Oslovovat ty svoje

10. 6. 2009 / Alex Koenigsmark

"To taky není ani omylem reklama pro tebe. Kupuješ ty snad prací prášky?"

"Ne," odpověděl jsem, "manželka, ale ta se vůbec na reklamy dívat nevydrží, jak pitomé jí připadají."

"Z reklamního a marketingového hlediska jste jako rodina na nic," řekl přítel. "Proto tě taky nikdy žádný STEM do svého vzorku nezařadí." (Osobně mám pochybnosti, že vůbec někdo v takovém vzorku zařazen je -- nikdy jsem takového nepotkal a ani o něm neslyšel a je snad docela logické, že mnohem pohodlnější a lacinější je simulovat si ty vzorky na počítači, i podle známého Churchillova axiomu ["Věřím jen statistikám, které jsem si zfalšoval sám". W.Churchill].)

Vysvětlil mi, že ty reklamy jsou určeny určitému druhu žen, a proto jsou takové, jaké jsou. Jelikož se nechci dostat do sporu s feministickým hnutím ani s generovými specialisty, nebudu zde jeho charakteristiky opakovat.

Je pravda, že někdy v začátcích devadesátých let mi jeden kamarád, který se na reklamu vrhl vědomě hned asi dva dny po sametové revoluci, nabízel skvělé místo account and new business managera v pražské pobočce své firmy a já o tom zcela vážně asi čtrnáct dnů uvažoval. Neobyčejně mě však popuzoval ten pseudoanglický slovník, který všichni používali, potom podivný zvyk vysedávat v kancelářích do půlnoci, podle něhož se nějak měřilo, zda dotyčný vskutku pracuje, obyčej pořádat porady v neděli k večeru a posléze skutečnost, že klienti si ze všech předložených návrhů vždycky spolehlivě vybrali ten nejblbější. Nakonec jsem tudíž nabídku ke zbohatnutí odmítl a kamarád mě od té doby samozřejmě považuje za blázna a samozřejmě oprávněně. On už nepracuje, má zámek, hřebčín a vlastní letadlo.

Dnes vím, že klienti si nevybírali ten nejblbější návrh, totiž ano, ale věděli proč. Co moc nechápali oni, nechápali by ani jejich zákazníci a zákaznice.

Nejstrašnější zločin, kterého se takto reklama dopustila, však není nějaká ohavnost kolem prášku nebo voňavky, oplzlé a upatlané reklamy na pivo -- nejhroznější je fakt, že se zmocnila politiky. Politik už se nesnaží své myšlenky a koncepty vysvětlovat a přesvědčovat o nich lidi, snaží se jim prodat především sebe. Je obklopen těmi copywritery a artdirectory a ti ho prodávají stejně jako prací prášek. Teď mluvíš k těm, teď k těm. Teď prodáváš tohle, teď toto.

Vojtěch Filip nehovoří ke mně, vám, Liboru Stejskalovi nebo k Václavu Bělohradskému, když protestuje proti vysílání dokumentů o Miladě Horákové. Hovoří k osmdesátiletému důchodci Janu Bl. Brejžkovi, účastníku Února, lidovému milicionáři a nositeli několika stranických ocenění, protože tento důchodce jinak k volbám nepůjde a bude mít pocit, že ho zradil nejen Gorbačov, ale už i Filip. Brejžka má Filip jistého, ty ostatní ne -- a tak mluví nejprve k němu, jestli nás zažene, je pro něj už nepodstatné. A tak je to se všemi ostatními politiky...

I proto se politický dialog změnil v insinuace a urážení, i proto se neargumentuje, ale označuje protivníka za morálně defektního. Černobíle, jednoznačně, jako v reklamě čistoskvoucího prášku... Samozřejmě to ale neovlivňuje jen voličky, nakupující politický prášek, blbnou z toho i politici sami.

A tak nikdy nevíme, co si politik skutečně myslí. Neznáme ho a on se sám taky nezná, po nějakém čase ani on už neví, co si skutečně myslí. Nebo to možná i ví, ale raději se na to, co si skutečně myslí, snaží zapomenout.

Vytisknout