Jsou inteligentnější "Cigáni" nebo Židé?

30. 6. 2009 / Vladimír Blažek

Každý máme nějaké konkrétní předky a každý z nás vyrůstal v nějakém konkrétním životním a sociálním prostředí. Po předcích máme určité genetické vlohy v podobě úseků molekul DNA (nositelky dědičné informace), kterým říkáme geny. Část těchto genů je zodpovědná za tvorbu bílkovin, jež se stávají částí našeho těla nebo provozují nejroztodivnější děje v něm. Jak probíhají tyto procesy, závisí na celkové souhře ostatních dějů a samozřejmě i na vnějších vlivech. Výsledné projevy, které můžeme nějak měřit, zaregistrovat, popsat, vnímat (nazvěme je znaky) jsou tak vždy důsledkem jak dědičné složky, tak působení prostředí. Do jaké míry má pro určitý znak větší význam dědičnost a do jaké míry prostředí závisí na charakteru sledovaného znaku a na mnoha regulačních mechanismech v těle.

Jsou geny, které podmiňují tvorbu bílkoviny, jež plní jasnou a jednoznačnou funkci, např. štěpení aminokyseliny fenylalaninu. Její štěpení probíhá v několika krocích, kdy každý z nich vyžaduje zvláštní bílkovinu -- specifický enzym. Jeden z nich zajišťuje likvidaci meziproduktu fenylketonu, který působí jako jed na nervové buňky. Varianty příslušného genu mohou být nefunkční a vyvstává pak riziko poruchy -- fenylketonurie. Novorozeně, u kterého se zrovna setkají dvě verze genu (alely) pro ne zcela funkční bílkovinu, je hendikepováno, protože se mu nebude správně vyvíjet mozek a bez pomoci se z něj stane nutně kretén. Budeme-li však takové děti krmit stravou s minimem oné aminokyseliny, porucha mozku se neprojeví.

Jiné znaky, např. inteligence, mají také vrozenou a získanou složku. Genetická složka se však skládá z mnoha genů, které mají i jiný dopad na život jedince (např. mohou umožňovat intenzivnější růst a tím vyšší tělesnou výšku). Tyto geny, mající vliv na inteligenci, působí podle své podoby (tj. že umožňují vznik nějaké více či méně funkční bílkoviny) buď málo nebo více, buď pozitivně nebo negativně. Zdůrazňuji, že jich je hodně!

Ale tím teprve vše začíná. Některé geny mohou mít dáno do vínku od otce nebo od matky to, že se budou "snažit" být aktivnější nebo budou naopak blokovány (tzv. imprinting genů). Vedle toho existuje celá škála nukleových kyselin a jejich částí (různé mikroRNA, skákající geny, homeobox geny atd.), které nějak zasahují do toho, co se bude s uskutečněním genetické informace dít a kdy. Na ně má vliv mnoho faktorů prostředí. Každá odlišnost spoluurčuje variantnost (různorodost, proměnlivost) vývoje. To je zvláště důležité v době růstu a vývoje mozku v prvních týdnech a měsících existence jedince v děloze matky. A po porodu vše na jiné úrovni pokračuje rychlým tempem dál; mozek se rozvíjí a v něm se vytvářejí důležité struktury, bez kterých později nemůže plnohodnotně pracovat. Působí na něj stimulace nejrůznějšími podněty, později citové zázemí od rodičů a pocit bezpečí, vzory chování jedinců kolem malého dítěte. To vše je pozadím, ze kterého "vyvěrá" schopnost reagovat přiměřeně na vše kolem, umět vytvářet sociální vztahy, řešit problémy, učit se. Psychologové (počínaje filosofem Spencerem) pak takové schopnosti začali označovat jako inteligenci (z latinského poznávat, chápat).

Inteligence není tudíž jednoduchý, jasně vymezitelný jev. V různých podmínkách, za různých situací jsou schopnosti každého z nás nějak vhodné nebo nikoliv. Lze se shodnout na způsobu, jak část této inteligence měřit. Tomu můžeme říkat inteligenční test a získanému skóre inteligenční kvocient (IQ). Ačkoliv psychologové věnovali desítky let intenzivní práce výzkumu inteligence a sestavování inteligenčních testů, stále si nejsou jisti, co přesně měří, za jakých podmínek je použití testů opakovatelné a srovnatelné. To nemění nic na možnosti empirického a často velmi efektivního využití v personalistické nebo klinické praxi. Vztah mezi tím, co těmito testy měříme, a dědičností je už úplně nejasný. A opět to nic nemění na skutečně významné genetické podmíněnosti. Leč podstatná část z genů majících nějaký dopad na inteligenci souvisí s možností vůbec fungovat a existovat. Jaká část genů a které jsou rozhodující proto, abychom dosáhli IQ 80 nebo 130 nikdo zatím neví a netuší.

V každé skupině lidí jsou někteří malí a někteří velcí a obdobně někteří mají vrozené předpoklady a životní příběh umožňující mít menší nebo naopak vyšší schopnost se dobře zapojit do společnosti a zvládat problémy života -- mají různou inteligenci. Ale v různých testech inteligence zjistíme jen určitou část těchto schopností. Budeme-li pak srovnávat IQ mezi dílčími skupinami, např. mezi ženami a muži, mezi malými a vysokými lidmi, mezi "černými" a "bílými" Američany, mezi Židy a "Cigány" (či Romy, jak tuto skupinu spoluobčanů označuje naše majoritní společnost), mezi bohatými a chudými, mezi městskými Evropany a rolníky z Konga, musíme mít vždy tyto aspekty na paměti. Určité jednotlivé zjištění, že Romové mají při použití některého inteligenčního testu v průměru nižší IQ než ne-Romové, v zásadě nemůže překvapit, ale považovat to za jejich rasovou charakteristiku je nepochopením problematiky. Navíc co znamená onen rozdíl? Vždyť i Češi podle jednoho z "prazvláštních" vědeckých srovnání mají nižší IQ než Britové.

O problematičnosti pojetí inteligence, jak je měřena testy, a míry její dědičnosti vypovídá mimo jiné tzv. Flynnův efekt, který popisuje mezigenerační zvyšování hodnot IQ ve stejné populaci. Jiné kontroverze nabízejí změny dosažených hodnot IQ v raném a pozdním období života. Matematické vyjádření vztahu, tzv. korelace, ve výši 0,72 mezi jednovaječnými dvojčaty vychovávanými v různém prostředí (na rozdíl od 0,86 u jednovaječných dvojčat vyrůstajících spolu nebo od 0,60 u dvojvaječných dvojčat vyrůstajících také spolu apod.) ještě nedefinuje míru vlivu dědičnosti na inteligenci jako takovou (ta se v klasickém období studia inteligence odhadovala na 30 až 50%; nyní se o takovýto odhad pokusí jen málokdo).

Lze argumentovat, že věda se bojí detekovat rozdíly mezi "rasami" (přičemž o existenci ras v pravém čistém pojetí lze silně pochybovat), aby se vyhnula politickým důsledkům a že je tudíž nekompetentní ve své funkci poznávání "pravdy". Skutečná věda nemůže bez komplexního pohledu na tato skutečně citlivá témata vytrhávat detaily (hodnoty IQ) a jimi operovat, vyvozovat z nich nějaké závěry nebo dokonce na jejich základě doporučovat eugenická opatření. A tak prosím laickou veřejnost, aby k jednoduchým tvrzením typu, že adoptované černošské děti v rodinách "bílých" Američanů dosahují nižšího IQ než třeba adoptované děti asijského původu (což zjištěno skutečně bylo), přistupovala s rozvahou a rozumem. (V daných výzkumech nebylo a ani v plném rozsahu nemohlo být např. vzato v úvahu nejranější období života dětí, odlišné sociální podmínky, ze kterých pocházely jejich biologické matky, a mnoho dalších faktorů).

Považovat inteligenci za hlavní faktor úspěšnosti jedince a společnosti je trochu zavádějící, ale je možné, když pomineme, že existují i jiné hodnoty (např. životní spokojenost). Chápat inteligenci převážně prizmatem genetiky je již závažnější intelektuální prohřešek. Mezi inteligencí a dědičností není nesložitá souvislost, kterou by bylo možné popisovat pomocí jednoduchých pravidel, např. pomocí tzv. mendelistické dědičnosti (tj. distribuování několika genů podle pravidel kombinatoriky). Je třeba uznat, že tak jako existují rozdíly mezi jedinci, lze "dohledat" i určité rozdíly mezi skupinami a možná také ve frekvencích některých variant genů, které se nějak malým dílkem podílejí na tzv. inteligenci. Kdo však tvrdí a dokazuje, že existují jasné a jednoznačné genetické mezirasové rozdíly v inteligenci, buď vědomě lže (a pak je na místě se ptát proč) nebo je nevzdělaný (byť odborně sečtělý).

Vytisknout