Británie 300 let outsourcovala chaos. Nakonec se vrací zpět

10. 6. 2009

KD│Proč teď? Není to přece poprvé, co byli britští představitelé lapeni in flagranti. Dějiny vlád všech zemí jsou dějinami skandálů, neboť ti kdo se proderou až na vrchol jsou obecně ti nejambicióznější, nejkrutější, jsou to lidé s nejmenšími zábranami, jaké politika dokáže zplodit. Když prosazují vlastní zájem až po samu mez, věčně balancují na hraně hanby, pokud ovšem nesklouznou za ni. Tak proč nynější povyk hrozí zničit nejen vládu, ale také náš předpotopní politický systém?, táže se v Guardianu George Monbiot.

Posledních patnáct let přineslo rámus kolem skandálu "cash-for-questions" (lobbyista Ian Greer v 90. letech uplácel dva konzervativní poslance, aby v parlamentu propírali záležitosti egyptského podnikatele Al-Fayeda - dva tisíce liber za otázku), aféry Hinduja (v roce 2001 rezignoval ministr Mandelson, když vyšlo najevo, že intervenoval ve prospěch udělení britského pasu indickému miliardáři sponzorujícímu magaprojekt Millenium Dome) a Ecclestone (utajený dar ve výši milionu liber pro Labour Party; během jednání o druhém milionu vláda navrhla zrušit zákaz tabákové reklamy pro závody F-1, jimž Ecclestone šéfuje), lži a fabrikace, jež vedly k invazi do Iráku, vynucený konec vyšetřování korupčního skandálu zbrojovky BAE, kotrmelce kolem prodeje křesel ve Sněmovně lordů a skandál cash-for-amendments (lordi Truscott a Taylor z Blackburnu byli v květnu zbaveni členství ve sněmovně, když se prokázalo, že nabízeli za úplatu měnit návrhy zákonů). Ve srovnání s naprostým rozvrácením funkcí vlády v některých ze zmíněných kauz jde nyní o drobnost. Každý z těchto skandálů měl spustit radikální politické reformy, o nichž se teď debatuje. Ale nestalo se tak.

Skandál s poslaneckými výdaji naproti tomu může zničit Labour Party. Může také přinutit politiky všech stran zabývat se nespravedlivým volebním systémem, nevolenými lordy, nadměrnou mocí exekutivy, legalizovaným vydíráním používaným parlamentními naháněči a spoustou dalších anachronismů a nespravedlností. Kde se ten rozdíl bere?

Mám za to, že nynější politická krize má jen máloco společného se skandálem kolem výdajů a ještě méně se schopnostmi Gordona Browna coby lídra. Vznikla proto, že náš hospodářský systém už není s to získávat bohatství z jiných zemí. V posledních třech stech letech byly revoluce a reformy, jaké zažily takřka všechny ostatní rozvinuté země, v Británii odvraceny na účet jiných.

Sociální nepokoje, které by mohly naši politiku transformovat, byly outsourcovány do kolonií a k nedobrovolným obchodním partnerům. Rebelie v Irsku, Indii, Číně, Karibiku, Egyptě, Jižní Africe, Malajsii, Keni, Íránu a jinde, které jsme potlačili, byly cenou za politický mír v Británii. Po dekolonizaci naše plenění jiných zemí pokračovalo prostřednictvím bank. Nyní, poprvé za tři století, už to nejde, a my musíme přinejmenším čelit vlastním problémům.

Úplný seznam loupeží organizovaných touto zemí pravděpodobně nikdy nevznikne, ale existuje pár momentek. Hamza Alavi v knize Capitalism and Colonial Production odhaduje, že zdroje směřující z Indie do Británie mezi lety 1793 a 1803 dosahovaly roční hodnoty dvou milionů liber, což dnes představuje ekvivalent mnoha miliard.

Toto ekonomické vysávání Indie "nebylo jen hlavním faktorem zbídačení Indie... představovalo také velmi významný faktor během britské průmyslové revoluce". Jak si všiml Ralph Davis ve studii The Industrial Revolution and British Overseas Trade, od roku 1760 bohatství Indie "splácelo národní dluh u Holanďanů i jiných... takřka Británii zbavilo zahraničního zadlužení, když od roku 1793 musela čelit velkým válkám s Francií".

Naopak ve Francii, jak píše Eric Hobsbawm v The Age of Revolution, "finanční problémy monarchie obrátily poměry vzhůru nohama". V roce 1788 polovina francouzských státních výdajů padla na dluhovou službu: "Americká válka a dluh z ní zlomily monarchii páteř".

Zatímco Francouzi svrhávali starý režim, britští pozemkoví vlastníci byli s to posílit své hospodářské postavení a zabrat obecní majetky v držení chudých prostřednictvím ohrazování. Hospodářství se rozvíjelo, zčásti díky převodům prostředků z Indie a Karibiku, a stát měl prostředky na to, aby se vyhnul politickým krizím. Později, po zničení vlastní indické prlmyslové kapacity, přinutila Británie tuto zemi, aby se stala hlavním exportním trhem pro námi vyrobené zboží, zachránila zaměstnanost v britském průmyslu (a zabránila tak sociálním nepokojům) ještě dávno poté, co naše výrobky a výrobní postupy ztratily konkurenceschopnost.

Koloniální plenění dovolilo britskému státu také vyrovnávat deficit zdrojů. Nějakých dvě stě let plynul do této země proud potravin z oblastí jako Irsko, Indie nebo Karibik. John Newsinger v knize The Blood Never Dried uvádí, že v roce 1748 jen samotná Jamaica poslala do Británie 17 400 tun cukru; v roce 1815 to už bylo 73 800 tun. Všechen tento cukr byl vyprodukován s použitím ukradené práce.

Tak jako bylo z Irska v době nejhoršího hladomoru vyvezeno obilí, stejně Británie pokračovala i ve vysávání Indie během tamních katastrofálních hladomorů. V knize Late Victorian Holocausts Mike Davis ukazuje, že mezi lety 1876 a 1877 se vývoz pšenice z Indie do Británie zdvojnásobil, zatímco subsistence se tam zhroutila a mnoho milionů lidí zemřelo hlady. V severozápadních provinciích byl hladomor jen a jen následkem britské politiky, protože dobré úrody byly vyvezeny, aby nahradily britské výpadky v letech 1876 a 1877.

Jinak řečeno, Británie outsourcovala hladomor a sociální nepokoje. V druhé polovině 19. století zažila tato země strašnou bídu, ale nikoliv masové hladovění. Špatná úroda v roce 1788 pomohla spustit Francouzskou revoluci, ale britský stát se takovým rizikům vyhýbal. Místo nás umírali jiní.

Davis ukazuje, že koncem 19. století byly britské deficity v obchodu se Spojenými státy, Německem a bílými dominii vyrovnávány ohromnými ročními přebytky v obchodu s Indií a (v důsledku obchodování s opiem) také s Čínou. Po celou generaci "hladovění indického a čínského rolnictva... vyztužovalo systém mezinárodního uspořádání, který Anglii dovoloval uchovat si finanční nadvládu v podmínkách relativního úpadku jejího průmyslu". Přebytky z obchodu s Indií dovolily londýnské City stát se hlavním městem světových financí.

Role City v britské kolonizaci nebyla jen pasívní. Bankrot a následné britské převzetí Egypta v roce 1882 byly uspíšeny půjčkou Rothschildovy banky, jejíž exekuce, jak uvádí Newsinger, zahrnovala "podvod obrovských rozměrů". Společnost Jardine Matheson, kdysi největší síť pašeráků narkotik v dějinách (ovládala čínský obchod s opiem), později vytvořila velkou investiční banku Jardine Fleming. Ta byla v roce 2000 převzata společností JP Morgan Chase.

­Ztratili jsme kolonie, ale drancování pokračovalo jinými prostředky. Jak ukazuje Joseph Stiglitz v knize Globalization and its Discontents, liberalizace kapitálu vnucená asijským ekonomikám Mezinárodním měnovým fondem dovolila obchodníkům ze severu ukořistit stovky miliard dolarů a připravit tak asijskou finanční krizi z let 1997-98. Chudší země byly také dotlačeny k přijetí neuvěřitelně jednostranných smluv a závazků jako jsou investiční opatření spojená s obchodem, bilaterální dohody o investicích a dohody o hospodářském partnerství s Evropskou unií. Jestli jste se někdy divili, jak se malá hustě osídlená země, která toho velmi málo vyrábí, může vůbec uživit, doporučuji vám prostudovat tyto asymetrické dohody.

Ale nyní, jak ukázal John Lanchester ve fascinujícím eseji pro London Review of Books, může být City smrtelně zraněna. Státu, jenž závisel na finančních službách, může trvat celé generace, než se z tohoto kolapsu vzpamatuje. Velké britské dobrodružství - tři století strávená pleněním práce, bohatství a zdrojů jiných zemí - je u konce. Nemůžeme se s tím smířit a škodolibě žádáme pomstu na vládě, která už nás nedokáže izolovat od reality.

Zdroj v angličtině: ZDE

Hypoteční, finanční ... ekonomická krize
Vytisknout

Obsah vydání | Středa 10.6. 2009