Vzestup Jobbiku

14. 6. 2009

Zdá se, že Jobbik netěžil jen ze světové recese, která Maďarsko zvlášť bolestně zasáhla, ale také z mezinárodní odezvy na maďarské problémy. V říjnu se investoři rozhodli přestat nakupovat maďarské obligace. Maďarsko nezbankrotovalo, avšak "trh" dospěl k názoru, že vzhledem k ekonomické atmosféře může mít vláda v budoucnosti problémy s platební schopností. Vláda se tedy obrátila na Mezinárodní měnový fond, Evropskou unii a Světovou banku. Tyto instituce poskytly půjčky výměnou za "úsporná opatření", což znamená seškrtání výdajů, které si investoří přejí seškrtat. Jinak řečeno, jde o sociální programy, neboť, abychom parafrázovali Kurta Vonneguta, bohatí mají veliký odpor k finančním černým dírám.

Cílem bylo, aby se investoři cítili lépe. Jak řekl úředník MMF James Morsink, Maďarsko "potřebuje znovu ujistit vlastníky dluhu - nebo ty, kteří se potenciálně chystají dluh financovat - že bude schopno dostát příštím závazkům." Fiskální stimul působící proti prohloubení recese byl podle Morsinka pro Maďarsko nepřiměřený, neboť by "způsobil ztrátu důvěry investorů".

Takže maďarská vláda vedená socialistickým technokratem Gordonem Bajnaiem provádí škrty v nemocenských dávkách, penzích, mzdách ve veřejném sektoru a dětských přídavcích, a současně reorganizuje daňovou soustavu tak, aby zvýšila regresivitu daně z přidané hodnoty (zatím co ji snižuje u některých potravin). Vláda rovněž seškrtala daně ze mzdy a příjmu a na majetek uvalila "daň z luxusu" (která podle jednoho experta zasáhne až 20% domácností). Některé korporátní daně byly také seškrtány.

Západní zpravodajská média situaci buď ignorovala, nebo tvrdila že "je to otázka času". The Wall Street Journal zveřejnil článek (s obligátní historkou o invalidním důchodci, který může pracovat) o tom, jak nefunkční jsou maďarské finance. Graf ukazoval, že Maďarsko utrácí za penze 10% HDP (vzpomeňte na ty staré lidi, kteří mohou pracovat!), ale už neuvedl, že na tom není vůbec nic zvláštního. Například Británie podle Eurostatu v roce 2006 vynaložila na penze 11% HDP.

Navzdory pokusům představit Maďary jako rozmazlené klienty plýtvavých sociálních programů utrácí země na sociální pojištění menší porci HDP než Francie nebo Německo; zatímco Maďarsko v roce 2006 vynaložilo na tento účel 22% HDP, u zmíněných zemí to bylo 31 a 29%. Navíc nedávná studie EU zjistila, že 18% Maďarů dluží přinejmenším za jeden měsíční spotřební účet, což je největší procento v EU, a že 23% žije v domácnostech, které si nemohou dovolit nákup auta. (Odpovídající údaj za celou EU byl pouze 9%.)

Mezinárodní společenství naštěstí k prekérní situaci Maďarska nezůstalo zcela lhostejné. Vedle programu MMF a určitého stimulačního fondu z EU na několik stavebních projektů také OECD, oficiální klub vyspělých tržních demokracií, v říjnu 2008 vyslala generálního tajemníka Angela Gurríu do Budapešti, aby tam přednesl projev nazvaný Rostoucí význam finančního vzdělávání.

Gurría hovořil o "trvající potřebě penzijní reformy". Protože reforma znamená škrty, Gurría zdůraznil, že "jednotlivci" dnes musejí "nést větší zodpovědnost za financování svých penzí". Lidé to nedělají, řekl, protože "Maďaři neplánují svou budoucnost" a protože "privátní penzijní fondy jsou složité". Řešením je podle Gurríi "propagovat finanční gramotnost", tak aby lidé dokázali pochopit složité věci jako "investiční rizika během akumulační fáze" a "inflační rizika během dekumulační fáze". (O fázi, kdy nemáte na zaplacení běžného účtu, se bohužel nezmínil.) Legrační je, že Gurríův projev byl pronesen pouze několik týdnů před poskytnutím záchranného balíku MMF a zavedením úsporných programů - ale překvapivé to není, protože pro OECD je každý den dnem penzijní reformy.

Fotografie ze summitu G-20 se snaží ukázat, co mezinárodní společenství udělalo pro pomoc Maďarsku, členské zemi EU a NATO, nezralé demokracii ve středu Evropy - totiž program "individuální odpovědnosti" pro důchodce a invalidy a "opětovné ujištění" pro věřitele. Ať už je recese nebo ne, právě to zůstává dominantním jazykem demokratického kapitalismu. Je to jazyk, který podporuje extrémisty z Jobbiku a z dalších krajně pravicových populistických stran po celé Evropě.

Je těžké říci, jak je vlastně Jobbik nebezpečný. Strana byla v červnových volbách úspěšnější než se čekalo a po národních volbách v příštím roce může vstoupit do koaliční vlády s populistickým pravicovým středem, neboť socialisté zavádějící úsporná opatření patrně prohrají.

Nicméně je možné, že nynější zisk Jobbiku nemusí být tou nejdůležitější věcí. Místo toho bychom se měli vrátit k ekonomickému historikovi Karlu Polanyimu, jehož klasická studie z roku 1944, Velká transformace, popisuje, jak sociální destrukce způsobená tržními silami připravila nástup fašismu ve Střední Evropě. Fašismus "kořenil v tržní společnosti, která odmítala fungovat," napsal Polanyi. "Představovat si, že to byla síla hnutí, co vytvořilo podobné situace, a nevidět, že to byla situace, která zrodila hnutí, znamená nepoučit se z výjimečné lekce minulých desetiletí."

Pokud budeme předstírat, že hospodářství funguje, dokud "lidé vlastnící dluh" jsou spokojeni, možná si budeme muset tuto lekci zopakovat.

Zdroj: ZDE

Vytisknout