V pásmu šestnácti příběhů rozčleněných do pěti oddílů střídají dětské hrdiny postupně hrdinové starší a starší a nakonec, v pátém oddílu, důchodci. Časoprostorem povídek jsou města, příroda dnešních Čech a hlavně Praha. Budeme-li se držet zvolené paralely štafeta - sled povídek -, pak můžeme nakrásně dodat, že vypravěčskou perspektivou této štafety nejsou běžci, ale kolík, který mezi nimi putuje. Ještě víc -- v posledním oddílu dochází dokonce k jakémusi převtělení tohoto kolíku v běžce samotného.

V prvním oddílu sledujeme příběhy malých dětí, jejichž bezelstný svět je konfrontován s lhostejností, hrubostí, někdy až brutalitou světa dospělých. Děti se snaží tomuto světu vzdorovat a vyvíjet vlastní iniciativu -- tak však nakonec pokaždé narazí na pomyslné, ale nepřekonatelné hranice, které dospělí dětskému světu vytyčili (například v povídce "Na samotě" dívka táhne na saních svou tetu k doktorovi, dokud nenarazí na venkovana, který zjistí, že je teta mrtvá, vezme dívce saně a vrací se spolu s ní zpět k chalupě).

V první povídce druhého oddílu ("Kapesník bez adresy") malá Jindřiška vyhodí z okna svůj kapesníček, který pak putuje mezi několika lidmi, až skončí u mladíka, který chce začít "nový život". Symbolicky je tak štafeta předána další generaci. Děti jsou zde již starší, odcizují se rodičům, kteří nad nimi ztrácejí moc (vyléčená narkomanka se setká po letech se svým synem, který jí byl odebrán: "Prober se, Patriku. Patříme přece k sobě. Už jsem čistá, přísahám. Už se ti zase můžu věnovat." -- "Jo? Jenže já už ti nevěřím. Vykašlala ses na mě, kašlu na tebe.")

Poté přicházejí na řadu mladí lidé, převážně studenti a intelektuálové, ale i kriminálník na útěku. Klíčovými dilematy jsou rozpor mezi ideály a realitou, mezi duchovnem a tělesností atd., a právě kvůli těmto rozporům je v jednání postav cítit lehký zmar. Zatímco dosud se děje odehrávaly v exteriérech (pro dětský svět tak příznačných), nyní se přesouvají do intimnějších, izolovaných míst (byty, chata v lese). Do tohoto oddílu patří i povídka s tajuplným názvem "Renáta nad hlavou", v níž stíhaný mladík, schovávající se v prázdném bytě, zažívá platonickou lásku k dívce, která bydlí v patře nad ním. Poslouchá její kroky na chodbě, v bytě, její hru na klavír. Jen prostřednictvím sluchu si tak utváří svůj obraz o ní -- stejně jako my všichni, když každý den podvědomě vnímáme okolní svět skrze zvuky za stěnami svého pokoje.

Pro čtvrtý oddíl je příznačné, že v něm vystupují sice postavy již dospělé, ale nějakým způsobem marginalizované -- mrzák, bezdomovec, jeptišky. Autoři přitom bourají stereotypy, které jsou s nimi obecně spojeny (bezdomovci jsou zde poctiví, jeptišky pomstychtivé). Postupně v povídkách začíná převažovat subjektivita a přibývají retrospektivní pasáže.

První čtyři oddíly mají jedno společné -- autorský subjekt je v nich velmi upozaděn, v hemžení mnoha postav téměř nepřítomen. Vypravěč užívá bez výjimky er-formu. Pak ale přichází první povídka pátého oddílu, kde vypravěč nabývá na významu a přechází do ich-formy, apostrofuje čtenáře, vyslovuje svoje myšlenky. Důchodce (v povídce Šulína) vypravuje příběh ze svých školních let, která v jeho líčení vyznívají o poznání pozitivněji než zážitky dětí-obětí v prvním oddílu. Pochyby nad současným životem dětí však vypravěč vyslovuje v této povídce i přímo ("Děti prožívají pokoření a zklamání silněji než dospělí, protože si ty pocity neumějí vysvětlit, ani se s nimi vypořádat. Dnešní drobotině to naštěstí nehrozí: Rodí se dokonalí, bez všech iluzí."). Potvrzením tohoto zvratu ve vypravěčské perspektivě, v tomto převtělení kolíku v běžce samotného, je poslední povídka, nazvaná "Cigarety v polštáři", která je expresivním monologickým chrlením starého, zdánlivě cynického fotbalisty, který tráví svůj čas po nemocnicích.

Spolu s ich-formou a s prosazením autorského subjektu v pátém oddílu přichází do povídek vítané oživení a svérázný slovník. Zatímco je převážná část povídek v celém souboru založena na dialogičnosti, na objektivizovaných příbězích, jejichž dějové zvraty často způsobují věci (papír, kapesníček, rukavice), tato radikální proměna vypravěče na konci knihy naznačuje, že autorský subjekt má zájem se před čtenářem odhalit - proč by jinak povídka, která je ze všech nejniternější a nejdelší, byla umístěna právě sem, na tolik exponované místo?

Z mého pohledu by se povídkový soubor Renáta nad hlavou dal závěrem charakterizovat takto: Autoři se v knize s výrazným využitím dialogů i monologů pokusili o zachycení dilemat dnešních obyčejných lidí, od dětí po důchodce, aby se nakonec sami přihlásili ke generaci nejstarší. A i když je kniha především mozaikou tragických i komických příběhů neznámých lidí, je stmelena nenápadnou přítomností autorů - bilancujících, skeptických, ironických vůči sobě i vůči společnosti.