Antigerontismus napůl cesty k Osvětimi

11. 6. 2009 / Karel Dolejší

V okamžité perspektivě politického spotřebitele vypadá podobný postup logicky, ale z dlouhodobého hlediska je to pro stranu sebevražedné, neboť se stylizací přijatelnou pro tuto skupinu zcela odcizila mladším lidem (kteří mají vůči Paroubkovi osobně i bez toho silné výhrady). V evropských volbách tato taktika navíc ani fungovat nemohla, poněvadž xenofobní a protievropské postoje, dosud v KSČM velmi rozšířené, ostře kontrastují s bezvýhradně proevropským kursem ČSSD. V podzimních českých volbách tedy může socdem dopadnout mnohem lépe, a to dokonce i s Paroubkem. Ale to není starost ani má ani Škabrahova, takže přecházím k podstatnějším věcem.

Rozbití mezigenerační solidarity neoliberální propagandou, organicky navázanou na normalizační privatismus, je pro českou společnost doslova neštěstím. Kdyby naši předkové vždy starostlivě kalkulovali náklady a výnosy, jak to prý lidé podle neoliberálů dělali vždy a všude, vůbec bychom nežili, natož abychom byli "produktivní". Copak není mnohem výhodnější vydělávat než piplat se s podělaným a řvoucím tvorem, který po vás neustále něco chce?

Velká část tolik vzývané aktuální "produktivity" mladší a střední generace je navíc ekvivalentem příslovečného reálsocialistického razítkování lejster - při bližším pohledu často zjistíme, že jakkoliv široce pojatá představa o společenské užitečnosti nám vlastně neumožní dobrat se toho, proč vlastně některé profese vůbec existují. Vymezovat se vůči starším "produktivitou" je tedy velmi ošidné. Dost možná, že kombajnér v důchodu udělal za každý svůj rok stokrát víc skutečně užitečné práce než současný dealer nějakého šmejdu vykoná za celý život. A není ani pravda, že staří nejsou aktuálně produktivní. Mnoho jich je veřejně aktivních, řada z nich stále tak či onak pracuje, stále nevymizel zvyk pomáhat s výchovou vnoučat; ptáte-li se v cizím městě na cestu, je zpravidla nejlepší oslovit důchodce atd.

Navíc tak jako vždy, i nyní se na první pohled nepřekročitelná generační propast patrně zúží, pokud bude k dispozici dost času. Informace ze čtvrté či páté ruky kolující v elektronických sítích bez know-how vzbuzují v nejmladších dojem, že toho v patnácti letech o životě vědí stokrát víc než šedesátníci. Do jisté míry tomu tak skutečně je, například znalost jazyků se rozšířila velmi výrazně; ale ani internet, ani schopnost číst texty z druhého konce zeměkoule ve skutečnosti neznamenají, že "staří" jsou mimo hru. Navíc mohou nastat situace, kdy budeme ještě rady starších lidí potřebovat.

První náznaky krize univerzální perspektivy industriálního optimismu lze najít například už v díle německého ekonoma E. F. Schumachera. Jakkoliv jistě nemá smysl hýčkat si obrázek rurální idylky, po ropném zlomu je perspektiva deindustrializace přinejmenším dosti reálná. Dostupnost levné energie se pak bude znatelně snižovat a společnost bude muset provést složité volby ohledně distribuce zbylých zdrojů podle jednotlivých sektorů. Jestli je přitom něco téměř jisté, pak jde o skutečnost, že v příštích desetiletích postupně klesne množství energie dostupné pro hospodaření v domácnostech. Takže, kdyby na to nedejbože došlo: Umíte si udělat zásoby na půl roku? Dovedete ručně zadělat chlebové těsto? Sami opravit starý mlýnek na kávu? Konzervovat vejce s použitím vápna? Atd. Dříve slavná česká schopnost improvizace rapidním tempem mizí, nedělejme si iluze. Američané byli proslulými improvizátory ještě kolem roku 1955, o dvě generace později však tuto schopnost zcela ztratili a stali se závislými na službách, které si nyní valná část z nich nemůže dovolit...

Zkrátka a dobře, zkušenosti starších lidí z "méně pokročilých" dob se nám opravdu mohou hodit, a zdaleka nejen k bavení Pucholtů, o němž se zmiňuje Škabraha.

No - a ten zatrolený důchod? Škabraha uvádí: "Sám na sobě přitom pozoruju, že podvědomě začínám považovat za samozřejmé, že na stáří nebudu mít nic jako státem garantovaný důchod, aniž bych to pociťoval jako divné. Pokud je toto u mých vrstevníků (jsem ročník 1979) běžný pocit (což nedokážu říct, moc jsem se na to nevyptával), pak se část mé generace, bičovaná kapitalistickou morálkou v honbě za nedosažitelnou ekonomickou jistotou, může vztahovat ke starým lidem jako k těm, kdo bez toho, že by na to měli legitimní občanské právo, "ujídají" nám, produktivním, z toho, co jsme vydělali a čeho sami máme málo." A tak tomu nejspíš opravdu bude. Jakmile se jednou zbavíte skrupule sugerující, že starost o starší generaci je samozřejmou součástí každé civilizované společnosti, s pouhou kalkulačkou v ruce se už nevyplatí nejen generace příští, ale ani ta minulá. Chybí už jen trocha důslednosti a s tímto přístupem se dopracujeme i průmyslového využití těl starší generace...

Situace je ovšem svým způsobem tristní. Platíme do důchodového systému, z nějž nejspíš ve stáří nedostaneme ani korunu. To nicméně není ani z jedné desetiny taková katastrofa jako třeba Zápotockého měnová reforma. Absenci důchodu lze přinejhorším přijmout, jenže zrovna tak přetížené bude časem i zdravotnictví - tato část pravicové argumentace je totiž vzhledem k demografickým trendům korektní. Jestli však, jak tvrdí Štěpán Kotrba, máme teď na výběr jen mezi modročernou a oranžovočernou, pak nám zřejmě nezbývá než smířit se i s tím, že sladké tajemství o stavu sociálních služeb za třicet let nám jednoho dne do ucha pošeptají ti, co ho budou hlodat kusadly...

Vytisknout