Antropologova replika proti zjevným i nezjevným rasistům

Jsou nebo nejsou rasy?

12. 6. 2009 / Vladimír Blažek

S představou ras operujeme zcela samozřejmě, děti se o nich učí ve škole, snaha zabránit diskriminaci na jejich základě je součástí právních norem vyspělých států. Ale existují vůbec ty rasy nebo ne? Jsou rasy vymyšlenou kategorií, sociálním konstruktem či prokázanou biologickou skutečností?

Na to není jednoduchá a jednoznačná odpověď, ale mnohé nasvědčuje, že vlastně žádné rasy nejsou!

Neexistence ras (což se dále pokusím stručně vysvětlit) nás nezbaví xenofobie a tím podstaty rasismu a ani nás nezbaví problému, jak vyjádřit to, že jsou mezi lidmi zjevné rozdíly. Přesto se jistě stane časem tato myšlenka stejně průlomovým a po té samozřejmým názorem na různorodost lidstva, jako jím byla myšlenka, že rasy jako takové (an sich) nemusí být (či nejsou) jedna lepší (dokonalejší, zdravější, adaptabilnější, inteligentnější, tvořivější, příkladná, nadřazená ...) než ty ostatní, což doposud zcela nezdomácnělo v myslích mnohých. Četná etnika se odpradávna vymezovala proti ostatním. To se projevovalo dichotomií v označení „my – lidé“ a „ti druzí“; obdobné dělení nalezneme v antice (slovo barbar je toho svědkem), ve starověké Číně nebo v indické kultuře. Vymezování těchto hranic se odehrávalo na různých principech od odlišnosti jazyka, náboženství, získávání a konzumace potravy, oblékání a zdobení až po nápadnější fyziognomické a tělesné znaky. K tomu docházelo bez ohledu na to, jestli mezi „hašteřícími se“ skupinami existovaly nějaké tzv. rasové rozdíly (pokud existovaly dostačující rozdíly jiné). Problém nastal, když jsme my Evropané začali objevovat a následně kolonizovat svět. Najednou variant lidí, zvyklostí a kultur bylo moc. Antický Řím nebo starověká Čína nechaly problém různosti lidí více méně rozptýlit do ztracena, jako se mísily jednotlivé ovládnuté a ovládající skupiny a populace v rámci jejich říší. Ne tak osvícenecká Evropa, kdy došlo k rozmachu moderního vědeckého myšlení a kdy dominoval typologický přístup vzhledem k nutnosti kategorizovat „bezbřehé“ informace o přírodě a lidech ze všech konců světa.

Současná biologická antropologie a humánní genetika dokládají, že variabilita v rámci menších populací je podstatně větší než mezi velkými skupinami (dříve rasami). Je tedy malá míra toho, co by nás na úrovni ras mohlo rozlišovat. Počínaje Lewontinem se uvádí podíl na celkové variabilitě člověka jako druhu rozdílností mezi jednotlivci z více než 85%, mezi populacemi přibližně z 8% a mezi tzv. rasami asi z 6%. Tato různorodost se navíc u všech znaků velmi překrývá, takže nelze podle jakéhokoliv jednotlivého znaku uvažovat, do jaké případné rasové skupiny jedinec patří. Např. mezi Čechy – Romy lze nalézt mnoho jedinců, kteří budou mít barvu pleti světlejší než mnozí Češi – ne-Romové. Genetická rozdílnost mezi skupinami tzv. černochů, tj. původních obyvatel subsaharské Afriky, je mnohonásobně větší než rozdílnost mezi všemi ostatními obyvateli světa. Existuje tedy mnoho černošských ras a pak ještě nanejvýš dvě sobě velmi blízké – bílá a žlutá?

Mnohé pokusy o různé přístupy taxonomie, tedy třídění lidských ras a za pomoci celé řady znaků nakonec ztroskotaly na problémech odhraničení. Jednalo se o prostý morfologický popis, kraniometrii, tzv. klinovou analýzu (hledající diskontinuity ve frekvencích výskytu alternativních znaků) nebo o použití statistických postupů na bázi klastrové analýzy (výpočtu míry podobnosti podle různých znaků). Sledovány byly barva kůže, tvar a barva vlasů, tvar nosu, rtů a celého obličeje, tělesná výška a proporcionalita těla, mnohé systémy krevních skupin, biochemické a fyziologické vlastnosti a velmi mnoho genetických rozdílů. A výsledek? Různí autoři došly k různým uskupením ras od tří či čtyř až po 38 i více (extrémně polská antropologická škola Czekanowského popsala 16 rasových typů s četnými podtypy, jen pro Evropu 100). Přitom v návaznosti na nové studie se strom příbuznosti jednotlivých populací podle dědičných markerů dál nepřehledně větví a neodráží většinou jiné (např. vnější) znaky.

Lidé přirozeně odvozují dělení obyvatel naší planety právě od nápadných vnějších znaků, jako je barva kůže (což se odráží v běžném označení) nebo tělesná výška. To jsou ale znaky, které jsou vysoce adaptivní a proměnlivé v závislosti na životních podmínkách a bez ohledu na příbuznost populací. Tmavá pigmentace souvisí s ochranou před UV zářením, světlá je naopak vhodná pro oblasti s nižším slunečním svitem z důvodu tvorby D-vitamínu. Velmi tmavá kůže u afrických populací souvisí pak s naším africkým původem. Nižší a jemnější postava (u Pygmejů) je výhodná pro pohyb v členitém terénu pralesa; nižší a zakulacená postava je výhodná v chladných oblastech jako ochrana před ztrátou tepla (u Inuitů) ; štíhlá vysoká postava s dlouhými končetinami umožňuje rychlejší pohyb ve stepním prostředí (např. u Nilotidů) ; celkově malá tělesná velikost je vhodnou adaptací pro ostrovní populace (Andamanci). Historie moderního člověka – Homo sapiens sapiens – je doprovázena migrací z Afriky do nejrůznějších klimatických prostředí a biotopů (tzv. teorie „out of Africa“). Tato migrace probíhala pravděpodobně v menších skupinách a zdá se, že započala dosti dávno (před 70.000 až 100.000 lety?) a místy probíhala i rychle (např. po tichomořském pobřeží Ameriky). Pro malé populace je typické, že se v nich projevují náhodné populačně genetické jevy, zvl. tzv. genetický drift (posun), které mohou vést v poměrně krátkém čase k značným změnám ve frekvencích alel jednotlivých genů. V takovýchto evidencích bychom mohli pokračovat.

Ze všech uvedených důvodů nedokáže rasová teorie (tj. představa existence ras na biologickém základě) vysvětlit a popsat různorodost člověka v jejím celku. Vědci odkrývají dílčí aspekty této variability. V každém případě nebyl vývoj jednotlivých populací přímočarý tak, abychom mohli jednoduše rozdělit lidstvo do určitého menšího počtu odlišitelných skupin; v každém případě nevznikaly rozdíly tak, abychom mohli spojovat např. hodnoty inteligenčního kvocientu nebo sklony k agresivitě s tělesnými znaky, pomocí nichž se tradičně doposud definují takovéto tzv. rasy. Rozdíly mezi jednotlivci a populacemi samozřejmě jsou; to ale neznamená, že lze přesně stanovit kategorie, které by svojí podstatou měly charakter samostatných entit. Navíc probíhalo a čím dál intenzivněji probíhá míšení.

Mezi populacemi lidí tudíž existují až příliš nejasné, nejednoznačné, tedy „rozmazané“ hranice. Jsme si i přes naši různorodost a její spletitost evolučně spíše blízcí. Představa neexistence ras jako vymezitelných jednotek (entit) je pro veřejnost poněkud neobvyklá vzhledem k reálným a popsatelným odchylnostem mezi Pygmeji, černochy, Číňany, Švédy, Laponci nebo Andamanci (záměrně jsem vybral terminologicky zcela nesourodé skupiny!). Tyto rozdíly nekončí pochopitelně na vnějších pozorovatelných znacích a ani nejsou vymezené jen sadou genů. Každý z nás lidí kdekoliv na světě vyrůstá v jiných klimatických, přírodních a sociálních podmínkách a celkový vzhled a vlastnosti tak mohou díky plasticitě směřovat k jinému vzhledu a vlastnostem i při obdobném genetickém základě. Jedinci se vyvíjejí v různém kulturním prostředí, jsou jinak vychováváni a vzděláváni a tak se odlišnosti mezi námi rozšiřují ze vzhledu i na chování, znalosti, názory a postoje.

Škoda, že onu „rozmazanost“ a „neostrost“ biologických hranic mezi námi, na kterou si však jistě časem zvykneme, nejsme prozatím všeobecně způsobilí přenést také do „rozmazanosti“ vnímání všech ostatních nestejností, abychom ztratili schopnost rozlišovat, koho je možné pro jinakost přehlížet, urážet, pohrdat jím, zneužívat, diskriminovat, perzekuovat nebo zastřelit.

Autor působí na katedře antropologických a historických věd filozofické fakulty ZČU v Plzni

Vytisknout