Byli jsme pohromadě v novém bytě teprve několik dní, když propukla 1. června 1953 měnová reforma. Právě v Plzni při této příležitosti došlo k událostem, které vešly velmi neslavně do dějin systému již zcela "sovětizovaného". Nečiním si nárok vyslovit o nich úplnou pravdu, která patří historikům. Přesto mám na ně osobní vzpomínky a chci je tu sdělit.

Pražské ústředí do poslední chvíle zatajovalo přípravy reformy a bez informací jsme byli i my v kraji. V trezoru však ležel přísně tajný dopis, který se měl otevřít v určenou hodinu 30. května. V něm byly pokyny, co a jak zabezpečovat při uskutečnění peněžní reformy, jak informovat nižší stranické orgány a potom i veřejnost, jaká opatření učinit pro hladký chod výměny peněz, ap. Zvláštní obálka rovněž s přísně tajným obsahem byla určena pro Lidové milice, kterou přijal a uložil předseda KV Václav Kolena, ale jaksi na ni "zapomněl" a otvírala se až v době, kdy začaly bouře v ulicích.

Argumenty zdůvodňující nezbytnost peněžní reformy byly v podstatě přijatelné, množství znehodnocených peněz opravdu překypělo a mj. zamýšlené zrušení přídělových lístků provázené uvolněním trhu s životními potřebami snížení oběživa vyžadovalo. Naprosto pochybená však byla kritéria této výměny, jimiž bylo plošně postiženo veškeré obyvatelstvo, nejkrutěji pak pracující a skromně žijící vrstvy. Kdo neměl peníze ve spořitelně, jejich výměna v poměru 1:5 byla i tak ztrátová, měnil doma uložené bankovky nad 300 Kčs v poměru 1:50, což byla vlastně "loupež". Moje matka měla za všechna poválečná léta našetřeno 10 000 korun, schovaných doma a proměněných náhle v sumičku 200 nových platidel, za které se pořídil na uvolněném trhu sotva týdenní nákup. Už jsem se zmínil, že za velmi cenný nábytek zbylo mé ženě pouhých 400 nových korun. A nebylo málo lidí, kteří měli peníze doma, protože ukládání v peněžních ústavech nebylo ještě natolik rozšířené, aby pokrývalo větší díl lidových úspor. Není divu, že prostých lidí se zmocňovalo rozhořčení, že je vláda "okradla".

Jako zmocněnec ÚV KSČ, který měl dozírat na činnost krajského výboru strany ve dnech reformy, přijel z Prahy Ladislav Kopřiva, donedávna ministr bezpečnosti a jak se po letech prozradilo, podílník na nezákonnostech. Spolu s Janem Hlínou a Václavem Kolenou tvořili řídící štáb celé akce, usídlený v budově KV a vydávající pokyny či příkazy. Všichni ostatní pracovníci -- až na výjimky -- byli vysláni do "terénu" pomáhat stranickým organizacím.

Já spolu s Čestmírem Fremerem jsme byli pověřeni odebrat se do Škodovky na pomoc Celozávodnímu výboru KSČ, v jehož čele stál tehdy Václav Klail, původem dělník a později náměstek ředitele, v 70. letech dokonce generální ředitel Škodovky. Při zahájení směny 1. června jsme byli s Fremerem v TS hale, když se ozval závodní rozhlas a začal hovořit generální ředitel František Brabec. V několika minutách sdělil fakt reformy a pak oznámil, co se bude dít v podniku a jak se uvolnění trhu se zvýšenými cenami promítne do cen svačin a obědů v nových korunách. Byl to "technokratický" projev, pro danou chvíli až chladně věcný, postrádající pochopení pro vzrušenou psychózu v dílnách. Ihned jsme si řekli, že místo uklidnění dělníků můžeme očekávat nejspíš pobouření a možná i něco horšího.

Místo aby se začalo normálně pracovat, rozproudily se vášnivé diskuse. Neexistovaly názorové rozdíly mezi komunisty a nekomunisty, všichni se shodli, že je to útok na úspory a životní úroveň pracujících, zatímco zbohatlíci se svými bankovními konty, s nakoupeným zlatem a jinými cennostmi velmi poškozeni nebudou a rychle se jim miliony zase vrátí. Prošli jsme několik dílen a všude byla situace stejně rozvařená. Některé skupiny dělníků opouštěly brány podniků a vycházely do ulic. V ocelárně se stranický výbor rozhodl zamknout vrata, aby nikdo nemohl odejít. Když jsme se během dopoledne vrátili z dílen na Celozávodní výbor, zjistili jsme tam zmatek a bezradnost, co dělat v situaci, kterou nikdo neočekával. Telefonický hovor se štábem u Hlíny nám nijak nepomohl, po drátu se pouze zhrozili nad celkovým děním ve městě, kde se již demonstrovalo. Dostali jsme pokyn zůstat ve Škodovce a snažit se "zabránit excesům". Odkázáni na vlastní rozum jsme kolem poledne soustředili dosažitelné funkcionáře z dílen a spolu s nimi hledali řešení, které by zabránilo zvýšit napětí pří odpoledním střídání směn, které se blížilo.

Už si nevzpomenu, kdo přišel s návrhem, abychom zorganizovali shromáždění té části komunistů a jiných zaměstnanců, kteří nepropadli panice a zachovali chladnou hlavu. Na nádvoří před ředitelství jich nepřišlo mnoho, snad 200 nebo 300. V nastalém šumu a dohadech došly zprávy o kraválech na plzeňském náměstí. Očití svědkové vyprávěli, že protestní projevy dělníků ze Škodovky a nespokojenců s reformou splynuly s vystoupením odpůrců režimu v živelnou demonstraci. Líčili, jak část lidí vnikla do radnice a jiných veřejných budov, kde devastovali zařízení, ničili spisy, státní symboly, obrazy a bysty státníků. Nikdo proti nim nezasahoval, příslušníky SNB nebylo nikde vidět, leda u středisek výměny bankovek, která dostali za úkol střežit. Tu a tam se objevily americké prapory a obrazy Masaryka nebo Beneše.

Potkali také pár milicionářů beze zbraně, které údajně velitelé poslali agitovat mezi lidi, aby "neblbli" a "neřádili jako pominutí". Potázali se však se zlou, "dostali nakládačku" a jednoho zraněného milicionáře pomohli odvést k lékaři. Tolik svědkové o tom, co my sami jsme ve Škodovce nemohli posoudit. Vyděšenost a překotný proud jejich vyprávění dokazovaly, že situace je zřejmě vážná. Shodli jsme se, že takové vyústění zloby nad peněžní reformou hrozí střetem se státní mocí, které v sobě může mít i riziko případné tragédie. Domnívali jsme se, že v podniku i ve městě se najde dostatek rozumných lidí, členů strany i dalších, kteří chápou bezvýchodnost živelné vzpoury a připojí se k protidemonstraci, jestliže ji zorganizujeme.

Netrvalo dlouho a začaly se tvořit řady, objevily se prapory a transparenty. Náhle přijelo odkudsi osobní auto, které muselo pro neprůjezdnost nádvoří zastavit. Byl to Fremer, kdo vykřikl, abych před vyjitím z brány pronesl "revoluční" projev a soudruhy povzbudil. A již mne pár svalnatců vysazovalo na střechu auta. Řekl jsem jen pár vět o tom, co se děje ve městě, proč je zapotřebí vyjít ze závodu a pokusit se "ovládnout ulici" a zastavit anarchii. Vzápětí se dal průvod na pochod z brány ven, začal zpívat Internacionálu a jiné revoluční písně. Po několika minutách jsme pozorovali, jak se k nám připojují jednotlivci, potom desítky a posléze velké skupiny dalších lidí. Než jsme došli na hlavní třídu (tehdy Stalinovu), pochodovalo kolem dvou tisíc účastníků. Průvod tak nabyl charakteru politické manifestace, ne snad k oslavě peněžní reformy, ale k odmítnutí útoků na socialismus a k podpoře strany a vlády.

U krajského sekretariátu KSČ jsme se s Fremerem odpojili a šli do "štábu" zjistit, jaká je celková situace a co by se mělo dělat dál. Tu nám bylo řečeno, že je v proudu akce jednotek bezpečnosti a milice z Prahy, která likviduje již rozptýlené hloučky původců nepokoje. Protidemonstraci sice uvítali, ale vytkli, že přišla pozdě. To byla pravda, ale napřed nám musely dojít informace o bouřích ve městě, aby komunisté i my sami pochopili, že vášně překročily meze protestu a upadly do zaslepeného ničení. Kopřiva si neodpustil činit nás odpovědnými za "zmatek" ve Škodovce, ale nikdo se k němu nepřidal. Bylo zřejmé, že v kanceláři nemohl prožít vývoj událostí a poznat jejich nezadržitelnost.

Nějakou dobu jsme debatovali, když tu přiběhl tajemník Pešek a sděloval překvapivou zprávu: u sousoší T.G. Masaryka se shromáždil neorganizovaný dav, v němž převládly podobné -- ač opačné -- vášně jako u dopoledních demonstrantů, které pak vyvrcholily poražením pomníku, jehož trosky byly odvezeny do Škodovky a roztaveny v peci. Všichni jsme oněměli a pro mne to byla nečekaná rána. Znal jsem mimořádnou uměleckou i historickou hodnotu Masarykova pomníku a nechtěl jsem zprávě hned uvěřit. Když nám byla ze Škodovky potvrzena, padla na nás rezignovaná únava. Jakákoliv další iniciativa mohla vést jenom k novým nehoráznostem. Nejlíp bylo nechat události co nejrychleji a třeba samovolně zhasnout. Zničení pomníku, ať jej vymyslil a provedl kdokoliv, bylo aktem kulturního bararství.

Proti těmto úvahám stál fakt, zdůrazňovaný většinou přítomných, že dopolední demonstranti vystupňovali protestní akci nespokojenosti s peněžní reformou v ničivé útoky proti veřejným institucím. Své počínání provázeli hesly, která souzněla s tehdejší intenzivní antisocialistickou propagandou ze zahraničí a nasvědčovala, že existuje záměr přeměnit demonstraci v protistátní vzpouru. Rozbíjení symbolů moci, ničení obrazů Stalina a Gottwalda a provolávání slávy Masarykovi a Benešovi, kteří -- bez ohledu na své státnické kvality a historické zásluhy -- byli představiteli nejen demokracie, ale také kapitalistického systému, toto podezření potvrzovaly. V očích funkcionářů strany a státu jevily se tak pouliční bouře nikoliv jako projevy lidové nespokojenosti, nýbrž jako antisocialistické výtržnosti.

Je nasnadě, že při bezprostředním hodnocení událostí krajským výborem KSČ za přítomnosti zástupců ústředí nemohlo být zaujato jiné stanovisko, než že šlo o "pokus reakce zvrátit vývoj nazpět ke kapitalismu". Odtud se pak odvíjely konkrétní závěry: demonstrace provázená vandalským řáděním měla konkrétní viníky a ti musejí být potrestáni, zatímco manifestace organizovaná jako protiakce na podporu socialismu měla své oprávnění. Co však s Masarykovým pomníkem? Přes nesouhlas mnohých s jeho zničením davem fanatiků bylo vysloveno pochopení pro jejich rozhořčení v dané atmosféře se znaky třídního střetnutí. Přestože jsem osobně neviděl ani řádění jedněch, ani excesy druhých a byl jsem odkázán na informace podané očitými svědky a orgány bezpečnosti, považoval jsem přijaté závěry pro uklidnění vášní a pro návrat k normálnímu chodu života za nevyhnutelné. Jako takové jsem je i veřejně hájil.

Od politického hodnocení se však následně velmi vzdalovaly akty bezpečnosti a také soudů, které obviněným osobám udělovaly tresty i podle tehdy platných zákonů nadsazené a vtiskovaly tak rozsudkům charakter pomsty. Zcela nezákonné bylo rozšíření stíhání na další "třídně nepřátelské" osoby, které se demonstrace neúčastnily a žádným protistátním aktem se neprovinily.

Bylo zcela v duchu nálad tehdejšího vedení strany, v němž po zemřelém Gottwaldovi začínali soupeřit o prvenství prezident Zápotocký a tajemník Novotný, jestliže byl tvrdě kritizován krajský výbor KSČ a jeho vedoucí funkcionáři: politicky v masách špatně pracovali, nedokázali potlačit sociálnědemokratické dědictví, chovali se oportunisticky vůči "třídnímu nepříteli", v den reformy zanedbali mobilizaci komunistů a Lidových milicí a vystavili státní moc nutnosti zásahu, nežádoucího jak pro domácí, tak pro mezinárodní veřejnost. A tak se psaly, projednávaly a přijímaly sebekritické rezoluce, které dnes čteme s trapnými pocity nad tragickými důsledky stalinského režimu, jehož začínající, avšak napotom dlouhá agónie napáchala ještě nemálo zla.

Čestmír Císař, Paměti, Praha, Formát, 2005, str. 412-417