Něco překrásného se končí

12. 6. 2009 / Ladislav Žák

On sám ve svém vystoupení uvedl, že je přesvědčen o tom, že se nejedná o krizi kapitalismu, ale o politickou krizi Západu a že ten, kdo prohrává je to, čemu se říká euroatlantická civilizace a nikoliv kapitalismus. Jiní zase říkali, že je to krize kapitalismu a další tvrdili, že žádná krize není.

Seminář byl díky přednášejícím i diskutujícím skutečně obsažný a poskytl velmi dobrý obraz toho, jak to u nás se zavedením eura opravdu vypadá. Pokud bych to měl shrnout, pak to celé mělo naprosto jasné vyznění na téma, "že by to určitě nějak šlo, ale museli bychom to chtít".

Poslouchal jsem tu přehršli "krizí kapitalismu" a najednou se mi zdálo, že aby se toto slovní spojení dalo uplatnit ve všech souvislostech, ve kterých je vyslovováno psáno, tak by nutně muselo mít různé významy, anebo každý, kdo je používá, vnímá pod slovy krize a kapitalismus, stejně jako pod jejich spojením něco buď zcela, anebo alespoň trochu jiného.

Začal jsem se ptát sám sebe, jestli přesně vím, co je to kapitalismus a krize, a co je krize kapitalismu a musím přiznat, že jsem dospěl k závěru, že i já sám mám několik přístupů a výkladů. Vzpomněl jsem si na název sborníku vědeckých prací Něco překrásného se končí o kolapsech v přírodě a společnosti, který pod redakcí Petra Pokorného a Miroslava Bárty vydalo v loňském roce nakladatelství Dokořán, a uvědomil jsem si, že možná většina z nás cítí, že se něco možná i překrásného končí a usilovně hledáme, co že to vlastně končí.

Hledání je to obtížné a tak pro to hledáme jméno. Někdy se nám zdá, že když najdeme příhodné jméno, že jsme nalezli i hledaný jev a dokonce i jeho podstatu. Ostatně takové je paradigma vědy a někdy se dokonce přímo tvrdí, že právě elegantní a jednoduché pojmenování nebo model představují také správné řešení. Věda ovšem nemůže dokázat víc než dávat jména, psát příběhy a kreslit mapy.

Krajina nebo reálné území, věc nebo jev to není a nemůže být. Byl bych nerad, aby toto bylo bráno jako filipika proti vědě. Nikoliv, jde především o to, že vědu může spolehlivě znemožnit a zahubit její vydávání za univerzální nástroj posuzování všeho kolem i uvnitř nás, za míru všeho.

Teď půjde o to, abychom se nenechali unést pojmenováními a obrazy věcí a podívali se na to, co se skutečně mění a měnit bude. Možná bychom mohli vyjít z toho, co se měnit nebude. Určitě budeme i nadále tvořit, přetvářet, směňovat a spotřebovávat hodnoty a to i ty, které nevytvoříme a budeme si je brát u přírody. Budeme se přitom pohybovat z místa na místo a budeme mít k tomu všemu vyměřen svůj čas. Budeme mít svou minulost, přítomnost a budoucnost. Budeme mít své vztahy, své rodiče a své děti. Budeme mít své přání, touhy a sny. Zkrátka a dobře, budeme mít své prostředí přírodní, sociální, ekonomické a kulturní a budeme mít svou biometrickou, biologickou racionální i iracionální identitu. Z toho zorného úhlu se mi zdá, že to, co se trochu vyčerpalo, je obchodování se sliby a s důvěrou. Kapitalismus nebo prostě to, co je jím nazýváno, tedy společensko-ekonomická a politická formace západní společnosti, prokázal ohromnou schopnost formalizovat interpretace hodnot majetku a majetkových vztahů a vytvářet z nich snadno a zákonně směnitelné obrazy. Dokázal to i u slibů a příslibů slibů. I slib je vztah a má svou hodnotu a tedy určitě i svou cenu.

To, co některé autority nazývá neolitickou revolucí, přineslo před deseti tisíci lety do našich životů pocit, že ti správní jsou ti, kteří sedí na místě a pracují a příležitostně něco někde nebo i někomu seberou. I proto se evropská společnost tak snadno vymezuje vůdčí nomádům a spekulantům, ať již mají jakékoliv náboženství, rasu nebo barvu pleti. U nás doma se ještě navíc vymezujeme proti komunistům a o to lépe se cítíme identifikováni jako "správňáci" v obklíčení komoušů, spekulantů a nomádů. Kapitalismus přinesl především ohromný pohyb a osvobozování lidí od sepětí s místem. Nyní se zdá, že se v konkrétních místech začíná nedostávat elit, protože každý raději využije možnosti, aby se vyhnul možným nepříjemným důsledkům svého počínání v konkrétním místě tím, že ho prostě včas opustí. Elitám umožňuje kapitalismus žít prostor a nevnímat příliš čas a kauzalitu. I to se trochu změní, elity budou trochu usedlejší, už proto, že ve světě, který není ničím jiným než jedním ohromným místem, stále více narážejí na důsledky své neodpovědnosti. Na stamilióny vyhnanců, miliardy hladových a chudých a především postupně více a více naštvaných s opravdu dokonale "blbou náladou". Znovu si zaslouží citaci Milan Kundera, který říká, že globalizace znamená především to, že není kam utéct...

Zdá se tedy, že zůstaneme i po krizi kapitalismu lidmi, svět kolem nás zůstane stejně velký a život bude trochu usedlejší a méně rozhazovačný. Budeme méně věřit slibům druhých a více budeme věřit v sebe sama. Nakonec se pro to všechno najde i nové jméno a nová teorie o zákonitosti takového jména. Zřejmě však zůstaneme na paradigmatu neolitu, protože tolik nomádů a spekulantů prostě nemůže tato planeta uživit. Nyní půjde jenom o to, kolik nás to přejmenování bude stát a kolik z nás zaplatí za toto přejmenování svým štěstím a životem...

Vytisknout