20. 5. 2008
Počet vydaných receptů jako kritérium úspěšnosti ministra zdravotnictví?Pomlaskával si v neděli v Otázkách Václava Moravce spokojeně ministr Tomáš Julínek. Reforma funguje, snížil se počet vydaných receptů i balení léků. A ti, co jej kritizují nebo dokonce drze požadují změny v systému, tomu nerozumí. Ať to nechají na něm -- odborníkovi a nepletou se do toho. |
Od ministra zdravotnictví bych jako zdůvodnění vlastní úspěšnosti očekával informaci o zlepšení celkového zdravotního stavu obyvatelstva, dokumentovanou snižováním kojenecké úmrtnosti, počtu úmrtí na infarkt či rakovinu, úspěchy v boji proti kouření, alkoholu, obezitě a jiným formám vlastního sebepoškozování. Nic takového jsem se ale po celé ty dvě hodiny nedověděl. Jen nám pan ministr jako kolovrátek opakoval pořád dokola, jak mají ty poplatky čarovnou moc okamžitě odhalit simulanty a jiné "naduživatele" veřejné zdravotní péče. Prostě receptů je méně a tudíž lze prostředky věnovat na chronicky či vážně nemocné. Jinými slovy, když věnuji svému praktickému lékaři 30 korun jen za to, že mne vůbec přijal, prohlédl a případně stanovil diagnózu, zasponzoroval jsem nikoli jeho, ale například onkologického pacienta. Bohužel o tom, kolik z těch třiceti korun pan doktor projedl a kolik jich poslal dobrovolně na konto onkologického ústavu, mi pan ministr nesdělil nic. Také snížení počtu receptů a vydaných balení léků nic ještě nevypovídá o tom, zda jde skutečně o racionálnější přístup k péči o zdraví či naopak o její zanedbávání z titulu nedostatku finančních prostředků. Podle neustálých stesků zejména starších a chudších pacientů jde spíše o to druhé. Při tak dobrém fungování systému, jak nám předestírá ministr, bych místo stížností očekával spíše smršť děkovných dopisů vděčných pacientů. Leč ty nějak chybějí. Pan ministr se může chlubit jak chce, ale v zásadě neudělal nic světoborného. Jen nám to zdravotnictví zdražil. Čili jeho zázračné poplatky fungují přesně tak, jako když v současné době stouply ceny potravin, energie, dopravy a bůhví čeho ještě. Spotřeba prostě klesne, to nemusel pět let vymýšlet nějaký génius. Jenže Julínek a jeho mozkový trust to museli uspořádat tak, aby současně stoupl obrat sponzorským farmaceutickým koncernům. A to se skutečně podařilo. Přes pokles počet vypsaných receptů obrat stoupl o procento. Olé! Fígl spočívá v tom, že stoupla spotřeba léků v nemocnicích. Tedy tam, kde pacient těžko může diskutovat o tom, zda neexistuje levnější preparát se stejnou účinnou látkou a nemá po ruce poradce - lékárníka. Zkrátka dostane pilulku, musí ji polknout a ani neví co vlastně konzumuje. A dost často je ve stavu, kdy to ani teoreticky nemůže ovlivnit. Říká se, že všechno špatné přináší i něco dobrého. V případě poplatků je to informace o pacientech, kteří mají vysoké doplatky za léky a po překročení limitu jim pojišťovna část vydaných peněz vrátí. Tuto skutečnost by neměl David Rath bagatelizovat poukazem na existenci bezdoplatkových léků v každé lékové skupině. To je i nyní. Zde ale platí, že žádné pravidlo není bez výjimky. A tyto výjimky Julínkovy poplatky i k jeho nemalému překvapení dokázaly odhalit, protože donutily lékaře i lékárny zavést potřebnou evidenci a propojit její výstupy. Rath by měl velmi usilovně přemýšlet, jak docílit stejného efektu bez poplatků, a pak teprve navrhnout jejich plošné zrušení. Protože jejich omezení jen na určité skupiny lidí je administrativně náročné, v tom má Julínek bezesporu pravdu. Úlohu bude mít Julínkův nástupce při rušení poplatků ovšem ulehčenou tím, že systém bude moci zachovat, ale s "nulovým" nebo nižším (v případě receptu) poplatkem. Určitě by pomohl i elektronický recept či čipová evidenční karta. Zdravotnictví není byznys, jak se nám snaží namluvit pan ministr s odkazem na sociální sféru při řešení finanční potřebnosti. Na rozdíl od Zámečníků a Hroboňů si zde dovolím -- byť jsem ekonom stejně jako oni -- vyslovit kacířskou myšlenku, že v tomto specifickém odvětví je nadměrné zavádění tvrdých tržních pravidel dokonce kontraproduktivní, neboť má jako většina léků vedlejší negativní účinky na to nejcennější, co lidstvo má a tím je život. Proto je musíme dávkovat velmi opatrně a podřídit cíli veřejné služby, nikoli soukromému zisku. Aniž bychom se měli spokojovat s nepořádky, nízkou úrovní řízení a plýtváním ve zdravotnictví, trocha tolerance k dílčím chybám by neuškodila. Jako poradce, který denně pracuje s privátními firmami, bych mohl hodně dlouho vyprávět, že v opěvovaném soukromém sektoru to také není ideální, jenže se o tom nepíše. A stejně tak, jako je hlavním nástrojem nápravy ve firmách správná personální politika a kvalitní řízení, nic nebrání, aby analogické metody byly uplatněny i v sektoru veřejném. Manažer soukromé firmy nemá patent na kvalitu řízení, čerpá totiž ze stejných zkušeností a vědomostních zdrojů jako manažer ve veřejném zařízení. A když už jsem u těch kacířských myšlenek, přidám na závěr ještě jednu. Zdravotnictví je odvětví, které nikdy nebude fungovat ideálně, protože se neomezené potřeby vždy střetnou v nějaké míře s omezenými, hůře mobilizovatelnými zdroji. Ani ten Julínkův zázračný recept nebude působit bez negativních vedlejších dopadů na část obyvatel. Nejlepší řešení uvedeného rozporu nevidím proto ani v úplné privatizaci, ani v úplné socializaci systému, ale v oddělené koexistenci obou forem vlastnictví. Ovšem jako kdysi Kato starší neustále opakoval, že Kartágo musí být zničeno, i já již poněkolikáté tvrdím na těchto stránkách, že soukromý kapitál musí být až na odůvodnitelné výjimky (účelové nenárokové dotace v případě, kdy koná ve veřejném zájmu) hermeticky oddělen od veřejných peněz. V tom si samozřejmě rozumím více s "nezdvořákem" Rathem než s galantními privatizátory z řad vedení dnešního ministerstva zdravotnictví či liberálních ekonomů. |