Píšeme: Vláda je špatná, nám, občanům tohoto státu lže bezostyšně do očí a podvádí nás. Píšeme: Tisk je špatný, nám, občanům tohoto státu, lze bezostyšně do očí a podvádí nás. Ale už nepíšeme: A co my, občané -- jakými prostředky, jakými cestami jsme se proti tomu dosud bránili, bráníme a budeme bránit? Bylo to účinné, míň účinné -- nebo úplně málo účinné?

K jakým činům máme, či naopak už nemáme legitimitu? Máme, či naopak nemáme mezi sebou jedince, kteří by nás někdy v budoucnosti mohli lépe zastupovat ve veřejném životě? Vyhledáváme si je, připravujeme si je, vychováváme si je? A co mechanismy správy státu -- vyhovují, nevyhovují, zaručují přístup k moci komu -- a komu vůbec ne? A fungování informačních kanálů ve společnosti -- médií -- co to je vlastně zač, jak to funguje, jak by se to mělo změnit, aby to fungovalo?

Těch důležitých otázek, které je zapotřebí řešit, je víc než dost. A mně se zdá, že celý protiradarový odpor trpí jakousi zvláštní paralýzou. Vládu a média nejprve odhalíme jako totální zrádce (naprostým právem). Ale pak se chováme jako poslušní a ukáznění občané, jejichž největší starostí je proti vládě nezhřešit. Ani v myšlenkách ne. A tváříme se, jako by břímě činů, které -- pokud k nim vůbec někdy dojde -- měl za nás vykonat kdosi jiný. Ale kdo? A jaké činy by to měly být?

Jako by snad naše volání po spravedlnosti mělo dolehnout i k uším Karla Schwarzenberga. Ex-kníže pak "pochopí", "zamyslí se", a aby si nás, Čechy usmířil, odjede do Washingtonu - a tam Condoleezze Riceové hodí smlouvu o radaru na hlavu?

Demokracie je, zdá se, zvláštní živočich.

Litera Ústavy, jakožto nejzákladnější právní normy ve státě, vytváří dojem, že vláda a veškeré mocenské orgány a instituce státu jsou jen výrazem a projevem vůle a zájmů lidí "dole". Tedy těch, co v těchto orgánech a institucích nesedí. V praxi ale, jak jsme se měli možnost víc než zřetelně přesvědčit, to funguje úplně jinak. Když se člověk nad tím nepředpojatě zamyslí, dojde k závěru, že je to do značné míry naprosto nerealistická (a možná nerealizovatelná) představa.

Je to stejná -- kovaní demokraté mi snad prominou -- hloupost, jako napsat, že postup operování pacienta chirurgem je výrazem "vůle" všech zaměstnanců chirurgické kliniky.

Nechci tím ovšem říct, že arogance Havlů, Klausů, Topolánků nebo Schwarzenbergů je oprávněná. Třebaže z jejich jednání je jasně a neoddiskutovatelně patrné, že právě takto oni demokracii (chce se mi říci jejich demokracii) chápou. Vládneme my, elita, a vy, sprostá lůzo, mlčte! Jestliže na veřejnosti vystupují vůči většině občanů tak arogantně, jako doposud, jak teprve o názorech lidí musí hovořit v soukromí, tak říkajíc mezi svými?!

Není to vůbec jen otázka radaru. Ta záležitost s arogancí moci se táhne až k onomu (dnes už nechvalnému) "sametu". Kuponové rozkradení ekonomiky, zaříznutí Československa, vstupy do různých cizích organizací a paktů, bombardování a války vůči různým státům... Copak se někdy chovali, tvářili, ba i hovořili jinak, než jak se dnes chovají v otázce radaru?

Nedávno se na BL rozhořela diskuse o Havlovi. Snad jen jednu poznámku na adresu těch, co stále "pátrají", jak je možné, že idealista se nečekaně převtělil v supa. Jeho "odvaze", kterou se neustále ohání včetně radarové kauzy, je třeba rozumět ve zcela specifickém slova smyslu. Totiž jako "odvaze" vykašlat se na mínění lidí, mezi nimiž Havel žil a žije.Totiž jako "odvaze" vykašlat se na všechny jím veřejně vyslovené a učiněné závazky, sliby, přísahy ( ba i na ústavu!).

Což je, zarytí havlisté ať si teď zakryjí obě oči, obyčejná "odvaha" - sprosťáka. V případě jeho výzev vojensky napadnout cizí, slabší stát (Irák) se jedná i o "odvahu" vykašlat se na životy druhých lidí - a pro to už slušné slovo vůbec neexistuje....

Podobný přístup k lidem "dole", kteří stojí mimo vládní struktury, partaje a nejrůznější "elitní" kluby a spolky, ale zaujímá celá řada dalších dnešních, ale vůbec polistopadových politiků a prominentů. Z jejich počínání se skoro zdá, že na "komunistické totalitě" jim ze všeho nejvíc vadilo, že byla ještě příliš lidová. Zatímco ten jejich režim po roce 1989 už s "lidovostí" rázně skoncoval. A začal konečně preferovat jen "schopné" a "pracovité" (Klausova ODS) či prostě "morálně nadřazené" ( Havel a další disidenti).

Nedivme se proto, že právě politici z této duchovní líhně nyní tak ostentativně vyjadřují svůj souhlas s americkým radarem. Otázka radaru je pro ně jen další vynikající příležitostí, jak ostatním občanům České republiky mohou dát najevo své pohrdání a nadřazenost. Nebo, ještě jinými slovy, jak se distancovat od "stádního" chování (Pavel Šafr v Reflexu). Nebo ještě jinak, jak to v MF Dnes nedávno učinil Karel Steigerwald, když protiradorové aktivisty, kteří jsou podle něj semletím rusofilů, anti-amerických idiotů, Palestinců a fanoušků teroristů na jednu hromadu, rovnou označil za "hmotu".

Ještě nemáš dost, občánku? Proč "odhaluješ" lži a podvody, když už ti představitelé "demokratické" moci ve státě a mediální lháři přímo otevřeně nadávají?

Když už tě otevřeně nazývají - "hmotou"?

Divme se naopak tomu, jak je možné, že občané byli tak bláhoví, že jejich většina mohla takovou partu lidí s vážnou tváří považovat za představitele "demokratického" režimu. Nebo dokonce i za "své" zástupce nebo zástupce "svých" zájmů u moci.

Takže je čas nalít si čistého vína. O demokracii, kterou se zaklínají ti i oni, tu nejde na prvním místě. O tu by tu totiž mohlo jít jen v případě, že by její principy sami držitelé moci ( či jejich mediální poskoci) brali vážně.

To však neznamená, že bychom představitelům moci v dnešní České republice měli jaksi tu (ne)demokratičnost prominout. To v žádné případě. Jsou to ostatně jen jejich vlastní přísahy a sliby, které jim připomínáme.

Jde ale i o další věci: slušnost, respekt k názoru (byť i odlišnému) druhého, národní identitu, suverenitu a bezpečnost. Jde o to, jestli moc v českém státe budou mít nadále ti, co většinou občanů ostentativně pohrdají, nebo někdo jiný.

A jde i o to, zda protiradoaroví aktivisté a vůbec všichni odpůrci radaru pochopí, že vůbec nejde jen o to, říci své "Ne". To by snad mělo význam jen v případě, že by vláda z nějakého zvláštního důvodu či šumu trpěla nedoslýchavostí a občany neslyšela. Ale ona slyší - a vidí - velice dobře. Vidí a slyší stejně dobře i sami občané a protiradaroví aktivisté?

V jedné věci ale má proradarový blok pravdu. V tom, že v reálném světě je slovo "demokracie" pružným heslem, který si vláda může vykládat přesně tak doširoka, kam až jí to vlastní občané dovolí. To v českém případě znamená prakticky donekonečna. Copak vláda už mnohokrát ty nejzákladnější principy demokracie a veškeré slušnosti daleko nepřekročila?

A co se stalo?

Nic?

Stane-li se víc, než jen že se stovky i tisíce lidí kdesi srotí a budou skandovat Nechceme radar!, což vláda a vůbec každý dávno ví, pak možná v Čechách vůbec k nějaké "demokracii" vykročíme prvním krokem. A když to náhodou nebude k "demokracii", ale "jen" ke slušné vládě, vůbec to nebude vadit.

Ta demokracie totiž naší zemi ještě ani na minutu nenavštívila.

Připouštím ovšem, že i já sám jsem v ní na chvíli věřil. Do voleb 1990.

Těsně před volbami ovšem tehdy Havlovi hoši Ruml, Křižan a Rychetský porušili zákon a v době, kdy byla zakázána agitace, prohlásili vůdce druhého nejsilnějšího politického bloku Lidové strany Bartončíka za "agenta Stb". Postupem času se sice ukázalo, že těch "agentů Stb" se nachází řada i mezi jinými stranami a spolky, ale to, zdá se, byli "hodní" agenti, připravení sloužit novému, "demokratickému" režimu - a že měl tehdy před sebou ještě Velké Úkoly!

Demokracie do naší země nevstoupila ani na minutu. Nikdo ji neviděl, i když všichni o ní řeční.

Přesně jako ve Skotsku. Tam ovšem mluví o obludě.

Pozn. JČ: Skepsi pana Tomana bych si trochu dovolil poopravit. Ve zralejších demokraciích si politikové bez mandátu, v takové situaci, v níž je současná česká vláda, nikdy nedovolí jednat proti vůli veřejného mínění. Jedinou výjimkou v posledních letech byl britský premiér Tony Blair, který se proti vůli většiny Britů podílel na invazi do Iráku. Taky na to dojel -- byl nucen z vedení Labouristické strany odejít a za vedení Gordona Browna, který v blairistické politice pokračoval, se už dostali britští labouristé do takové krize, že jejich popularita klesla na nejnižší úroveň za několik desítek let.

"Několik stovek demonstrantů" opravdu nestačí. Vláda v ČR by se chovala jinak, kdyby na náměstí vyšly miliony.