Tento "mírný optimismus" zdaleka nesdílím. V článku uveřejněném v Britských listech 22.4. t.r. "Růst cen potravin na mezinárodním trhu" jsem naznačil dlouhodobé tendence základních faktorů, které ovlivňují světovou disponibilitu potravin, resp. vztah mezi jejich nabídkou a poptávkou v globálním měřítku. Jejich souběh, zrychlení a kumulace naneštěstí pokračují a gradují. Dnes bych rád vyvrátil některá tvrzení výše uvedených -nevzrušených- komentátorů a upozornil na možná rizika, která se mi jeví jako aktuální.

Také špičkové mezinárodní organizace se občas mýlí.

V prvé polovině roku 2007 předložily FAO (Organizace pro výživu a zemědělství) a OECD (Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj) společnou predikci vývoje světového zemědělství v nadcházející dekádě. Jde o renomované organizace s vysokou mezinárodní prestiží (FAO je specialisovanou organisací OSN a OECD sdružuje 30 nejvyspělejších zemí světa, včetně ČSR) které obdobné výhledy zpracovávají periodicky již řadu let. Disponují přitom všemi dostupnými daty, modely a databází, která je zcela bezkonkurenční. Opřely však své matematické modely o některé odhady, které se vzápětí (tedy již ve třetím čtvrtletí roku 2007) jevily jako více než optimistické.

V době, kdy píši tento text již např. kotují ceny surové ropy nad 125 USD/barel. Media přinášejí informace, podle kterých se někteří odbornící shodují na dalším dynamickém růstu cen ropy. V predikci "OECD-FAO: Výhled světového zemědělství na období 2007-2016" je nicméně předpovídán vývoj cen této základní suroviny odlišně, dokonce s určitou degresí.

Predikce vývoje světových cen ropy v USD/barel (Surová ropa Brent)

Pramen: OECD-FAO Agricultural Outlook 2007-2016

Jistěže konstrukce prognózy, postavená na takovýchto vstupních datech nemůže přinést věrohodný výsledek. Ceny na základních trzích většiny komodit již v roce 2007 a 2008 byly zřetelně vyšší, než ty, které byly uvedeným výhledem předpokládány. Např. exportní cena americké kukuřice, která podle zmíněné predikce měla být (v ročním průměru 2007/08) kolem 160 USD/t, se v prvém čtvrtletí roku 2008 pohybovala mezi 190-240 USD/t, s tendencí k dalšímu růstu. Podobné rozdíly byly u dalších rozhodujících světově obchodovaných agrárních komodit.

Je pravda, že aktuální odhady sklizní obilovin pro rok 2007/08 publikované specializovanými institucemi jsou převážně příznivé a očekává se další zvýšení globální sklizně všech obilovin (podle "Mezinárodní rady pro obiloviny" IGC z konce března 2008 o 32 mil. t proti roku 2007). Toto očekávání, které je kontinuálně zpřesňováno podle síly různých konjunkturálních vlivů, vede některé experty k optimismu a posiluje jejich názor, že vysoké ceny zemědělských surovin a následně potravin opět poklesnou.

Dočasný výkyv, nebo dlouhodobý trend ?

Zaznívají odvážná tvrzení: "Potravin je dost", "ceny vzrostly protože se spekulanti orientovali na agrární komodity", "kdyby byl liberalizován mezinárodní obchod s agrárními produkty, k mimořádnému vzestup jejich cen by nedošlo", "subvence, cla a tržní bariery jsou příčinou", " za vším jsou autarkní tendence a regulace trhu", ."zákony trhu platí i v zemědělství" .

Uvedené názory nesdílím. Naopak si myslím, že dlouhodobý růst cen zemědělských produktů a potravin je i nadále velmi pravděpodobný. Potravin není dost a dosažení takové jejich bilance, aby obyvatelstvo planety bylo saturováno v míře odpovídající základním nutričním požadavkům je velmi vzdálený cíl. A liberalizace mezinárodního agrárního obchodu sama o sobě není cesta ani ke zlepšení světové potravinové bilance, ani ke snížení cen potravin a jejich zpřístupnění hladovějícím.

Rozhodující faktory a tendence, ovlivňující cenový vzestup potravin a nerovnováhu mezi jejich nabídkou a poptávkou jsem načrtl ve výše zmíněném článku, nebudu je tedy opakovat. Doplním a zdůrazním jen některé indikátory rozhodujících trh ovlivňujících faktorů a pokusím se zpochybnit některé související názory, které považuji za irrelevantní.

Pokles konečných zásob

V minulosti považovali komoditní odborníci a konjunkturní experti za optimální podíl světových konečných neprodaných zásob hlavních produktů, obchodovaných na mezinárodním agrárním trhu (např. obiloviny, olejniny, cukr,) na jejich roční globální spotřebě kolem 20%. Pokles zásob pod 20% signalizoval vzrůst cen a nervozitu dovozců, zvýšení nad 20% bylo předzvěstí malého zájmu nakupovat a cenového poklesu. V posledních letech se tento ukazatel, který indikoval jistou míru bezpečnosti a rovnováhy mezinárodního obchodu s danou komoditou, zpochybňoval. Dvacetiprocentní podíl se zdál nadhodnocený. Argumentovalo se rozvojem dopravy a informačních technologií a zvýšenou schopností mezinárodního trhu na případné výkyvy rychle reagovat. Současná situace však svědčí mj. o tom, že pokles konečných neprodaných zásob skutečně zřetelně ovlivňuje jak vývozce tak dovozce a stimuluje zákonitě cenový růst. Podíl konečných zásob na světové spotřebě klesá téměř kontinuálně od roku 1960 jak u pšenice, rýže, kukuřice, tak u hlavních olejnin. Podle "Mezinárodní rady pro zrniny" (International Grains Council) http.//www.igc.org.uk/en/aboutus/default.aspx např. uvedený podíl světových zásob pšenice, který v roce 1960/61 činil 38 %, poklesl na 19,6 % v roce 2006/07 a podle aktuálního odhadu se dále sníží na 18,3 % v roce 2007/08. Podíl zásob kukuřice na globální spotřebě byl v roce 1960/61 cca 30 %, v roce 2005/06 se snížil na 18,3% v následujícím roce na 14,7 % a predikce pro rok 2007/08 počítá jen s 13,3 %. Tato degrese nesporně ovlivňuje zájem dovozců, růst poptávky a cen.

Že na mezinárodním trhu s obilím a olejninami, krmivy a dalšími rozhodujícími komoditami tuto situaci využívají spekulanti je zcela normální jev, který k světovému agrárnímu trhu -stejně jako k ostatním zbožovým segmentům trhu- trvale patří a není tedy prvkem novým či výjimečným. Spekulanti nakupují, když předpokládají, že ceny porostou. Mají obvykle ty nejlepší informace. Jestliže tedy v současné době dochází ke zvýšenému nákupu energetických a zemědělských surovin se strany spekulantů, potvrzuje to pouze předpoklad, že ceny těchto komodit se budou dále zvyšovat. Spekulanti nakupují proto, že jsou přesvědčeni o růstu jejich cen.

Také podle ředitelky Světového potravinového programu OSN J. Sheeranové "jsou celosvětové rezervy potravin na nejnižším stavu za posledních 30 let". (http://aktualne.centrum.cz/zahranici/afrika/) a podle OSN budou jejich ceny nadále vzrůstat.

V daných souvislostech je třeba si uvědomit, že u mnohých agrárních surovin (a následně potravin) existuje značná míra provázanosti, zastupitelnosti a tzv. dominový efekt. Nedostatek jedné komodity vede k přesunu poptávky na jinou, příbuznou nebo alternativní. Deficit nabídky např. rýže může způsobit vzrůst poptávky po jiných obilovinách a pod. Takže i třeba cyklón Nargis, který zasáhl v minulých dnech Barmu, přispěl k dalšímu růstu cen rýže, protože jím bylo podle odhadů postiženo pět tisíc čtverečních kilometrů ploch barmských farem (převážně pěstujících rýži) http://www.kurzy.cz/zprávy/.

Česká vláda zatím nereaguje - plně důvěřuje trhu

Znepokojení by měl v české decizní sféře vyvolávat také téměř všeobecný růst cen půdy ve světě, ale především v evropských zemích. I ten je indikátorem (i příčinou) obav z nedostatku půdy, předpokládaných vysokých cen agrární produkce a růstu cen pachtovného. V ČR, kde dlouhodobě pokračuje úbytek zemědělské půdy, její zástavba a nevratné vyjímání ze zemědělského fondu, kde se stavy skotu snížily o 60 % a stavy prasat o 41 %, kde setrvale vzrůstá hodnota dovozu potravin a některé obory zemědělské a potravinářské výroby byl drasticky zredukovány, věří naši čelní představitelé, že se vlivem všemohoucích tržních sil vše v dobré obrátí.

"V Evropské unii prudce roste zájem o zemědělskou půdu. Ceny polností táhnou vzhůru především rostoucí ceny komodit. Tento trend ještě podporují některé realitní fondy, které začínají investovat do zemědělské půdy" (http://www.agris.cz/ zemedelství/) "Průměrné ceny zemědělské půdy v Nizozemsku se do konce března 2008 ve srovnání s rokem 2006 zvýšily o 50 %". Také např. "průměrná cena všech typů zemědělské půdy prodané v Anglii v prvém čtvrtletí 2008 dosáhla cen o 20 % vyšších ve srovnání se stejným obdobím 2007" (http://www.agronavigator.cz/).

Půda je základní výrobní prostředek pro produkci potravin. I kdyby uvedené tendence nesignalizovaly přesvědčení kupujících, že z titulu deficitu potravin zájem o půdu poroste a jejich vysoké ceny zaručí rychlou návratnost této investice, vyšší cena půdy znamená vyšší náklady na sklizeň a tudíž vyšší ceny. V ČR se však vesele pokračuje v zástavbě nejúrodnějších ornic skladišti, parkovišti, dálnicemi, průmyslovými zonami a pochybnými investicemi, které mohou -zejména vlivem pokračujícího deficitu pohonných hmot a energií - být v budoucnosti opuštěnými pomníky problematické víry v pokračující konjunkturu automobilového průmyslu.

Růst cen ropy a vize ropného zlomu nejvíc podporují zvyšování cen potravin

Vztah cen ropy a cen hlavních zemědělských produktů je prokazatelný. Také v minulosti byly provázeny vzestupy cen ropy na mezinárodním trhu paralelním nebo mírně zpožděným růstem cen podílově nejvýznamnějších agrárních komodit. V zemědělství je nafta jedním z hlavních výrobních prostředků, od zpracování půdy, setí, ošetření porostů, dopravu a aplikaci hnojiv a pesticidů, sklizeň, posklizňovou úpravu, sušení, skladování, až po zpracování finálních potravin a opět jejich přepravu a konzervaci. Přeprava komodit v mezinárodním obchodě je velmi nákladná a její ceny- odvozované mj. od cen ropy- rychle rostou. V posledních několika letech přispěla obava z budoucího nedostatku fosilních paliv- (zřetelně víc, než deklarované úsilí o zlepšení životního prostředí a omezení tzv. skleníkových plynů)- k budování kapacit na zpracování zemědělských surovin na biopaliva -ethanol a tzv. bionaftu. Zasvěcení odborníci očekávající perspektivně vzrůstající převis poptávky nad nabídkou ropy byli vládami mnoha států vyslyšeni. Produkce biopaliv se rozběhla- díky rozpočtovým vládním podporám- navzdory skutečnosti, že (až na výjimky, např. v Brazílii) tato biopaliva nemohla cenově fosilním palivům konkurovat. To ovšem jen do té doby, než se ceny ropy na základních trzích zvýšily nad 80 až 100 USD/barel. Při této cenové úrovni je už produkce většiny biopaliv (v závislosti na výchozí rostlinné surovině) rentabilní.

V analýze "Dopady nárůstu výroby biopaliv na ekonomiku zemědělství a trhy agrárních komodit" (Lampe, M.: Economic and agricultural market impact of growing biofuel production) jejíž překlad vyšel v Bulletinu č. 2/2008 VÚZE Praha se např. uvádí: "Za současných technologií v zemědělství a potřebné produkci biopaliv (parametry z r. 2004) by 10% podíl biopaliv z domácích surovin na celkové spotřebě paliv zabezpečujících dopravní obslužnost nárokoval v EU 43 % půdy, na které se v současné době pěstují obiloviny, olejniny a cukrovka. Podobný předpoklad by mohl znamenat 36 % dostupné osevní plochy v USA a 30 % v Kanadě, aby byl zajištěn požadovaný 10% podíl biopaliv na celkové spotřebě paliv."

Lze namítnout, že v minulém roce byl Evropskou komisí zrušen "set aside", tzn. podíl půdy, která byla obligatorně ponechána ladem, event. vyjmuta ze zemědělské výroby pro potravinářské užití, resp. že se mírně zvyšují výnosové parametry pěstovaných plodin. Zároveň však platí, že se od roku 2004 zvýšil počet vozidel (zejména v nových členských státech EU) a tím celkový objem spotřebovaných pohonných hmot a že každoročně klesá celková evropská výměra zemědělské půdy. To znamená, že se podíl půdy, potřebný na realizaci tohoto závazku spíš zvyšuje.

Se vzrůstem ceny surové ropy na mezinárodním trhu se stává produkce biopaliv ekonomicky atraktivnější a rozšiřuje se jak celková zpracovatelská kapacita na bioetanol a bionaftu, tak vzrůstá chuť podnikatelů a nezřídka i politiků tuto výrobu podporovat. Adekvátně roste poptávka po obilovinách, olejninách a cukru a úměrně i jejich ceny. Kruh se uzavírá když uvedené tendence vedou ke zvýšenému zájmu o zemědělskou půdu a její ceny a když, u vědomí vysoké míry pravděpodobnosti pokračování příp. akcelerace tohoto trendu, vstupují na trh s komoditami a s půdou ivestiční a penzijní fondy a spekulanti s volnými finančními prostředky, což dále podporuje odpovídající cenový růst.

To však naneštěstí pro sociálně slabé spotřebitele není všechno. Mnohé vlády (ponechme stranou zda prozíravé, nebo jen nedůvěřující všemohoucí síle tržních sil) po obdobných analýzách současného a očekávaného vývoje usoudily, že by bylo rozumné zvýšit vlastní domácí soběstačnost v základních potravinách, zásoby a rezervy, a omezit chuť domácích vývozců přiživit se na prudkém růstu cen na mezinárodním trhu na úkor vlastních spotřebitelů. Přikročily proto k limitování exportu, zavedly exportní cla a restrikce. Poptávka dovozních zemí nebyla v důsledku těchto opatření plně kryta, což opět zvýšilo ceny.

Pokud bude pokračovat růst světových cen ropy či spíše ceny této základní suroviny neklesnou, bude velmi pravděpodobně vzestupný cenový trend na mezinárodním trhu potravin pokračovat a ani výrazně nadprůměrné přírůstky globálních sklizní ho definitivně nezastaví. Ty mohou přispět k dočasnému konjunkturálnímu poklesu poptávky a cen, dlouhodobý trend však neovlivní.

Je liberalizace mezinárodního obchodu řešením?

Právo uveřejnilo 30.4. 2008 článek "OSN: Potravin je dost, zdražují je spekulace". V závěru článku se říká: "Ředitel světové obchodní organizace (WTO) Pascal Lamy řekl, že krize je dalším důvodem proč by mělo být co nejdříve dokončeno katarské kolo jednání o volném obchodu, které začalo v roce 2001." Jedním z hlavních cílů tzv. katarského kola jednání WTO je významný pokrok v liberalizaci mezinárodního obchodu se zemědělskými produkty a potravinami. Jde tedy mj. o odstranění rozpočtových podpor (subvencí) zemědělcům, o minimalizaci celních tarifů uplatňovaných při dovozu a vývozu agrárních produktů, případně jejich zrušení. Přesvědčení -vyřčené některými dalšími ekonomy a komentátory současné situace na světovém trhu potravin-, že liberalizace přispěje ke snížení cen zemědělsko-potravinářského zboží a k jejich dostupnosti pro spotřebitele, nesdílím.

V uplynulých zhruba třiceti letech se o mezinárodním agrárním trhu hovořilo jako o trhu deformovaném. Reálné ceny většiny zemědělských komodit setrvale klesaly (v prvých letech současného století dosahovaly u hlavních zemědělských produktů zhruba 50 % úrovně roku 1975), nominální ceny stagnovaly, v některých obdobích se také snižovaly. Nabídka na tomto segmentu trhu převyšovala téměř nepřetržitě poptávku. Rozvojové agrárně orientované vývozní země tímto stavem velmi trpěly. Přesto, že byly schopny -díky levné pracovní síle a nižším nákladům- obvykle produkovat cenově konkurenceschopné zboží, nebyly schopny ho efektivně vyvážet. Subvence poskytované ve vyspělých zemích na podporu domácí zemědělské výroby totiž vedly k udržení a zvyšování produkce i v zemích a regionech, kde by za podmínek plné konkurence byla v porovnání s alternativním dovozem ze zemí s levnější pracovní silou a nižšími náklady nerentabilní, cenově neschopná konkurovat. Všechny kvalifikované ekonomické rozbory příčin tržní nerovnováhy, která se projevovala vysokou nabídkou, nedostatečnou poptávkou a nízkými cenami, se shodují na tom, že příčinou těchto nízkých cen a převisu nabídky byla vysoká suma rozpočtových podpor (dosahující jen ve třiceti zemích OECD kolem 310 miliard USD ročně) (viz např: OECD: Agricultural Policies in OECD Countries 2003, 2004, 2005, nebo: Bazin, G.: Quelles perspectives pour l'agriculture europeenne et pour la PAC dans le contexte mondial?, INA P-G, 2006). Ty umožňovaly umístit na mezinárodním trhu značný objem levného zboží. Shoda panovala rovněž v tom, že pokud se subvence sníží nebo odstraní, nabídka zboží poklesne a ceny vzrostou. (Subvence směřující do zemědělství vyspělých zemí se v posledních letech vlivem mezinárodních dohod dařilo pozvolna snižovat.) Není důvod si myslet, že by to tedy v současné situaci mělo opačný efekt.

Je naopak pravděpodobné, že odstranění subvencí -které umožňovaly rentabilní zemědělství i v zemích s vysokou cenou pracovní síly a s celkově vyššími náklady na produkci-, požadované v rámci zmíněného katarského kola jednání WTO, by nepřispělo k poklesu cen na agrárním trhu a ke zvýšení objemu nabídky.

Původním motivem subvencování zemědělské výroby zejména v EU a dalších evropských zemích (v poválečných letech) bylo zvýšení domácí produkce. Velmi brzy se však stala důvodem podpor také potřeba udržení důchodové parity. Subvence byly zemědělcům poskytovány také proto, aby se jejich příjmy udržely na úrovni srovnatelné s ostatními profesními skupinami, zejména s průmyslovým dělnictvem. Kdyby neexistovaly subvence a vysoká cla, zamezující levnému dovozu ze zemí s hůře ohodnocenou prací zemědělců a nižšími náklady, evropské zemědělství by z velké části nepřežilo. Podobný osud potkal v Evropě např. textilní průmysl, obuvnický průmysl, částečně také další průmyslová odvětví, zejména ta, ve kterých byl vysoký podíl manuální práce. Teoreticky by -podle představ o dokonalosti a všemohoucnosti trhu- spotřebitelé i daňoví poplatníci na absolutní liberalizaci vydělali. Importovaly by se levné potraviny a z rozpočtu by nebyly přesouvány miliardové částky do zemědělství. Domácí zemědělství by ovšem z velké části zkolabovalo. Abstrahujeme li od nevýrobních funkcí zemědělství (tvorba krajiny, funkce ekologické, kulturní, udržení venkova) bylo by to hypoteticky národohospodářskou výhodou. Až do momentu nedostatku potravin na světovém trhu a růstu jejich cen. Poté by se Evropané ocitli v podobné situaci, jako dnešní obyvatelé některých na dovozu potravin závislých zemí.

Ovšem na rozdíl od některých současných českých neoliberálních politiků, kteří považují zemědělství za odvětví hospodářství "jako každé jiné" a potraviny rovněž za zboží "stejné jako každé", neměla naštěstí tento názor většina tvůrců evropské agrární politiky.

Ti, kdož plédují pro liberalizaci mezinárodního agrárního obchodu, prosazují především zájmy velkých nadnárodních soukromých společností, jakkoliv obvykle tvrdí, že jim jde o zájmy chudých rozvojových zemí. Tyto společnosti jsou v řadě rozvojových agrárních zemí vlastníky půdy, infrastruktury, skladů, přepravních a chladírenských kapacit, a liberalizace obchodu je pro ně podmínkou dalšího růstu obratu a zisku. Ony stojí za odlesňováním Brazílie a Indonézie. John Vidal k problému liberalizace agrárního obchodu a důsledků pro evropské zemědělství v roce 2006 napsal: "Zatímco se evropská kulturní krajina pozvolna transformuje na pastviny, louky, a neobdělané, resp. zalesňované plochy, zemědělci opouštějí venkov se všemi ekologickými a sociálními důsledky, pokračují v jiných částech zeměkoule v rozvojových zemích paralelní drastické zásahy do panenských lesů, které výrazně ovlivňují globální klima a podmínky života na Zemi. A nejvyšší profit z těchto procesů mají největší soukromé nadnárodní firmy." (Vidal, J.: "The 7000 km journey that links Amazon destruction to fast food" , The Guardian, 6.04.2006).

Dosavadní zkušenosti i českých zemědělců a potravinářů prokazují, že liberalizace obchodu zatím vždy nejvíce prospěla těm nejsilnějším, tedy těm, kteří pomoc potřebovali nejméně.

Uvědomuje si česká vláda rizika?

Pokračování nerovnováhy mezi nabídkou a poptávkou na světovém trhu potravin a růst jejich cen jsou velmi pravděpodobné. Mnozí experti také očekávají další vzestup cen ropy a zemního plynu. Oba tyto trendy mohou podporovat růst inflace, problémy při zajištění uspokojivé nabídky potravin a perspektivně i některé výrazné změny struktury českého zahraničního obchodu, s negativními dopady do národního hospodářství a sociální sféry. Růst cen paliv se může perspektivně

promítnou do poklesu poptávky po automobilech a event. poklesu jejich vývozu, tedy i výroby. Důsledkem může být zvýšení nezaměstnanosti. Dovoz biopaliv - s ohledem na pokračující úbytek zemědělské půdy v ČR a nereálnost představy, že by byla možná plná kompenzace palivového deficitu bioetanolem a bionaftou z domácích surovin- může spolu s růstem cen importovaných agrárních produktů a potravin negativně ovlivnit bilanci zahraničního obchodu, následně i hodnotu domácí měny.

Dominantní automobilový průmysl může být za těchto okolností velkou strukturální nevýhodou. Je téměř jisté, že disponibilní zemědělskou půdu v ČR kupují a budou kupovat zahraniční investoři (liberální legislativa v této oblasti se dá celkem jednoduše "obejít"). Vysoké ceny nafty a benzinu mohou vyvolat otazníky nad výstavbou dálnic, která polyká stovky hektarů orné půdy. Zájem přepravců může být přeorientován na levnější železniční variantu. Možná, že naše vláda již disponuje koncepcí zohledňující tyto a podobné scénáře budoucího vývoje. Na úseku hospodaření s půdou a s pohonnými hmotami se to však zatím nikterak neprojevuje. Optimismus opravdu není na místě.