Dědci a babizny, z nichž je mi na blití

12. 6. 2009 / Boris Cvek

Dnes jsem shodou okolností seděl u bakalářských státnic, a už ne jako student, ale jako zkoušející. Bylo to pro mne překvapivé a uvědomil jsem si znovu, jak stále častěji, že už nejsem mladý a že přichází pomalu chvíle, kdy má generace bude tou, která zkouší, přednáší, vede podniky, sedí v parlamentech a reprezentuje střední věk.

Je pochopitelné, že "náš svět" je prostě jiný než svět těch, kdo dnes pomalu vůdčí roli vyklízejí. Z toho vzniká určité napětí, které může být umocněné (zcela legitimně) tím, že člověk nemá dostatečné uplatnění, protože místa jsou zaplněná staršími.

Dnes se z člověka, který je zdravý a cítí se schopný, talentovaný a chce pracovat kreativně, ale nemůže najít práci nebo je se svou prací nespokojen, stává člověk pravicově naštvaný na všechny jistoty a bezpracné sociální standardy, zajišťující systém tak, aby pro něj v něm nebylo adekvátní místo (sám jsem to zažil v roce 2004, kdy jsem napsal do Britských listů článek "Jak pracovat, aby se nepracovalo").

Generační výměna je standardní a biologicky nutná věc, jež může být zejména bolestivá v časech, kdy se tře generace, vychovaná 40 lety komunismu, s generací, která už chápe život západním způsobem.

Nicméně vždy bude mezi starými i mladými i středními mnoho blbců a málo kvalitních lidí. To není věc stáří. Jestliže někdo zestárne (nebo je naopak mladý), není tím automaticky hoden vážnosti.

Vážnost se získává jinak a znám spoustu starých lidí (včetně mých rodičů, z nichž jednomu je 83 let a jednomu 62 let a oba se naučili např. surfovat na netu a používat skype), jichž si vážím, naopak znám také spoustu dědků a babizen, z nichž je mi na blití.

Sám sebe už nepovažuji za mladého, uvědomuji si, že moje generace plnou silou zažije obrovský nepoměr mezi velkou většinou starých (až zestárneme) a malou menšinou mladých.

Snažím se žít tak, abych se za svůj život ve stáří nemusel stydět, abych nebyl zapšklý a abych si uchovával kontakt s mladými i nejmladšími lidmi. Chci být jednou starcem, jakým byl třeba Pavel Tigrid, a těšit se z toho, že v mém odchodu z tohoto světa, čehož je vlastně proces stárnutí předehrou, je cosi, co posunuje kontinuitu života dál, k nové generaci.

Historie jsou miliardy mrtvých, kteří právě tím, že už jsou mrtví, se stali součástí našeho života. Mohli odcházet s nenávistí a závistí k těm, kdo žijí a kdo se později vždy nakonec také musí přidat k mrtvým, ale mohli odcházet k svým předkům, jejichž svět kdysi nahradili, i s velkodušnou přejícností vůči svým potomkům.

Starcům a stařenám, rozhořčeným článkem Martina Škabrahy, bych rád řekl jen toto: moudrost stáří se ukazuje v síle nadhledu, zatímco mládí a střední věk ještě s různými boulemi na hlavě hledá svou cestu.

Máme právo chybovat, a vy byste to měli vědět nejlépe. Chybovali jste taky, chyby vás vychovaly (sebereflexe, píle, úsilí) a každý z vás, kdo za něco stojí, stojí na sklonku svého života s jiným, svébytným poznáním, které podle toho druhého je tu či onde chybné.

Vytisknout