Vzpomeňme na to, jak kdysi neznámý Adolf Hitler přednášel před hrstkou štamgastů svou, tak "nevinnou" představu o německém národu. Ano, ten stejný člověk, který pak poslal na smrt několik miliónů nevinných lidí, nevyjímaje dětí. Tito " nepřátelé" německého národa, kteří měli být zcela vyhlazeni a nahrazeni árijskou rasou, které se Hitler vzhledem ani nepodobal, byli vinni jen tím, že byli židé.

Častokrát pak ani nevěřím vlastním očím, když sleduji pochod neonacistů, kteří tak vehementně propagují onu ďábelskou ideologii. Kráčí ulicemi, které by možná neexistovaly, kdyby byl Hitler déle u moci, nebo si snad myslí, že by český národ přežil, to sotva. Kdo by asi přišel na řadu, když by vydechl poslední žid, přece Slované!

Ale nejenom 2. světová válka byla pohromou pro náš národ, i v dobách napoleonských válek lidé dopláceli na mocenský boj. V dobách, kdy přes Moravu přecházela rusko-rakouská a francouzská vojska směrem k " slavnému" slavkovskému bojišti, nebylo snad místa, kde by nevládl strach nad krutým zacházením vojáků, kteří bojovali za svou vlast. Kde se zastavili, tam sebrali jídlo, oblečení, dobytek a poničili, co jim stálo v cestě, jenom, aby protivník nemohl nic získat. Raději tedy všechno zničili a nezajímali se o osudy lidí, kterým nezbylo nic. Sedlák, který celý život tvrdě dřel, teď jen musel nečinně přihlížet, jak jeho celoživotní práce končí v plamenech a to je jen jeden z tisíce případů bezmocnosti člověka nad vůlí mocenského aparátu.

A v neposlední řadě si neodpustím zmínit se o éře komunismu. Ano té, která je dnes mnohými tak opěvovaná. Často slýchávám větu, že nejlépe bylo za komunismu, nemuselo se nic platit, zdravotní péče byla zadarmo a podobné názory. Bohužel je smutné, že někteří lidé mají spojené toto období s takovými věcmi a už si nevzpomenou na pracovní tábory, uranové doly, apod. Na hrdiny z 2. světové války, kteří svůj život dávali všanc v boji za svobodu. Jen jediný háček to mělo, jejich kroky směřovali do Anglie. Mnoho z nich bylo nuceno opustit znovu svoji vlast, za kterou bojovali. Nemůžu to pojmenovat jinak, než jednu z největších křivd tehdejšího režimu.

Musím tedy jen smutně konstatovat, že na to všechno se pomalu zapomíná. Jakoby společnost byla zahleděná sama do sebe a neuvědomovala si, že ti co se nepoučí z minulosti, mohou udělat stejnou chybu a znovu se nechat ovlivnit "šílencem", který bude chtít dokonalou rasu a žádná překážka pro něho nebude problém. Není tedy čas se konečně zamyslet nad tím, kam kráčíme a z čeho se máme poučit?