Obscénní pokusy o zavedení ideopolicie

Kotrbova a Dolejšího snaha cenzurovat neortodoxní myšlenky je pošetilá

29. 6. 2009 / Jan Čulík

Argumentace Štěpána Kotrby i Karla Dolejšího je neuvěřitelně pošetilá, dokazuje, do jaké míry jsou oba obětí svého středoevropského, ano, vlastně "rakousko-germánského" pojetí světa, v němž má stát vždycky pravdu. Stejně politováníhodně je koncipován i český právní řád. O nesmyslném a škodlivém kriminálním stíhání za pomluvu jsme psali v BL nesčetněkrát. Stíhání Vladimíra Stwory patří do stejné kategorie. Přitom je nutno zdůraznit, že antisemitské a rasistické články na jeho serveru ostře odsuzujeme.

Představa však, že "nepřijatelné" názory je možno administrativně zakázat, a ony jaksi "přestanou existovat", je dětinská.

Britové i Američané, ale i příslušníci mnohých jiných státních celků by se Kotrbově i Dolejšímu "středoevropanství", kdy státní úředník má mít právo na vaši ideokontrolu hlasitě vysmáli. I když, samozřejmě, od dob Tonyho Blaira, který po Thatcherové úspěšně pokračoval ve vytváření přebyrokratizovaného státu, se tendence omezovat svobodu projevu začaly objevovat i v britské státní správě.

Je to ale nesmysl. Ač se o to nacisté i komunisté snažili po desítky let, úředník nemá moc zakázat či nařizovat, co si máte myslet. Lidi si stejně budou vždycky myslet, co budou chtít.

Je nutno stokrát opakovat, že v demokracii musí mít občan právo veřejně vyslovovat i protidemokratické myšlenky. Kdyby směl občan v demokracii chválit jen demokracii, jak by se odlišovala od komunistického či nacistického režimu, kde měl člověk také právo chválit jen komunismus či nacismus?

Kdykoliv se vyskytnou např. v Británii pokusy vytvořit ideopolicii a zakazovat nesprávné či nechutné názory, naštěstí vždycky vystoupí v médiích čelní intelektuálové a právem varují, že je to cesta do policejního státu.

Mimo jiné, nechutné či jinak "nepřijatelné" názory se ve společnosti nezruší prostě tím, že se zakáže antisemitismus či Komunistický svaz mládeže. Nositelé těchto názorů se přeskupí a potlačování jejich názorů nabude jen atraktivity zakázaného ovoce.

S "nepřijatelnými" názory je nutno ostře polemizovat a odmítat je, zakazovat je je však cestou přímo do policejního státu.

Jakmile si zakážeme určité věci říkat, zlikvidujeme smysluplnou diskusi o čemkoliv. Salámová taktika totiž povede k tomu, že se nakonec zakáže leccos.

Je veřejným tajemstvím, že demokracie v současné ČR je ještě o hodně chatrnější než v rozvinutých zemích na Západě. Kriminalizací "nechutných" názorů jí Česká republika tluče hodně dlouhý hřebík do rakve. Bohužel, i za Tonyho Blaira, podivného konzervativce a pokračovatele centralizujících, autoritářských a byrokratických tradic Margaret Thatcherové, pokročila i Británie určitou měrou směrem k této ochromující politické korektnosti. Přesto se tam však naštěstí popírání holocaustu nekriminalizuje, ani nošení hákového kříže. Bylo by to směšné.

S nechutnými názory je nutno ostře polemizovat, jejich zákazem se však biřicové stavějí na úroveň právě těch fašistů a komunistů, které chtějí umlčovat.

Kdykoliv se diskutuje o myšlenkové cenzuře v Německu a v Rakousku - tyto země šokujícím způsobem kriminalizují popírání holocaustu a Rakousko věznilo Davida Irvinga! - Anglosasové s politováním krčí rameny a poukazují na to, že se tyto germánské země ještě plně neosvobodily ze jha totality. Koneckonců, je známo, že Rakousko neprošlo denacifikací, stejně jako Česká republika neprošla dekomunizací.

Kriminalizace popíračů holocaustu je směšná. Jak může země, která trestně stíhá názor, že holocaust se nestal (ať je to názor jakkoliv šílený) kritizovat autoritářské muslimské režimy, že například zakazují karikatury proroka Mohammeda!

Pikantní a směšné na útoku trestních orgánů proti Vladimíru Stworovi je skutečnost, že česká policie nepronásleduje anglosaského autora zveřejněného článku - to by se totiž mezinárodně zesměšnila - ale pouze jeho překladatele, respektive vydavatele, který článek na nepříliš čteném webu zpřístupnil v exotickém jazyce. Neškodí daleko více anglický originál tohoto článku, který je v angličtině přístupný miliardám lidí? Jaktože nikdo autora trestně nestíhá, ani české orgány?

Všechno to působí přesně stejně jako za komunismu: Český občan je majetkem státu, stejně jako český jazyk, a stát si už zařídí, aby ho jeho majetek, ovečky, poslouchaly. No co to je? Orgány v trestním řízení autor cizinec vůbec nezajímá. Jen Čechy musí mít český postkomunistický systém řádně pod palcem.

V civilizovaném světě už desítky let platí tato hranice svobody projevu, viz níže.

Bylo by načase, aby i soudnictví České republiky vstoupilo do moderního světa. Je ale asi marné v to doufat. Tento článek jsme původně zveřejnili 19. října 2001. Je vidět, že tyto principy je nutno opakovat stále. (Onlinový rozhovor s Václavem Žákem, na nějž text odkazuje, není po havárii serveru BL v roce 2004 na BL k dispozici, avšak čtenáři nás upozornili, že je k dohledání ZDE)

Ve čtvrtek odpoledne se konal onlinový rozhovor s komentátorem, často píšícím do deníku Právo, a šéfredaktorem Listů Václavem Žákem. Jak je to podle něho v demokracii se svobodou projevu? Mají se lidé trestně stíhat za výroky? Václav Žák odpověděl takto:

"V roce 1927 se Nejvyšší soud USA zabýval žalobou na jakousi americkou komunistku, která hlásala třídní boj. Ona se samozřejmě dovolávala svobody projevu. Tehdy soudce Brandeis, jeden z nejlepších soudců USA všech dob, vypracoval rozlišení, kdy jsou verbální činy trestné. Prohlásil, že jsou trestné pouze tehdy, vedou-li BEZPROSTŘEDNĚ k násilí. Pokud tedy prokážete, že na základě prohlášení pana Peciny (nebo nešťastníka Kopala) někdo vzal baseballovou pálku a jal se poškozovat majetek USA či mydlit Američana, kterého měl po ruce, budu s Vámi souhlasit, že pan Pecina spáchal trestný čin a měl by být přisně potrestán, úměrně tomu, který tu baseballovou pálku zvedl. Pokud to ovšem tak není, a v obou případech jde čistě o výrok, pak by se skutečně kriminalizovat neměli. Lidé, kteří chtějí trestat verbální trestné činy, podle mých zkušeností příliš v demokracii nevěří a myslí si, že JINÍ (všimněte si: nikdy ne oni) jsou tak hloupí, že je každá pitomost, kterou někdo řekne, svede od cesty pravé. Je v tom notná dávka paternalismu. Ale demokracie není paternalistická."

Na otázku, proč se nepovedla česká privatizace, odpověděl VŽ takto:

Stručně řečeno, svobodná tržní ekonomika potřebuje souhru spousty specializovaných institucí, aby mohla fungovat, zejména zřetelné vlastnické vztahy. Transformace - pod vlivem MMF - se soustředila na marketizaci, a silně podcenila instituce. Navíc, pod vlivem politických nálad, bránila přístupu zahraničního kapitálu a chtěla vytvořit "české Rotschildy". To se nedalo udělat jinak než nelegálně. Čeští "kapitalisté" neměli jiný kapitál než majetky podniků, jichž se zmocnili - a tak je logika situace vedla k tomu, že začali hospodařit s aktivy podniků. Většinou tak, že je přelévali mimo vlastněný podnik. Jinými slovy, chovali se jako bezdomovec, který zdědí jaguára, ale aby měl na benzin, musí prodat rezervu. To je v kostce důvod, proč se transformační manévr nepovedl, ačkoliv ČR měla ze všech zemí východního bloku nejlepší předpoklady, aby ho zvládla.

Rozhovor doporučujeme.

Svoboda slova
Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 29.6. 2009