Ponižující, ubližující a vraždící slova aneb "speech acts"

1. 7. 2009 / Štěpán Kotrba

Příspěvek k polemice s George Drašnarem a dalšími na téma, zda odlišovat slova a činy

Základní teorii pragmatické lingvistiky najdou čtenáři ve vysokoškolských skriptech. I když "řečový akt" provází společenské vědy už hodně dlouho, mediálně nevzdělaným stále uniká souvislost a žvanilové a darebáci tak získávají navrch.

Základní rozdělení na jazyk (langue) a řeč (parole) Ferdinanda de Saussure (1857-1913) doplnil rakouský filosof Ludwig Wittgenstein (1889-1951) o kategorii třetí - "řečovou hru" (Sprachspiele). Johann Huizinga (Homo ludens aneb o původu kultury ve hře, 1938, česky MF 1968, reedice Dauphin , 2000. ISBN 80-7272-020-1, EAN 9788072720200) zformuloval mnoho takových "her", které plní skryté cíle. John Langshaw Austin (1911-1960) a následně jeho žák John Searle (* 1932) si uvědomili to, co autor Janova evangelia o dva tisíc let dříve - že slovo (řeč) má tu moc měnit svět (vytvářet novou realitu). Na počátku bylo slovo, a slovo bylo od Boha, a to Slovo byl Bůh... (Jan 1,1). A pojmenovali novou kategorii "řečovým aktem", neboť to není "hra" ve smyslu Wittgensteina jako "realita nanečisto". Člověk, který mluví, nejen "něco" říká, ale řečí sleduje i záměr, cíl. Věty říká, říká je někomu, a navíc v nějaké situaci (kontextu). Smysl (myšlenku) pak nevyjadřuje poue holá věta, ale její pronesení v konkrétním kontextu a situaci. A právě mimo-řečové důsledky "speech act" odlišují od "takového normálníího žvýkáání" , jestli správně cituji moravistickou reklamu na žvýkačky.

Stačí si nicméně přečíst například stať Milady Hirschové z katedry bohemistiky FF UP v lingvistickém čtvrtletníku Slovo a slovesnost pod názvem Řečový akt, řečové jednání a komunikační funkce výpovědi (in: Slovo a slovesnost, 65, 3, pp. 163-174, ISSN 0037-7031) či knihu přednášek britského filosofa Johna Langshawa Austina Jak udělat něco slovy ( 1962, česky Filosofia 2000. ISBN 80-7007-133-8, EAN 9788070071335). Případně knihu Dwighta Bolingera Jazyk jako nabitá zbraň. Užívání a zneužívání jazyka v naší době (Language - the loaded weapon the : the use and abuse of language today, česky: Petr Zima 2008. ISBN 978-80-254-0313-6).

Zvláště reprezentativní akty (tvrzení) či deklarativní akty (rozsudek) nebo performativní (prohlášení) či zavazující akty (slib) mají mnohdy pro realitu fatální důsledky . Pravdivost či nepravdivost nemá smysl posuzovat, důležité jsou důsledky. Podle Austina u performativních vět nelze určit pravdivost, nýbrž pouze platnost či neplatnost řečového aktu. Změnu reality. Slib něco učinit tvoří základ smluv. Tvoří základ i společenské smlouvy, na jejímž obsahu stojí hierarchie společnosti. Řečový akt tak vytváří skutečnost -- v tomto případě skutečnost závazku. Stejně tak mění realitu zpochybnění "notoriety" o kulatosti Země. S dogmatickými hlupáky nemá cenu o čemkoliv diskutovat. S chytrými darebáky také ne.

Na teze o "řečovém aktu" navazuje moderní feministická teorie, nejnověji už jako odpověď na šovinimus nalézá "jinou" řeč, řeč-projev proti diskriminaci na základě pohlaví. Dovolím si citovat z práce Kateřiny Liškové Pornografie: symbolická a performativní moc textu:

Podle americké feministky Andrey Dworkin stojí jazyková moc, moc pojmenovávat, u kořene patriarchátu; mužská nadvláda natolik splynula s jazykem, že každá věta ji "zároveň hlásá a podporuje". ... Mary Daly píše: "Pojmenovávání nebylo výsledkem dialogu -- skutečnost, již Genesis bezděčně připouští, když vypráví příběh, v němž je to Adam, kdo dává jména zvířatům a ženě". ... Moc pojmenovat tak umožňuje mužům popsat zkušenost, vytyčit hranice a artikulovat hodnoty, rozhodnout, co smí a co nesmí být vyjádřeno, jinými slovy ovládat vnímání samotné.

Už Voltaire řekl, že "Když diplomat řekne ano, myslí tím "možná", když řekne možná, myslí "ne", když řekne ne, není to diplomat. A když dáma řekne ne, myslí tím "možná", když řekne možná, myslí "ano", když řekne ano, není to dáma. Voltaira lze v tomto duchu doplnit: Když rasista řekne "demokracie", myslí tím "pro bílé", když řekne "demokracie pro bílé", myslí tím "koncentrák pro černé", když řekne "koncentrák pro černé", začíná holocaust.

Karel Dolejší k tomu dodává:

Když řeknu číšníkovi v restauraci místo placení "Vyhlašuji výjimečný stav!" budu na tom trvat a tvářit se smrtelně vážně, nejspíš mi zavolá sanitku s hodnými zřízenci v bílých pláštích (ale možná bych měl pak v kazajce rozhodně protestovat proti porušování svobody projevu...). Není každému přiznána kompetence v každé situaci říkat cokoliv, to ani náhodou; neboť s jistými větami je spojen výkon moci a jsou rezervovány pro přesně definované situace a určené osoby. Řeknu-li "Žid je nepřítel" nebo "Cikán je parazit", uplatňuji tím samozřejmě jistý nárok na výkon moci, která se zas až tak příliš neliší od moci soudní... A moje kompetence takové věci vyslovit je přinejmenším pochybná. V tlačenici u vchodu se nedoporučuje volat "Hoři!"; i když to není totéž jako volat "Ušlapejte se!", může to mít prakticky stejný účinek.

A stejné důsledky - obvinění z trestného činu šíření poplašné zprávy, i kdyby to měl být pouze "happening" výstředního umělce, dodávám já. Z hlediska lingvistiky nebylo nikdy umění - literatura, publicistika či žurnalistika, ani politika konstativní (vyjadřující, resp. popisující realitu), nýbrž vždy to byly, jsou a budou řečové akty performativní (vytvářející "jinou" realitu). A proto by si měl Stwora dávat pozor, CO píše. Jiní už totiž zkoumají také, PROČ to píše. A proto by měl George Drašnar méně psát a více číst. Psaním se možná stane spisovatelem, čtením se určitě stane moudrým spisovatelem. A pak možná nenapíše, co napsal.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 1.7. 2009