O prťavosti jednoduchých pravd

30. 6. 2009

Bydlím ve dvacátém patře - tom nejvyšším - a řeknu vám, dívat se na to pinožení hezky shora má svůj půvab. Všechno vám připadá směšně prťavé. Squatteři na střeše jsou prťaví, malí jsou studenti vyklánějící se z oken, policisté dole na zemi jsou ještě menší a demonstranti připomínají houf mravenců.

Směšně prťavé vám připadají i ty jednoduché pravdy, ke kterým lidé vždy tak vášnivě tíhnou a které do sebe tam dole narážejí. Někteří studenti v oknech si štítivě libují, že bude od té verbeže konečně pokoj a budou mít klid se koukat na své oblíbené seriály, když už si dali tu práci s vymýšlením místy absurdních argumentů jak je odsud vypudit. Puberťačky, jimž připadá ohromně svobodné mít červené vlasy, slepičími hlásky před nastoupenou policií skandují: "Gestapo, gestapo!" Squatteři se v jejích očích stali mučeníky, kterým je před odpornými nacistickými policity předem vše odpuštěno. Abych se přiznal, dělalo mi problémy tyto jednoduché a úderné pravdy snášet. Rád jsem před nimi utekl do práce.

V životě jsem ve squatu strávil všehovšudy jen necelé tři týdny. Bylo to před lety v místě zvaném Talamh asi 35 mil jižně od Glasgow. Hodně mne to změnilo. V jejich odvaze dojít v kritice systému tak daleko, že se mu dokážou vzepřít jsem uviděl mnoho inspirativního. Získal jsem velký respekt vůči jejich aktivní snaze poukazovat na některé nepříjemné problémy společnosti a nabízet alternativu, ať už se jednalo o témata ekologická, lidských práv či tehdy živé diskuse o válce v Iráku.

Nutno uznat, že jsem v Talamhu potkal jak opravdovou anarchistickou inteligenci tak lidi, co řekněme postrádali schopnost žít jinak. Každá kultura i subkultura má svůj plebs a elitu, kýč a vysoké umění. Milada nebude jiná a hodně si tento fakt uvědomíte, když na zastávce autobusu ke kolejím zaslechnete útržky rozhovorů některých z jejich návštěvníků. S lidmi z Milady jsem se nikdy nesčuchl a sledoval je vždy pouze z dálky. Nejspíš jsem propásl poslední šanci, ale i tak je myslím si neoddiskutovatelné, že lze Miladu považovat za jedno z center české anarchistické inteligence. Dokazují to jejich webové stránky, aktivity proti rasismu, festivaly i projekt squatterské realitky.

Skotský Talamh se od Milady liší v jednom podstatném detailu - je to legál. V kulisách dnešního divadla metaforicky trpělivost vlastníků dochází, kalich se povážlivě plní a nejspíš už přetekl. Squatteři, aby v něm neutonuli, utekli před jeho vodou až na střechu, kde z posledních sil lapají po dechu. Spolu s nimi se slehne zem po dalším místě možnosti zvolit si alternativní přístup k životu, po místě samozřejmě provokativní kritiky naší společnosti, která je dovolím si tvrdit ohromně důležitá pro společnost samu.

V okamžicích, kdy se nad Miladu snáší bouřka, bych rád těm ztroskotancům na kýlu vraku Milady vyjádřil jistou filosofickou podporu a přání, aby se úspěšně zachytili někde jinde.

Nicméně musím rázně dodat, že to je ve světle majetkových poměrů, kráděží autorádií, krádeží benzínu z aut a fyzického napadání okolních obyvatel ta jediná podpora, které se jim ode mne dostane!

Vytisknout