Ó, jak miluji dějinný optimismus

11. 6. 2009 / Štěpán Kotrba

reakce na polemiku Karla Dolejšího "Kotrba jako lovec mamutů" s článkem Štěpána Kotrby "Jak zajistit, aby v Česku pokračoval kavárenský disent" s přihlédnutím k "insider analýze" Milana Daniela "Zelení nad propastí"

Dějinný optimismus je schema "nakonec všechno dobře dopadne". Chápe společenský dějinný vývoj ze samé vědecké podstaty jako progresívní. Jako spirálu vývoje od dobrého k ještě lepšímu. Podle ultrazeleného prognostika Patočky "je to tentýž dějinný optimismus, který hnal vpřed americké abolicionisty, aktivisty za osmihodinovou pracovní dobu či obhájce lidských práv v totalitních režimech, takže není prost racionálního základu." Volba dneška ovšem není volba mezi Hitlerem nebo Stalinem. Volbou dneška je volba čehokoliv, aniž se co změní. Ať Losnu, nebo Mažnáka, o Foglarovo dědictví se rvou supi. Pravice to má ideologicky jednoduché, neboť její ideologií jsou peníze. Způsob jak je získat ji spojují a činí jednotnou - za jakékoliv situace. V tom tkví podstata jejího opakovaného vítězství z posledních let - vždy o několik procent. Levici naopak peníze rozdělují. Rozdělují ji způsoby, jak s nimi naložit. Rozdělují ji myšlenky - na jedné straně zeleně romantická potřeba udržitelného ústupu od růstu, na druhé konzervativismus neudržitelných jistot či liberalizační teze o zpružnění všeho, včetně pracovní doby a velikosti žaludku. Peníze i moc vnášejí do romanticky levicových ideologií cizorodý a nepřátelský prvek. Nikdy jich není dost.

Politický diskurs v Česku se ovšem binarizuje. To je konstatování, nikoliv přání, jak mylně dovozuje Dolejší. Představa, že povstanou nějací Blaničtí rytíři a zachrání v Česku roku 2009 malé hašteřivé politické trpaslíky ve jménu plurality idejí a diverzity možností, ve jménu naděje pro přehnaně egomaniakální kariéristy, je naivním romantismem vlivu idejí na politiku. Skutečností je, že čím méně idejí, tím snazší je jejich komunikace. A úplně nejlépe se komunikuje, když žádné ideje nejsou nablízku. Protože podstatou politiky je držba moci. A jen málokdy je to ve prospěch lidu...

Karel Dolejší si může dovolit onen luxus věrozvěsta přechodu přes zasněženou pláň třetí cesty. Jemu je totiž téměř vše jasné předem. On nepopisuje skutečnost - realitu, on sní o jiné realitě. Stejně jako snili fabiánci v Británii sen postupných reforem pro Blaira. Ve znaku měla Fabiánská společnost až donedávna vlka v rouše beránčím. A v tom jeho snu stále silnější teplo slunce nechává roztávat jižní svahy ledovce pro migraci lovců mamutů. Globální oteplování se tomu říká. Ale prozatím je realita jiná. Na jihu levice žádné oteplování nehrozí. Mrazivá pláň je prozatím nepřekročitelná. A to je opět konstatování, nikoliv zbožné přání. Římského vojevůdce Quinta Maxima Verrucosuse Fabia, podle kterého se Fabiánská společnost i defenzivní zdržovací strategie jmenuje, nazývali Cunctator (váhavec). Fabiův vlastní vojenský úspěch byl malý, kromě toho, že opětovně dobyl Tarentum v roce 209 př. n. l. Jeho váhavá taktika izolovala ovšem Hannibala v Itálii a umožnila Římu vítězný útok na Kartágo. Kartágo však neporazil Fabius, ale jiný vojevůdce, Scipio Africanus. Spirála vývoje se posunula o jednu otočku. Vlk odhodil své beránčí roucho...

Já ovšem nejsem Fabiánec ani Fabio. Nevedu žádnou válku za Řím ani proti Římu. Je mi jedno, zda zvítězí Losna nebo Mažňák. Netvrdím ani dokola, že Kartágo hypertrofované spotřeby musí být zničeno ve jménu záchrany Štastného nového světa. Nevěřím na zázraky ani na postkatastrofické vize... Nehodnotím vývoj na zhoubný, nutný, inženýrsky proveditelný, humanistický, trvale udržitelný, ekologicky odůvodnitelný či jepičí. Nepřidávám mu nálepku naprosto nutného, nebo důležitého, neoslavuji jej, pouze jej popisuji. Prostě taková je realita dneška a basta. Úsudek o logičnosti tohoto popisu i vývodech analýzy této reality nechť si udělá čtenář sám. Jak se potom zachová, je jeho věc.

Zelení
Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 11.6. 2009