"Hlavně nám dejte se vším pokoj!"

9. 6. 2009 / Luděk Toman

Usmívající se lídři vítězné nejsilnější pravicové strany, zdá se, skutečně na českém politickém kolbišti nemají odpovídající soupeře. Do náruče sociálních demokratů bývají voliči obvykle, takřka sebezáchovně dohnáni pouze zběsilými reformami z dílny ODS. Podobně jako tonoucí, který se chytá i stébla. Za Občanskou demokratickou stranou ovšem stojí mocná kolektivní síla. Ta tuto stranu volí stůj co stůj. Co to je za sílu?

Na ideovém poselství této strany vždycky překvapovala ta dokonalá absence jakéhokoliv ideálu, přesahujícího jednotlivce. Ta dokonalá vyprázdněnost. Projevující se v donekonečna omílaných frázích o "svobodě jednotlivce", vytváření hráze proti "návratu totality" či "návratu komunistů k moci". Kdykoliv se v nejvyšších patrech českého politického nebe přihodila nějaká lumpárna, provalil se nějaký skandál či došlo k velké škodě na obecném zájmu, propagandistické tamtamy ODS přišly s tím, že strana bdí: Je na stráži proti nepřátelům demokracie a stoupencům starých pořádků. Za ty byli označování všichni její kritici.

V chování a myšlení této strany můžeme proto identifikovat několik hlavních prvků: Za prvé demagogie ad absurdum, která ovšem ve společnosti, která za sebou měla několik desetiletí myšlenkově rigidního systému, působí velmi efektivně a věrohodně.

Za druhé jasně identifikovaná skupina "nepřátel" a "škůdců". S těmi se strana nebaví a bavit nehodlá. A když, považuje to za jakýsi nutný kompromis, který jí nebrání stoupenci opačných názorů pohrdat a toto pohrdání dávat ostentativně najevo. V tom pochopitelně nejefektivnější roli sehrávají čeští novináři a česká média -- právě oni od počátku 90. let vytvářejí početnou proODSáckou klaku, která voliče dnes a denně bičuje invektivami vůči "třídním nepřátelům". Těmi se v nových společenských podmínkách po roce 1989 stali všichni ti, co si od ODS vykoledovali nálepku komunisté či levičáci.

Česká společnost, zdá se, miluje vylučování části sebe sama z veřejného dialogu, která je určena k nelítostnému kaceřování, a tak úspěšně pokračuje v dlouhé tradici házení špíny na konzervativní katolíky (první republika), pak benešovce (druhá republika), pak po roce 1945 na celý nekonečný seznam "třídních nepřátel", "zrádců", emigrantů, "individualistů" atd. atp., aby se po roce 1989 bumerang "černého Petra" konečně vrátil do rukou těch, kdo jej tak dlouho sami vypouštěli: komunistů.

Třetím hlavním motem, vinoucím se duchovním (slovo "duchovní" je ovšem u strany jako je ODS opravdu třeba brát jako velký eufemismus) poselstvím této strany, je absolutní absence všech altruistických a nadosobních motivů, které si jen můžeme představit. Ba přímo živočišný odpor ke všemu, co jen vzdáleně připomíná "obecný prospěch". Většina z členů ODS jistě nadšeně souhlasila s tvrzením jejich slavného vzoru Margaret Thatcherové, že společnost neexistuje, a že existují jen jednotlivci. U politiků ODS bych čekal ještě pregnantnější formulaci, že existují jen oni sami: ti schopní a úspěšní, kteří volí a podporují ODS a pro jejichž prospěch má cenu vymýšlet programy a plány a vítězit ve volbách.

Marxisté asi tuto stranu považují za služebníky kapitálů. Zdá se mi to ale přespříliš schematické.

Žádný český (průmyslový) kapitál tato strana nikdy nezastupovala. Naopak asistovala u popravy českého průmyslu v 90. letech. V důsledku "geniálních receptů" z dílny neoliberalismu, které ekonomice naordinovaly recept, že nejlepší práci stát pro ekonomiku a pro občany dělá, když nedělá nic. Třebaže tento nesmysl nefunguje ani ve "standardních" tržních ekonomikách, v ekonomice transformující, jakou byla ta česká v devadesátých letech, nefungoval dvojnásob. Přes katastrofální důsledky této teze zůstaly hlavy stoupenců a politiků ODS hrdě vztyčené.

Strana, která se nikdy nechovala jinak než jako strana sobců a parazitů na práci jiných, přesto u nemalé části společnosti získala aureolu obhájců "svobody" jednotlivce.

Domnívám se, že proto, že ztělesňuje životní pocit a frustraci generací lidí, kteří podstatnou část života prožili v normalizačním socialismu. A který by se dal ve stručnosti vyjádřit heslem Hlavně nám dejte se vším pokoj! Generacím (na začátku 90. let především třicátníci až čtyřicátníci), kterým naskakovala a asi ještě naskakuje husí kůže při slovech jako je sociální spravedlnost, solidarita, sounáležitost, tedy těch slovních spojení, které v normalizačním Československu vskutku zkameněly v neživotné a nevěrohodné formy a které se pro značnou část společenských elit staly vyprázdněnými hesly, pod nimiž se mnozí pachtili za kariérou či považovali je za úlitbu umožňující jim vykonávat své zaměstnání. Jistě nebyla náhoda, že tuto stranu od samého počátku a s takovou dychtivostí podporovala téměř kompletní manažerská vrstva socialismu a téměř jeho kompletní kulturní fronta.

Akademické špičky ještě dnes necítí trapnost svého počínání, když nedávno demonstrovaly před Úřadem vlády proti "neobjektivnímu" (rozuměj: protiODSáckému!) televiznímu zpravodajství. Chtít něco jiného než svorně podporovat ODS od bavičů, zpěváků a profesionálních chechtačů snad v dnešní české společnosti ani není možné.

Atomizovaná česká normalizační společnost nevěřila v nic a ani nic nehledala, kromě čistě osobních cílů a seberealizace. Všechno ostatní bylo chápáno jako násilí zvenku -- a svým způsobem to tehdy i násilí bylo. Je tedy možné, že část elektorátu ODS vskutku věří tomu, že Paroubek a Filip jsou skutečně nějakým ohrožením "demokracie" a "svobody". Paranoidní vidění světa, které je spojuje a nutí vidět Stalinovy pochopy za každým rudým praporem, jim nedovoluje uvědomit si, že "demokracie" a "svoboda" chápaná jako třídní boj proti "nepřátelům" žádnou "demokracií" ani být nemůže.

Pokud jde o "svobodu", je to s ní ještě složitější, neboť se jedná o nesmírně komplexní pojem zahrnující všechny možné sociální, ekonomické, politické, intelektuální parametry života člověka včetně nejrůznějších -- ale pro život nejdůležitějších - rodinných či zdravotních okolností a možná i toho, co plným právem můžeme nazvat osudem (či dokonce milostí osudu). Bojuje ODS za "svobodu" jednotlivce v tomto širokém slova smyslu? Lze vůbec za tuto svobodu nějak politicky bojovat? Ale i kdybychom nebyli maximalisté a soustředili se za poněkud přízemnější chápání svobody, je třeba říci, že v systému, který možnosti jedincova života ze značné části odvozuje od jeho majetkového statutu, je to samozřejmě nesmysl.

Pokud za nějakou "svobodu" tato strana bojuje, byla by to možná "svoboda" obchodníků (když na chvíli zapomeneme na "svobodu" tunelářů, kterou ODS zajišťovala v 90. letech). Nic víc. Svoboda obchodníků obecně není totožná se svobodou lidskou. I když to už je spíše filosofické či dokonce teologické téma.

Představme si stranu, která by jako jeden z programových bodů vyhlásila obecně zákaz vysílání reklamy. Z hlediska "svobody" obchodníků by to byla šokující zpráva a doslova "zločin". Z hlediska obecně lidského naopak nesmírná úleva. Jaký typ "svobody" by měl v tomto konkrétním případě dostat přednost?

Takových příkladů antagonismu různých typů svobody můžeme najít dost a dost. Je třeba volit a k tomu, aby společnost (zase ten kolektivismus!) volit mohla, musí o variantách přemýšlet.

Česká společnost posledních 20 let, třebaže slova jako "svoboda a "demokracie" politici skloňují ve všech pádech, tak jako předtím slovo "socialismus", nepřemýšlí. Ani nediskutuje. A už vůbec nehledá. Dokonce spolu ani nemluví. Na prezidentskou standardu bychom si proto místo "Pravda vítězí" měli dát "Nemluvíme spolu".

Experiment zvaný demokracie jaksi nevyšel.

Není to poprvé, co se původně krásný ideál změnil v šerednou noční můru. A že "svobodné volby", po kterých kdysi lidé toužili, se změnily ve vyprázdněný rituál, který slouží jen k té změně, která ve skutečnosti žádnou změnu znamenat nebude.

I proto má strana modrých ptáků před sebou možná ještě velmi slibnou budoucnost.

"Nepřátel" demokracie totiž nějak neubývá. Ba co víc, mnohdy se zdá, že se silně množí.

Vytisknout