Někdy prý život píše lepší příběhy než spisovatelé. A někdy člověk ani nechce věřit, co se to dočte v novinách. Pravým důvodem mé dnešní poznámky ale vlastně není ta stručná informace, že nebylo řádně poznáno jednání druhých lidí, ale to, že jsem ji našel v časopise Spiegel. Od jména tohoto internetového média k slovu "spiegelneuronen" (zrcadlové neurony) nebylo daleko, a už jsem u toho jevu, že člověk sice pracuje duševně se slovními impulsy, ale že si taky myslí, že je schopen interpretovat, co a proč jiný něco zrovna dělá. A jak to už bývá, když si člověk něco myslí, může se také mýlit.

Schopnost člověka vžít se do druhého se jmenuje empatie. Znáte to přece, vidíte, že někdo něco dělá a myslíte si, že znáte patřičný důvod toho jednání, ačkoliv je vám ten člověk vlastně neznámý. Někteří vědci se domnívají, že tahle schopnost existuje na základě činnosti tzv. "zrcadlových neuronů", tedy nervových buněk, které reagují stejným způsobem, když sami něco děláte, nebo vidíte, že někdo druhý dělá něco stejného.

Že je existence takových zrcadlových buněk pro lidstvo velmi významná, to se lehce pozná, že ale je se schopností vžít se do druhého člověka spojeno taky dost vysoké riziko, to dokazuje případ toho australského soudce. Jeho by asi v životě nenapadlo, že by několik porotců během soudního jednání mohlo luštit Sudoku. Nebo si myslíte, že je to normální?