Po pravdě řečeno, když jsem přišel na svět, doba zaujímání zásadních postojů už naštěstí minula. Nikdo po mě nechtěl, abych nadšeně souhlasil s dočasným pobytem okupačních vojsk, abych přísahal, že na Kubě žádné sovětské rakety nejsou, nebo žádal smrt pro Miladu Horákovou. Dobře si však pamatuji nekonečnou sebelítost těch, jež takový predikament převálcoval -- těch, kdo podepsali, vyjádřili, vstoupili... O to většího stupně "morálního" rozhořčení či spíše běsnění byli ovšem schopni kompenzačně dosáhnout, když měli za to, že kohosi načapali při selhání ve sféře, kde sami žádné koncese dělat nemuseli. Hned tu byla výstavní moralistní póza a kázalo se. A ještě dnes se káže.

Dokud jsem býval ženat, babička exmanželky, sudetská Němka, pro mě představovala záhadu a současně memento. Její otec byl za Hitlera ve vězení a přišel o majetek; po válce ji však coby Němku v konzervativně katolickém pohraničí potkal potupný osud svobodné matky; nakonec se už na stará kolena provdala do Bavorska, kde navštěvovala srazy vyhnanců -- potomků těch, kvůli jejichž politické zaslepenosti byl její otec pronásledován. Ve snaze dopídit se příčiny této identifikace s agresorem jsem získal letmé vysvětlení, že s podobně vykořeněnými lidmi téhož jazyka "vzpomíná na mládí", na něž přece měla všechny důvody zapomenout...

Věru: Za nejhorší zrady na sobě děkujme strachu ze zneuznání, opuštěnosti a osamění. Jako třeba jistý doktor z Moravy, jenž se zrovna pohybuje po scéně v roli stoprocentně zásadového levičáka, i když adoptoval politicky nekorektní názor manželky na romskou menšinu. Nikdy jsem se přímo nezeptal; stejně tak na podmínky vstupu, které předcházely jeho působení v Ústavu vědeckého ateismu; nikdy jsem pořádně nerozebral podhoubí jeho podrážděného volání po násilném zásahu proti technařům, z nějž jako sláma z bot čouhala vystrašená úzkost maloměšťáka, jaká vždy stála u zrodu shovívavosti k diktaturám; jen věru nevím, zda bych té slabošské diskrétnosti neměl vlastně litovat, když se teď zase tak okázale rozkatil...

Petr Uhl za Husáka nevstoupil, ale usedl, a to na pořádně dlouhou dobu. Ve Straně zelených na něj nejprve plivalo Patočkovo vedení, aby pak v tomtéž duchu pokračovalo vedení Bursíkovo. Když poštěkávání honicích psů konečně ztichlo, začal si pojednou hřát polívčičku levičácký doktor. Vycítil šanci zaujmout postoj a zahájil tak další kolo štvanice, k níž se hned připojili další. Ale po čempak se z hlubin kompromisnictví vlastně vzpínají? To by bylo, abychom spolu s Baudelairem nevznesli nepříjemnou otázku: "Co to jen hledají ti všichni slepci v Nebi?"

Přiznám se, že Uhlovi docela nerozumím. Rozhodl se přijmout Karlovu cenu - totéž vyznamenání, jaké bylo uděleno jinému "zrádci národa", totiž armádnímu generálu Prchalovi, který za beznadějně opuštěnou první republiku bojoval na Podkarpatské Rusi a v Polsku, a který na rozdíl od Beneše nikdy nevyměnil Poláky za Stalina. Uhl se také vydal do Německa v době, kdy nás touto zemí straší místopředseda vlády prosazující americký radar. S tím vším nemám problém. Jsou však ještě okolnosti, na něž bych se Uhla normálně v klidu rád zeptal -- jenže teď už nebudu mít vhodnou příležitost.

Nezaslouží si totiž roli žáčka přivlečeného za ucho k tabuli, aby provedl veřejnou sebekritiku; tím méně zasluhuje, aby ho do této role vtlačili mravní "suveréni", kteří se na něj sesypali jako vosy; tváří v tvář dalšímu kolu pózování v těch zatraceně zkurvených zásadních postojích je divadelní patos kazatelů spolehlivou stopou pro všechny adleriány. V tomhle tedy nejedu, soudruzi.

Tím končím. Co jsem řekl, je už beztoho srozumitelné víc než dost. Závan národoveckého blábolení mi zkrátka zkřivil chřípí; a ať si nikdo nepřeje, abych popisoval, co cítím.