ANALÝZA

Moskevský summit a strategické zbraně

30. 6. 2009 / Oskar Krejčí

Tabulka č. 1: Smlouvy o omezení strategických zbraní

	SALT I	SALT II	START I	START II	START III	SORT
limit rozmístěných náloží	limitovala rakety, ne nálože	limitovala rakety a bombardéry, ne nálože	6000	3000--3500	2000--2500	1700--2200
limit rozmístěných nosičů	USA: 1710 ICBM a SLBM; SSSR: 2347 ICBM a SLBM	2250	1600	nestanoveno	nestanoveno	nestanoveno
status	vypršela	nikdy nevstoupila v platnost	platí	nikdy nevstoupila v platnost	nedojednáno	platí
datum podpisu	26. 5. 1972	18. 6. 1979	31. 7. 1991	3. 1. 1993	nestanoveno	24. 5. 2002
datum vstupu v platnost	3. 10. 1972	nestanoveno	5. 12. 1994	nestanoveno	nestanoveno	1. 6. 2003
krajní lhůta realizace	nestanoveno	31. 12. 1981	5. 12. 2001	31. 12. 2007	31. 12. 2007	31. 12. 2012
datum zániku	3. 10. 1977	31. 12. 1985	5. 12. 2009	5. 12. 2009	nestanoveno	31. 12. 2012

zdroj The Arms Control Association

Na USA jako nesporně nejsilnější zemi světa leží velká odpovědnost. Jejich ozbrojené síly jsou tak mohutné, že zásadním způsobem ovlivňují charakter globální politické kultury, pokud se týká vývoje a užití síly. V současné době se tento vliv projevuje především třemi skutečnostmi:

• Především, jak ukazuje tabulka číslo 2, Spojené státy mají zcela bezkonkurenčně největší vojenské výdaje. Podle nedávno zveřejněné ročenky Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI) tvořily loni vojenské výdaje USA 41,5 % světových výdajů; druhé místo Číny působí vskutku skromně -- tvoří „pouze“ přibližně 5,8 %.
• Za druhé, USA sice po skončení studené války výrazně snížily počet jaderných náloží, ovšem, jak ukazuje tabulka číslo 3, stále mohou zničit život na této planetě. Zároveň ani na okamžik nezastavily výzkum a vývoj nových jaderných zbraní. S tím souvisí i fakt, že Kongres v roce 1998 zablokoval ratifikaci Smlouvy o úplném zákazu jaderných pokusů (CTBT).
• A za třetí, doktrína USA, ale i NATO, počítá s užitím jaderných zbraní jako první a také proti nejaderným státům.

Tabulka č. 2: Státy s největšími vojenskými výdaji, 2008

pořadí	státy	výdaje (v miliardách dolarů)	podíl na světových výdajích (v procentech)
1	USA	607	41,5
2	Čína	[84,9]	[5,8]
3	Francie	65,7	4,5
4	Velká Británie	65,3	4,5
5	Rusko	[58,6]	[4,0]
6	Německo	46,8	3,2
7	Japonsko	46,3	3,2
8	Itálie	40,6	2,8
9	Saudská Arábie	38,2	2,6
10	Indie	30	2,1
	svět celkem	1464	+ 45  % od roku 1999

[ ] = odhad SIPRI. Výdaje v běžných hodnotách US dolaru.

Pramen: SIPRI Yearbook 2009

V době, kdy George Bush ml. nastupoval do Bílého domu, se některým politikům a ideologům zdálo, že takovýto ofenzivní přístup pomůže upevnit hegemonistické postavení USA ve světě. Hrubé chyby Bushovy administrativy a úpadek ekonomické moci USA však vedou k tomu, že svět přestává být unipolární. Růst ekonomiky zemí BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína), ale i dalších, nelze zastavit zbrojením Západu. V nejistotě, kterou šířila Bushova doktrína i války v Afghánistánu a Iráku, začaly mnohé státy modernizovat svůj vojenský arzenál.

Podle údajů SIPRI dosáhly loni světové vojenské výdaje téměř jeden a půl biliónu dolarů. Osm jaderných států vlastní celkem přibližně 23,3 tisíc jaderných náloží. V roce 2008 byly ve světě zásoby vysoce obohaceného uranu přibližně 1379 tun. Světové vojenské zásoby plutonia tvořily přibližně 255 tun. To by mohlo umožnit vyrobit přibližně desetinásobek jaderných náloží, než kolik jich je v současných arzenálech všech států světa.

Dohody o omezení strategických zbraní jsou především dohodami o nukleárních zbraních. Jaderné zbraně byly sice použity vzápětí poté, kdy byly vyrobeny, poté si je však už nikdo a nikde netroufl použít. Důvody byly tři: (a) morální odsouzení světovou veřejností, které by stihlo každého, kdo by tuto zbraň použil jako první; (b) nebezpečí odvety ze strany jiné jaderné mocnosti, které by později vyústilo v možnost vzájemného zaručeného zničení; (c) riziko v podobě nekontrolovatelných důsledků jako je zamoření či nukleární zima atd.

K úvahám o použití jaderných a strategických zbraní přibyly po studené válce ještě dva faktory: (d) zvýšená hrozba použití jaderných zbraní teroristy; (e) vznik nejaderných náloží, které mají ničivou sílu srovnatelnou s nukleárními. V zásadě lze říci, že jaderné zbraně jsou nepoužitelné a vlastně zastaralé.

Byla to letos počátkem dubna Praha, kterou si prezident Barack Obama vybral jako místo, kde oznámil, že idea globálního jaderného odzbrojení se stává oficiální zahraničněpolitickou linií USA. „A tak dnes jasně a s přesvědčením prohlašuji, že Amerika se zavazuje usilovat o mír a bezpečí světa bez jaderných zbraní,“ řekl Obama na Hradčanském náměstí.

Podle skeptiků se lidstvo nikdy nevzdá zbraní, které vynalezlo -- a vždy použije zbraně, které má. To však neodpovídá historické zkušenosti. Ani hitlerovské Německo nenasadilo na frontě chemické zbraně. Právě tak lze říci, režim kontroly a likvidace zásob nastolený smlouvami o zákazu biologických a chemických zbraní je funkční, byť se k němu některé státy zatím nepřipojily. Obdobný režim by bylo jistě možné použít i v případě jaderných zbraní. Nemluvě o tom, že jaderné mocnosti by neměly zapomínat, že se v  preambuli Smlouvou o nešíření jaderných zbraní a v článku VI této smlouvy skupina vlastníků přece zavázala k „zastavení závodů v jaderném zbrojení v blízké budoucnosti a k jadernému odzbrojení a rovněž ke smlouvě o všeobecném a úplném odzbrojení pod přísnou a účinnou mezinárodní kontrolou“.

Tabulka č. 3: Jaderné nálože, leden 2009

stát	strategické nálože	nestrategické nálože	aktivní nálože celkem
USA	2 202	500	2 702
Rusko	2 787	2 047	4 834
Velká Británií	160	-	160
Francie	300	-	300
Čína	186	-	186
Indie	-	-	60--70
Pákistán	-	-	60
Izrael	-	-	80
Celkem			8 392

Pramen: SIPRI Yearbook 2009

Nejrůznějších projektů odzbrojení bylo vždy mnoho. Mezi nejpozoruhodnější stále patří série článků Bedřicha Engelse z roku 1893, která později vyšla jako brožura pod názvem Může Evropa odzbrojit?. Engelsův odzbrojovací plán lze zobecnit do čtyř hlavních předpokladů úspěchu: (a) vhodně zvolený hlavní směr počátku odzbrojovací aktivity; (b) postupné odzbrojování při zachování bezpečnosti chápané jako zajištění mocenské rovnováhy; (c) podpora ze strany veřejného mínění; (d) požadavek iniciativy z Berlína, která by měla ukázat, že Německo je ochotno postavit se do čela odzbrojení, jak to „po právu přísluší zemi, která dala signál ke zbrojení“. (ENGELS, B.: Může Evropa odzbrojit? In: MARX, K., ENGELS, B.: Spisy. Sv. 22. Praha: Svoboda, 1967, s. 421, 448 a 434.)

Po studené válce se problematika jaderného odzbrojení začala vracet do velké politiky díky Koalici nové agendy vzniklé v červnu 1998 v Dublinu, když ministři zahraničí Brazílie, Egypta, Irska, Mexika, Nového Zélandu, Jižní Afriky, Švédska a Slovinska přijali společnou deklaraci. Tato Koalice v roce 2000 na konferenci o plnění Smlouvy o nešíření jaderných zbraní prosadila dohodu o 13 krocích k jadernému odzbrojení.

Ve Spojených státech  pak roku 2007 skupina bývalých vysokých činitelů z obou hlavních politických stran publikovala společný článek Svět bez jaderných zbraní, v němž označila nukleární zbraně za „hrozivé nebezpečí, ale také historickou naději“ a vyjádřila přesvědčení, že USA by měly „intenzívně pracovat s vůdci ostatních států vlastnících jaderní zbraně a učinit cílem vytvořit svět bez nukleárních zbraní společnou snahou“. (SHULTZ, George P., PERRY, William J., KISSINGER, Henry A., NUNN, Sam: A World Free of Nuclear Weapons. In: The Wall Street Journal, January 4, 2007, s. A15.) Jako příklad akademické studie lze uvézt článek Logika nuly (DAALDER, Ivo, LODAL, Jan: The Logic of Zero. Toward a World Without Nuclear Weapons. In: Foreign Affairs, November/December 2008.), který koncem minulého roku publikovali Ivo Daalder, a Jan Lodal ve Foreign Affairs; ten obsahuje analýzu politických překážek i cest k jadernému odzbrojení.

■ ■ ■

Z Engelsova přístupu vyplývá, že jaderné odzbrojení má naději jen tehdy, když jeho inicátorem budou Spojené státy -- jako země, která nejvíce zbrojí. Musejí ale také být věrohodným realizátorem, neblufovat. Důležitým testem věrohodnosti je protiraketová obrana. Nejistotu pak vyvolávají taková prohlášení, jako je to, které přednesl americký ministr obrany Robert Gates při inspekci na Aljašce počátkem června. Podle něho se rýsuje kompromis mezi Spojenými státy a Ruskou federací ohledně Národní protiraketové obrany USA. Tento kompromis měl vypadat tak, že by na území Polska i Česka měly být umístěny americké rakety-lapače, radary by pak měly být postaveny v Rusku a využívány oběma velmocemi.

I když se může zdát, že výše zmíněná údajná dohoda mezi Washingtonem a Moskvou by mohla situaci zklidnit, její důsledky by mohly být nedozírné -- a to nejen ve vztahu k Íránu a celému muslimskému světu, ale také vůči Číně. Nemluvě o tom, že by se americký voják nedostal pouze k hranicím Ruska, o což Pentagon dávno usiluje, ale přímo na ruské území.

Přesto se jako důležitější jeví něco jiného: pokračování v programu Národní protiraketové obrany USA je pokračováním v projektech kosmických válek. Tento projekt je však v zásadním rozporu s vizí globálního jaderného odzbrojení. A nejen to: podkopává možnost dohody o radikálním snížení strategických zbraní mezi Spojenými státy a Ruskem, která by měla získat základní kontury při jednání prezidentů Obamy a Medveděva počátkem července v Moskvě. Hlavní důvody jsou hned čtyři.

• Národní protiraketová obrana USA vnáší nedůvěru mezi státy. I když přijmeme tezi Washingtonu, že není budována proti Rusku a Číně, musíme uznat, že proti Rusku a Číně využita být může. Dojde-li k redukci strategického arzenálu Ruska a zároveň ke zdokonalení protiraketové obrany USA, hrozí nebezpečí, že v Pentagonu někdo podlehne iluzi, že lze v jaderné válce zvítězit novodobou formu blitzkriegu.
• Trvá snaha o vojenské ovládnutí vesmíru. Koncepce Státní kosmické politiky USA, schválená prezidentem Georgem Bushem ml. v srpnu 2006, zůstává v platnosti. Ta je zaměřena na unilaterální prosazování zájmů Washingtonu ve vesmíru. Obdobně zůstává nezměněno americké zamítnutí rusko-čínského návrhu Smlouvy o zabránění umístění zbraní v kosmu, hrozby či užití síly proti kosmickým objektům. Podle některých analytiků kolize ruské a americké družice nad severovýchodním Ruskem letos v únoru byla jedním z testů kosmických zbraní, které provádí Pentagon.
• Některé informace, které pronikly z týmů připravujících novu dohodu USA a Ruska o omezení strategických sil, říkají, že Washington usiluje o redukci pouze tzv. aktivních jaderných náloží. Tedy nikoliv těch náloží, které byly dány do rezervních skladů. A už vůbec nechce jednat o snížení počtu nosičů. V prvním případě by to znamenalo, že by pokračovalo schovávání jaderných náloží pro „strýčka Příhodu“ -- tedy pro opětovné aktivování v případě krize. V druhém případě by se mohlo jednat o snahu přezbrojit strategické nosiče -- místo nukleárních náloží dát nové, vysoce účinné nejaderné nálože schopné plnit původní cíle. Takovéto nálože se za prezidentství George Bushe ml. staly součástí tzv. nové triády strategických zbraní.
• Pokračuje rozšiřování NATO na východ. Prohlášení mnoha západních politiků a generálů svědčící o trvajícím NATO-centrickém pojetí globální bezpečnosti. Vysoké vojenské výdaje Jižní Koreje (vyšší než u KLDR), povzbuzování zbrojních plánů Japonska a Austrálie a snaha propojit tyto vojenské programy s představami Bruselu svědčí o tom, že bipolární vnímání světa rozděleného na MY a ONI nebylo dosud překonáno.

Gatesova slova o údajném kompromisu připomínají jeho obdobné prohlášení, že po vybudování základen Národní protiraketové obrany USA v Polsku a Česku budou na nich přítomni ruští vojenští inspektoři. Jevgenij Primakov píše, že se Gatese ptal, jak by mohl být tento plán naplněn. Ten odpověděl, že se Rusko bude muset dohodnout s Polskem a Českem. „Gates, nesporně, věděl, že takovýto návrh bude z naší strany určitě odmítnut,“ píše Primakov. (PRIMAKOV, Jevgenij: Mir bez Rossiji? K čemu vedet političeskaja blizorukosť. Moskava: Rossijskaja gazeta, 2009, s. 177-178.)

Při takovémto záludném -- a dlužno dodat i naivním -- přístupu hrozí, že selžou nejen Obamovy snahy o jaderné odzbrojení, ale i představy o radikálním snížení strategických arzenálů. Těžko se divit autorům knihy Bezpečnost Ruska: geopolitické a vojensko-politické aspekty, kteří v souvislosti s přibližováním NATO k hranicím Ruska píší, že „nelze vyloučit změnu ruské jaderné strategie a zvýšení významu taktických jaderných zbraní pro zajištění stability na Západním strategickém směru“.(ANNENKOV, V. I.:, BARANOV, S. N., VAŽNOV, O. Ju., LAPTĚV, V. B., SERGEJEV, N. A.: Bezopasnosť Rossiji: geopolitičeskije a vojenno-političeskije aspekty. Moskva, RUSAVIA, 2006, s. 148-149.)

A nejen to. Jak Rusko, tak i jiné země v návaznosti na Spojené státy usilovně modernizují své strategické zbraně. Zároveň neklesá počet zemí, které se snaží získat technologie vhodné k výrobě nukleárních náloží.

Proti možnosti rychlého přechodu k politice porozumění a kooperace působí i povaha současné globální hospodářské krize. Vojensko-průmyslový komplex tvoří jádro fungující části reálné ekonomiky USA. Proto snižování vojenských výdajů obsahuje zvláštní ekonomiko-sociální rizika. Navíc vývoz zbraní je nejen součástí zahraniční politiky, ale i ekonomiky USA.

■ ■ ■

Překonání vzájemné nedůvěry vyžaduje vědomí, že úspěchu lze dosáhnout pouze postupnými kroky. A že tyto kroky musejí, jak naznačil Engels, respektovat potřebu zachovat v každé nové etapě udržení rovnováhy sil, byť na nižší úrovni. Takovýto proces je nejen možný -- je dokonce možný několika způsoby.

V dubnu letošního roku zveřejnili Hans Kristnesen, Robert Norris a Ivan Oelrich práci Od protisilového zaměření k minimálnímu odstrašení s příznačným podtitulem Nová jaderná politika na cestě k odstranění nukleárních zbraní. Tato studie -- připravená pro Federaci amerických vědců -- upozorňuje, že Spojené státy od konce studené války likvidovaly několik druhů jaderných systémů. Například dělostřelecké jaderné náboje či taktické rakety nebo taktické jaderné zbraně na hladinových lodích. Prezident George Bush st. snížil zásoby jaderných zbraní na polovinu, Bush ml. pak opět na polovinu. USA však pokračují v jaderné misi v té podobě, která se prosadila během studené války, což podle autorů vede k tomu, že „jaderné zbraně budou přispívat více ke státní a globální nejistotě než přispívat k jejich bezpečnosti“.

V současné době je v USA počet jaderných náloží zdůvodněn požadavky zajistit úder na „velké množství cílů v půl tuctu zemí“; zajištění válečných plánů, včetně „velkých úderů proti Rusku a Číně a malých úderů proti regionálním státům“; zajištění, aby „kontrasilové cíle byly zničeny s vysokou spolehlivostí“.

Po studené válce však již nejde tak ani o to, kdo má být odstrašen, ale co má být odstrašeno. V nové situaci by podle autorů studie Od protisilového zaměření k minimálnímu odstrašení nemělo být cílem vítězství v nukleární válce či zničení protivníkových zbraní hromadného ničení prvním, útočným úderem. „Jediným cílem je odstrašení od užití jaderných zbraní jako první“ potenciálním protivníkem. Každý jiný cíl nutí potenciální protivníky ke zkvalitňování jejich arzenálů.

Autoři zmíněné studie rozlišují trojí zaměření strategických sil:

• Strategie proti silám (counterforce targeting). Cílem úderu je odzbrojení protivníka, a to včetně likvidace jeho velitelských postů. Tato koncepce má smysl jen jako strategie překvapivého prvního úderu -- tedy jako útočná strategie. Tato strategie vyvolává u Ruska a Číny obavy, které si vynucují řadu operačních opatření -- kdyby byl útok USA efektivní z 90 %, je nutné zachovat zbylých 10 % na takové úrovni, aby to stačilo k zničení USA. Tedy i k odstrašení Pentagonu.
• Strategie proti městům (countervalue targeting). Hlavním cílem úderu jsou velké městské aglomerace, tedy centra populace. Tato koncepce má smysl jen jako obranná reakce na první úder -- nelze zaútočit na města a nechat protivníkovi jeho zbraně pro odvetu.

Strategie proti silám směřuje k dekapitaci -- odstranění politického a vojenské vedení státu. Zkušenost z války v Iráku, kdy se vojáci USA marně snažili zasáhnout místo, kde se ukrýval prezident Saddám Husajn, naznačuje, že při jejím použití mohou být ztráty civilního obyvatelstva srovnatelné s počtem zabitých civilistů při strategii proti městům. A tak žádná ze zmíněných strategií není morálně ospravedlnitelná; ani jedna neodpovídá požadavkům mezinárodního práva.

• Strategie proti infrastruktuře (infrastructure targeting). Tento návrh autorů citované studie směřuje k zaměření jaderného úderu proti cílům, které jsou životně důležité pro fungování moderní ekonomiky. Protože mezinárodní právo zakazuje útoky na čistě civilní cíle, strategické zbraně Spojených států by měly být zaměřeny na ty části infrastruktury, které podporují vojenský průmysl.

Tabulka č. 4: Cesta USA k jadernému odzbrojení

nosič	nálože 2009	nálože 2015	nálože 2020	nálože 2025
SSBNs	1/1152	12/960	8/576	0
ICBMs	450/550	300/300	200/200	200/200
bombardéry	44/500	16/256	16/256	16/256
nestrategické	500	0	0	0
mezisoučet	~2200	~1500	~1000	~500
rezerva	2500	1000	500	0
celkem	5200	2500	1500	500

Pramen: From Counterforce to Minimal Detergence. s. 44.

Podle studie Od protisilového zaměření k minimálnímu odstrašení strategie proti infrastruktuře jako nástroj minimálního odstrašení „obsahuje dvanáct velkých průmyslových cílů v Rusku: tři ropné rafinerie; tři železárny
a ocelárny; dvě hliníkárny; jednu továrnu na nikl; a tři tepelné elektrárny.“ Autoři pak konkretizují důsledky zásahů na tyto pečlivě vybrané cíle podle použití jaderných náloží od tří do tří set kilotun TNT -- a propočítávají množství mrtvých od 46 714 do 659 031 a souhrnný počet mrtvých
i raněných od 67 464 do 1 996 480. Takovéto pojetí minimálního odstrašení, jak ukazuje tabulka číslo 5, prý vytváří podmínky pro cestu k jadernému odzbrojení.

Moralistní reakce na takovéto návrhy vyrůstají z přesvědčení, že je neetické počítat statisíce mrtvých civilistů. Mravnost těchto propočtů je ale dána dvěma skutečnostmi:

• Dosavadní existující vojenské plány počítají mrtvé v „megasmrtích“, tedy v miliónech a stamiliónech. Počítat ve statisících je -- ač se to zdá sebezrůdnější -- pokrok. Navíc podobné návrhy svými propočty učí veřejnost a politiky rozumět hrůzám jaderné války.
• Jiná cesta k jadernému odzbrojení neexistuje. Odzbrojování musí být postupné -- postupně by rostla důvěra, postupně by se formovala nová hladina rovnováhy sil, technická stránka likvidace zbraní též vyžaduje postupnost. Snad jen nová tragická zkušenost s užitím jaderných zbraní by mohla vést k jednorázovému odzbrojení -- samozřejmě za předpokladu, že by ještě žil někdo, kdo by mohl odzbrojit.

■ ■ ■

Idea omezení strategických zbraní, s níž je spojován chystaný moskevský summit amerického a ruského prezidenta, vychází z myšlenky možné kontroly zbrojení. Její životaschopnost se již prokázala -- ovšem jen za podmínek dobré vůle. Vypovězení Smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany (ABM Treaty) ze strany Washingtonu v roce 2001, ukazuje, že bez odhodlání kooperovat nemůže přežít žádná dohoda.

Obamovy návrhy z jeho pražského projevu jdou dál -- směřují od kontroly zbrojení k odzbrojení. Byť se jedná o kvalitativně jiný úkol, kontrola i odzbrojení mají společný základ: vzájemnou důvěru. Je nesmyslné uzavírat dohody, u nichž se předpokládá, že nebudou plněny v dobré víře.

V této chvíli se zdá, že byl položen dobrý základ: odzbrojovací iniciativu vyhlásil stát, který je iniciátorem závodů v jaderném zbrojení. K tomu, aby Obamova iniciativa byla věrohodná, je ovšem třeba, aby Spojené státy ratifikovaly Smlouvu o úplném zákazu jaderných pokusů (CTBT), zastavily modernizaci svých jaderných arzenálů, ukončily snahu o získání vojenské převahy v kosmu -- včetně zastavení programu Národní protiraketové obrany USA -- a prokázaly, že nechtějí jaderné nálože strategických sil nahradit nejadernými náložemi při zachování strategického charakteru těchto zbraňových systémů.

To rozhodně není málo. Je to však možné, byť dosažení tohoto cíle vyžaduje novou bezpečnostní architekturu. USA a celý Západ se přitom musejí zbavit představy o vojenské kontrole světa v 21. století. Je přirozené, že vojáci v Pentagonu i Bruselu pracují s nejhoršími scénáři, tedy i s vidinami světové jaderné války a úkolem ji vyhrát. Jestliže však státníci Západu tento způsob myšlení přebírají, jedná se o politickou paranoiu. V této chvíli jaderná válka nehrozí. A odpovědný státník musí i analýzu hrozby jaderné války spojovat s aktivní snahou vytvořit podmínky pro přežití své země a lidstva.

Vyšlo v rámci odborných studií Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů  Praha a sdružení Res Publica pod názvem PRO a PROTI v červnu 2009

Vytisknout