, ale mnozí lidé by je považovali za nespravedlivé. Obecněji, protože životně nezbytné statky často vykazují nejnižší cenové elasticity, efektivní zdanění by znamenalo uvalení největšího daňového břemena na chudé.“ K argumentům a la Čunek, že zdanění spotřeby je „spravedlivé“, neb si každý může vybrat, co bude spotřebovávat, snad není ani třeba komentáře. Možná tím myslel, že by např. důchodci nemuseli vůbec kupovat potraviny a místo toho spekulovat na burze (když už se preferuje snižování zdanění kapitálu).
• Tak hlavním důvodem schodků je expanze sociálního státu. To je opravdu překvapení. Není to náhodou tak, že si neustálým snižování své daňové báze stát sám pod sebou podřezal větev? Stačí jen zmínit snížení pojistného na sociální zabezpečení hrazené zaměstnavateli, o přímých daních ani nemluvě.

Celá tato opatření a zvěsti o zvýšení nepřímých degresivních daní na úkor přímých (dříve progresivních daní) ale nejsou žádným náhodným shlukem informací. Jedná se o ideologicky dobře promyšlenou strategii, jejímž konečným cílem je oslabení ekonomické moci státu ve prospěch určitých podnikatelských skupin, které se těší na privatizaci zatím ještě veřejných statků.

Podívejme se na představitele této ideologie, M. Kalouska. Ten, kdykoliv se před ním v okruhu pěti kilometrů objeví mikrofon, neustále omílá, že „progresivní zdanění trestá úspěšné“. Ponechme stranou, že progresivní zdanění je běžné téměř ve všech vyspělých zemích a že „rovnou daň“ aplikuje např. Rusko nebo opravdu „úspěšné“ pobaltské státy. Všimněme si slova „trestat“. Daně jsou podle Kalouska trestem. Není to suma, kterou platím, aby mi stát poskytl určité služby, které trh poskytnout neumí, nebo jen pro určitou skupinu obyvatel. Ne, podle pana Kalouska je daň trestem, což dobře souzní s mediální masáží kolem tzv. „dne daňové svobody.“ Pokud je progresivní zdanění trestem za píli a schopnosti, pak stát musí nutně daňové břemeno přesunout na daně degresivní, což jsou daně nepřímé a trestat - dle této logiky - staré, nedostatečně výkonné, prostě chudé. Do kontextu tohoto uvažování zapadají i úvahy o zrušení dědické dani, zrušení zdanění kapitálu atd.. Jde primárně o to posloužit klientele, nikoliv zajistit státu dostatečné prostředky pro jeho nutné funkce.

Mohu dát panu Kalouskovi jednu dobrou radu. Už Ramsey pochopil, že nejvíce efektivní je daň z něčeho, co nelze obejít – v ideálním případě daň z hlavy. Pokud chce tedy zalátat díry v rozpočtu, které pomáhal vytvářet, navrhuji mu, aby tuto daň (po volbách samozřejmě) zkusil – po vzoru M. Thatcherové - zavést. A můžeme jen doufat, že dopadne stejně jako zmíněná železná lady, kterou pokus o zavedení daně z hlavy stál – „hlavu“.

Autorka vyučuje na Vysoké škole ekonomické a na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů.

Vytisknout