Úspěšná společnost vyžaduje přijetí rozdílností

1. 7. 2009 / Fabiano Golgo

Karel Dolejší proti mně používá argument ad hominem. Jsem špatný, a proto je špatná i moje argumentace.

Karel mi sděluje, že on má specifickou (českou) zkušenost, která mu dovoluje říci, že společnost musí být taková, jak si ji představuje on, jinak to není úspěšná společnost. Brazílie se v jeho nevědomosti zdá být společností, která selhala.

Proč nemohu akceptovat "správnou" společnost, "jeho" způsob vidění světa?

Jsem nucen učinit zde vsuvku a zabývat se tímto konkrétním obviněním, i když nemá přímý vztah k tomu, zda se Češi obecně chovají či nechovají diskriminačně vůči těm, kteří nejsou jako oni (což je tématem tohoto mého textu):

Existují nechvalně známé epizody, kdy špatní policisté usmrcovali v Brazílii mladé prodavače drog a bezdomovce. Tyto informace se dostaly do zpravodajství právě proto, že se to neděje každý den. Hrůza, v níž žijí lidé v Rio de Janeiro a Sao Paolo, vytvořila monstra na všech stranách společnosti, v opravdové, nevyhlášené občanské válce. Ale co s tím mám já společného?

Za všechny to roky, co žiju v České republice, musím VŽDYCKY slyšet jako PRVNÍ argument proti mým názorům, jak špatná je situace v zemi, kde jsem se narodil (nežiju tam už od roku 1989!).

Mimochodem, jak často se tento způsob argumentace používá i proti Čulíkovi, který je sice Čech, ale pokud s "námi" nesouhlasí, pak to určitě musí být proto, že už dlouho mezi námi nežije... A i všichni, kdo odešli do exilu, údajně nejsou dostatečně čeští a národu nemohou rozumět, protože neprožili normalizaci.

Skutečnost, že v části země, která je více než dva tisíce kilometrů vzdálena od Porto Allegre, odkud pocházím, došlo k případům, kdy policisté spáchali takové strašlivé zločiny, nemá však přece naprosto nic společného se způsobem, jak vidím svět.

Je ironické, že když já hovořím o Češích a o České republice, mluvím jako člověk, který v této zemi žije téměř celý svůj dospělý život. Strávil jsem více let svého života mimo Brazílii než v Brazílii, tak proč Češi pořád hovoří o tom, jaké je to v Brazílii, kdykoliv se zmíním o tom, jaké je to tady?

Brazílie je přitom velmi úspěšná společnost, navzdory všem jejím rozdílům a hrůzám. Jen proto, že Amerika má miliony lidí, kteří žijí v zoufalství a bídě, zejména černoši v jižních amerických státech a indiáni na Středozápadě, to neznamená, že Amerika není úspěšná společnost. Ani to neznamenají její hrůzy jako vraždy, sérioví vrahové, Ku Klux Klan, neonacisté a všichni, o nichž si Karel myslí, že nemohou koexistovat v obyvatelstvu, které přijímá pravidla většiny.

Každá země tak velká, jako jsou Spojené státy nebo Brazílie bude obsahovat i obrovské hrůzy. To neznamená, že jsou to společnosti, které selhaly. V těchto dvou případech je tomu přesně naopak.

Brazílie je společnost, která je vysoce úspěšná ve všech oborech lidské činnosti, od vědy a techniky až po kulturu, ekonomiku, zdravotnictví, inovace, literaturu, filozofii a všechno ostatní z vašeho modelu úspěšné společnosti.

Brazílie má asi 40 -- 50 milionů lidí, kteří žijí na úrovni chudého Nigerijce, ale pak má dalších 140 milionů občanů, kteří žijí přesně tak jako lidé v České republice.

Přesněji řečeno, život pro drtivou většinu Brazilců je o hodně lepší než pro většinu Čechů. Kvalita života je nesrovnatelná. Oněch 140 milionů Brazilců žije daleko lépe než lidé v ČR -- mají zdravější potraviny, více prostoru k životu, více tělesné aktivity.

Avšal jestliže země s 10 miliony obyvatel nedokáže odstranit chudobu několika stovek tisíc Romů (a 5 tisíc bělošských bezdomovců), jak osvobodit z chudoby 40 milionů osob? Postupně. Během posledních dvou prezidentských období postoupilo asi 12 milionů Brazilců z třídy E, což znamená favely, do tříd D (mají peníze na potraviny a příbytky) a C (nižší střední třída, do níž podle své kvality života patří většina Čechů). Podle předpovědí se jen letos v Brazílii osvobodí od chudoby dalších 200 000 osob.

Tento článek je o tom, že jsem se stal terčem útoku nikoliv věcným způsobem, ale za použití falešných argumentů, často používaných v českém diskursu, argumentů ad hominem, kdy se nereaguje na mé argumenty, ale na to, odkud pocházím.

Svůj původní článek jsem napsal na základě konkrétní Čulíkovy stížnosti vůči názorům Kotrbovým a Dolejšího, podle nichž musejí být určité skutečnosti zakázány či potlačeny, pokud má společnost přežít. Poukázal jsem na to, co je toho podle mého názoru zdrojem těchto postojů, na základě své dvanáctileté zkušenosti života v České republice. Karel Dolejší s tím nesouhlasil, tak mě vyloučil jako "jiného, a tady nespolehlivého a irelevantního". Pocházím z úspěšné multikulturní společnosti, tak jsem nabídl svou zkušenost jinakosti, kterou Karel Dolejší nemá. Avšak českou zkušenost oba sdílíme, a tak mohu vyjádřit svůj názor na tuto zemi s autoritou.

Nejsem toho názoru, že společnosti nemohou existovat, když mezi jejich příslušníky vládnou podstatné názorové a kulturní rozdíly. Domnívám se, že si to myslí tolik Čechů, protože byli ve své vlasti hermeticky tak dlouho uzavřeni. Můj pohled pochází zvnějšku, a proto jsem ho nabídl na základě konkrétní zkušenosti.

Úspěšná společnost vyžaduje přijetí rozdílností. Je mi úplně jedno, jestli si skupina nešťastných skinheadů myslí, že řešením pro svět je rasismus. V boji proti jejich názorům je nemůže společnost zakazovat, ale musí poukazovat na jejich logické zkraty a na jejich extremismus. Tito extremisté však zmizí teprve tehdy, až zmizí důvody, proč tito lidé zastávají extremistické názory, nikoliv tehdy, až je úřady dostanou do vězení nebo zakážou jejich existenci.

Jak podobná je tato formule zakazování lidí s nebezpečnými myšlenkami, které porušují předpisy dnešní společnosti, tomu, co dělal předchozí komunistický režim! Disidenti chtěli svrhnout režim, který vyhovoval docela velkému počtu Čechů, a mnoho Čechů na ten režim dodnes pohlíží s nostalgií, takže i oni bojovali proti většinovému étosu společnosti.

Takže i když vím jasně, že neonacista chce porušovat má lidská práva, nikdy nebudu zastávat názor, že je zapotřebí mu odebrat jeho základní lidské právo vyjadřovat svůj názor, bez ohledu na to, jak utlačitelský je ten názor vůči ostatním lidem. Stejně budu bojovat do smrti za tvé právo vyjadřovat všechny tvé diskriminační názory o mně. Mně to nijak neškodí, a i kdyby tím, že si tyto názory přečtou tisíce čtenářů Britských listů, a ty tím získáš množství stoupenců, přesto nebudu usilovat o to tě umlčet. Postavím se proti tobě teprve, pokud na mě zaútočíš fyzicky. Tam tvá práva končí, protože to už nejsou názory, ale činy.

Právě takto bychom měli zacházet s nacionalisty, revolučními komunisty anebo i s potenciálními teroristy. Protože než je vyrobena bomba, žádný terorista neexistuje.