Bývalý ministr kultury a školství (1963-1965) ještě v éře prezidenta Antonína Novotného, poté od března do září 1968 tajemník ÚV KSČ a krátce také předseda České národní rady (do konce listopadu 1969). Pohybuje se po bytě velmi energicky, ačkoliv se právě před časem vrátil domů po tříměsíční hospitalizaci. "Tady jsme měli od roku 1972, kdy jsme se do bytu nastěhovali, odposlouchávací zařízení," ukazuje do rohu prstem, než se uvelebí ve své lenošce. Usmívá se svým pověstným úsměvem, když úvodem říká: "Patřím dnes k lidem, kteří jsou zamlčováni." Chvíli sleduje, jak na hosta tento výrok působí.

Husita 20. století

Na první pohled to vypadá, že na tohoto muže, jenž stál uprostřed "obrodného procesu" - a onoho Pražského jara roku 1968 na návrh studentů chvíli kandidoval na prezidenta -, téměř všichni zapomněli. Novináři se k němu právě nehrnou -- a pokud, nejsou místní. "Minulý týden tady byli z německého Spiegelu," říká trochu unaveným hlasem. A čeští novináři? "České noviny o mně akorát napsaly, když vyšly mé paměti. Tehdy mne Lidové noviny označily za 'zatrpklého aparátčíka," stěžuje si naoko. Za jeho hudrováním se ovšem skrývá nezřetelná špetka sebeironie, která se objeví mnohem později.

V jednom si je ale naprosto jistý. "Pražské jaro bylo naprosto unikátní událostí, pokud ne světového, rozhodně tedy evropského významu," říká neochvějně. Normalizační režim ho po nástupu Gustáva Husáka v dubnu 1969 zvolna odstavil z funkcí a nakonec vyloučil i z KSČ. Nenechal ho na pokoji ani poté: výslechy, výhrůžky, zastrašování. "Husákovský režim nás, na rozdíl od Charty 77, považoval za velké nebezpečí. Oni věděli, že Charta jim není nebezpečná, zato Pražské jaro jim zůstalo skutečně dlouho v paměti," tvrdí Císař. Když se význam Pražského jara snižuje, považuje to za "taktiku zamlčování tradic".

Sám sebe vidí jako reformistu, jakéhosi husitu 20. století, jak říká, jehož přítomnost není žádoucí. "To nebylo jenom Pražské jaro, ale evropské jaro. Objevila se totiž velká šance v onom rozmachu 60. let, jak obě soustavy, socialistickou a kapitalistou, systémově sblížit," zdůrazňuje.

***

V pražské Městské knihovně jsou jeho Paměti: Nejen o zákulisí Pražského jara, Praha 2005, nadlouho vypůjčené. Kontrast ve veřejné popularitě Císaře těší. V soupisu Národní knihovny lze ale najít mnohem více z jeho tvorby, vyniknou zejména tituly, vydané po únoru 1948 v nákladu Kulturního a propagačního oddělení sekretariátu ÚV KSČ. O ně zas takový zájem není. Důvodem budou tituly: Co je komunismus; Buržoasní nacionalismus a proletářský internacionalismus; Dějiny Všesvazové Komunistické strany (bolševiků); Ideová výchova, její zásady a organisace: Referát z I. ústřední konference ideových a výchovných pracovníků KSČ; O sjednocení sociální demokracie s komunistickou stranou: Osnova pro základní školení. Sdělení nevyvede Císaře z míry. "Museli jsme nějak reagovat, když se po únoru nahrnulo do strany 2 miliony lidí," poznamenává.

Elitní student č. 318

Čestmír Císař (nar. v Hostomicích, 2. ledna 1920), ve znamení Kozoroha, patří k silné generaci 20. let, která maturovala v době silného nástupu nacismu. Vychováván v humanistických tradicích T. G. Masaryka (- "Byl jsem takový produkt 1. republiky," říká pyšně -), největším otřesem pro něho byla katastrofa 2. světové války. Na tu 1. světovou měli doma živé vzpomínky. Otec Karel Antonín Císař, vyučený malíř-natěrač, ji prožil jako infanterista v zákopech východní fronty. Vrátil se domů s omrzlinami. Ve vyprávění otce, který o své anabázi napsal válečné paměti, nacházel mladý muž paralely se svým životem. Také jemu se zdálo, že jeho "let mladosti" byl ukrácen příliš brzy.

Nevypadalo to ale zpočátku tak zle. V Německu už sice tři roky hřímá Adolf Hitler, šestnáctiletý Čestmír ale nastupuje mezi elitu českých dětí, kteří byli vybráni ke studiu na francouzského Dijonu, na pověstné lycée Carnot, které před nimi absolvovaly slavné osobnosti: kritik Václav Černý, herci Jiří Voskovec nebo Raoul Schránil. "Na každý kousek prádla vyšila maminka hedvábnou číslici 318, která mi byla přidělena jako chovanci internátu," vzpomíná Císař po letech.

Záběr studia, který zahrnoval studia klasická vedle technických předmětů a dovedností, vybavil studenty nejen jazykově, ale i kulturně, a to včetně kuchyně. "Internátní kuchyně lycea neměla nic společného s našimi školními jídelnami, v nichž přemíra knedlíkových příloh s omáčkou zatlačuje maso, zeleninu a ovoce, o sýrech nemluvě. Na jídelním stole byla ošatka nakrájené veky (baguette) a karafa pitné vody ochucené ovocnou šťávou. Po obědě se podávala černá káva. Na podzim se zvětšovaly dávky ovoce, vinné hrozny, jablka, hruška aj. K obědu i k večeři dostávali čtyři strávníci dohromady půl litru červeného vína, které se pilo obvykle s vodou. Kdo chtěl, mohl dostat ovocné víno (cider)," zaznamenal pečlivě.

Díky tříleté francouzské výchově ale z Císaře alkoholik nevyrostl. Právě naopak. Po celý život byl důsledným abstinentem, což mu umožňovalo kontrolovat se i v nejvypjatějších situacích. A domluvit se téměř s každým. Nepodařilo se mu to pouze se sovětským předsedou vlády Alexejem Kosyginem. Pro Kosygina se stal "leninským revizionistou":

Muž středu

"Nebyl jsem nikdy žádný konfliktní typ," zdůrazňuje ďáblický penzista Císař. Vyneslo mu to v různých analýzách nálepku "centrista" nebo "realista". Jeho bývalý kolega Dušan Havlíček z oddělení tisku a informací na ÚV KSČ zmiňuje v knize Jaro na krku, Zážitky ze zákulisí sekretariátu ÚV KSČ od června do prosince 1968. Praha, ÚSD 1998, kterak byl Císař rozezlen výzvou Dva tisíce slov, červnovým manifestem literátů, které zveřejnily Literární listy a další noviny. Císař svou přináležitost ke "středu" neskrývá. "Stál jsem vždy mezi dvěma tábory: na jedné byli tzv. starokomunisté, na té druhé tzv. politizující literáti," říká.

Manifest, který vyzýval občany ke "zlidštění režimu" podepsaly stovky osobností a více než sto tisíc občanů. Měl podpořit Akční program KSČ, který usiloval o reformu režimu: po stránce ekonomické, politické a společenské. Stal se ale mnohem více předehrou k dramatu, které vypuklo koncem léta. Pohár tolerance v Moskvě přetekl. Málokdo z občanů, kteří podepisovali výzvu, vědělo, že se nad jejich zemí stahuje oprátka vpádu "spřátelených armád". Historik Antonín Benčík připomíná, V chapadlech komunistické moci, Mladá fronta 2007, že generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv již 8. dubna 1968 píše soukromý dopis generální tajemníkovi KSČ Alexandru Dubčekovi, v němž ho varuje před dalším vývojem a naznačuje vojenské řešení. Zemí právě křižují vojáci Varšavské smlouvy v rámci cvičení Šumava. Nemají se dlouho k odchodu...

***

Slovníková hesla současnosti uvádějí Čestmíra Císaře jako kariérního komunistického funkcionáře, který se "podílel na nastolení a upevňování komunistického režimu" (Kdo byl kdo, Libri, heslo vypracoval Milan Churáň). Na počátku 50. let působil Císař jako tajemník KV KSČ v Plzni, v letech 1957-1961 působil v Praze jako zástupce šéfredaktora Rudého práva, později jako šéfredaktor teoretického měsíčníků KSČ Nová mysl (1961-1963). Nic z toho Císař ve svých otištěných vzpomínkách nevynechává, brání se však zjednodušujícím odsudkům. "Vždy jsem bral každého jako rovnocenného partnera. Záleželo mi na tom, abychom si vyměňovali názory a stanoviska," říká. "Mým východiskem byl vždy humanismus, socialistický humanismus, jak o něm psali i prvorepublikoví politici a publicisté: Edvarda Beneše a Františka Peroutku nevyjímaje," opakuje v rozhovoru.

Červánky majitelů židlí

Pohyb uprostřed zdánlivě nehybné mocenské struktury KSČ nastal počátkem 60. let. V dubnové Nové mysli roku 1963 vychází Císařova stať Čistý štít komunismu. Esej byl součástí kritiky kultu osobnosti, kterou Císař pojal jako "celý systém názorů, zvyků, organizačních opatření, postupů a metod". Mezi náměty, které tu publikoval, najdeme základní témata, která se později objeví v průběhu Pražského jara: "dokončení revize politických procesů z let 1949-1954, vypracování nové koncepce ekonomického rozvoje, uvolnění cenzury uměleckých děl, uznání autonomie masových organizací, poskytnutí svobody inteligenci".

Podle Antonína Novotného, tehdejšího prezidenta a prvního tajemníka ÚV KSČ, zašel Císař daleko. Následné jmenování tajemníkem ÚV KSČ dnes Císař vysvětluje "rozporuplnou postavou" prezidenta, který musel čelit mnoha tlakům. Dnes už se obtížně hledá za každým mrknutím oka na ÚV KSČ ten správný význam. Jmenování Císaře je s odstupem možné vidět jako posilování Novotného pozice, stejnou měrou ale jako její oslabování. Císař to ve své perspektivě viděl jako "červánky obrody". Není bez významu, že ve funkci vydržel pouhých pět měsíců. Mohl ale za těch pár měsíců poznat, co to je být součástí nomenklatury.

Patřily k ní také víkendové pobyty v areálu Orlík. "Jako čerstvý tajemník jsem byl hospodářskou správou informován, že se mi k funkci přiděluje i přízemí jedné vilky, kam mohu s rodinou jezdit na oddych. Přijeli jsme s manželkou, ubytovali se a k poledni šli do jídelny na oběd," popisuje ve vzpomínkách idylu stranických výhod. Brzy ale měl zjistit, že výhody mají i své rituály: "Když jsme vešli, byla jídelna ještě skoro prázdná, jen u dlouhého stolu seděli manželé Dolanských a naproti nim manželé Šimůnkovi. Prošli jsme až k nim ve snaze se s nimi pozdravit a když se stalo, vybídl nás Dolanský, abychom se posadili. Neřekl ovšem kam a tak jsme si prostě sedli hned vedle něho, netušíce ani v nejmenším, že se doupuštíme hrubého faux pas a zabíráme místa dosud nedošlým 'majitelům židlí'. Napříště jsme nepsaný kádrový protokol přísně respektovali."

***

Životní příběh Čestmíra Císaře se vymyká sterotypům. Jeho podíl na kulturním rozmachu 60. let je například neoddiskutovatelný -- může o tom vyprávět například režisér Otomar Krejča, který díky Císařovi otevřel své vlastní Divadlo za branou. Císař, který vstoupil do KSČ po válce, studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy ještě před válečným uzavřením vysokých škol a dokončil je před únorem 1948. Ačkoliv byl člověkem komunistického aparátu a později funkcionářem, dokázal myšlenky formulovat -- na svou dobu revolučně. Jedna z nich, kterou vyslovil na počátku května 1968, ho stála všechno.

Kdo má recept?

Pražské jaro vyneslo Císaře do nejvyšších pater moci. Od března 1968 se stává se Zdeňkem Mlynářem a Václavem Slavíkem administrátorem událostí, které měly svůj vzestup, vrchol a vzápětí i pád. Hlavní pozornost se tehdy soustředila na vysoké funkcionáře, v reflektoru byli Oldřich Černík, Alexander Dubček, Gustáv Husák, Josef Smrkovský, Ludvík Svoboda, Vasil Bilak, František Kriegel, Jiří Hájek a další. Byl v nich i tajemník Císař. Formuluje prohlášení a rozpracovává ideologii -- v přípravě XIV. sjezdu KSČ, který měl dosavadní linii Pražského jara potvrdit. Dobový experiment měl ale své limity: ty ideologické, ale zejména ty mocenské.

Mocenské limity se naplno projevily 21. srpna 1968, kdy Československo obsadila pětice vojsk armád Varšavské smlouvy. Ideologické limity zakusil Čestmír Císař při formulování "vlastní cesty", která by nebyla závislá na Moskvě. "Ani Marx, ani Lenin nemohli předvídat nynější československou situaci a nezanechali nám žádné recepty, jak ji řešit," napsal 22. června 1968 v Rudém právu. Byla to replika na sovětskou kritiku jeho projevu 6. května v Obecním domě k výročí filozofa Karla Marxe. Tajemník Císař tu nárokoval právo na tvořivý rozvoj odkazu marxismu, jenž podle něj usiloval o vytvoření "říše svobody". Ta neměla podléhat direktivám z Kremlu, ale měla respektovat právo země zvolit si vlastní řešení. Sovětské vedení na čele s Kosyginem označilo Císaře za revizionistu a exponenta pravice.

***

Koncem 80. let se snaží Císař zahájit vyjednávání s rozměklou mocí v rámci uskupení Obroda. Ta spojovala bývalé reformní komunisty a dostala se do dvojího střetu: na jedné straně byli konkurencí oslabené KSČ, na straně druhé disidentům kolem Charty 77 a Václava Havla. Tehdy se Císař objevil podruhé jako potenciální prezident. I po 20 letech byl kandidátem studentů, v roce 1968 ÚV ČSM, nyní ÚV SSM -- i tentokrát se kandidatury vzdal ve prospěch nejsilnějšího kandidáta. V březnu 1968 zvítězil Ludvík Svoboda, v prosinci 1989 Václav Havel. "Vzpomínám, jak se Havlovi ulevilo, když jsem mu oznámil záměr pracovat v zahraničí," říká Císař. "Měl vysloveně radost..."

Ve Štraburku, kde otevíral československou misi v radě Evropy, nepobyl dlouho. Zastihla ho tam lustrační opatření, která mu uzavřela další diplomatické působení. Odmítá, že by kdy spolupracoval s tajnou policií. "Nikdy jsem nic nepodepsal, ale lustrace se týkala toho, že jsem pracoval na KV KSČ v 50. letech," upřesňuje.

***

Politik na penzi Císař dnes nepociťuje ani lítost, ani zášť. Zdá se být se svým životem, který důkladně popsal, vyrovnán. Svůj osobní archiv již předal příštím generacím. Nepřestává se divit, že někteří jeho bývalí "straničtí spolubojovníci" dosud své vzpomínky nenapsali. "Slyšel jsem, že Lubomír Štrougal už něco konečně má," říká. "Vůbec jsem jeho váhání nerozuměl. Každý by to měl udělat, bez ohledu na to, kým byl. Udělal to svým způsobem Mlynář, Bilak, Husák, Chňoupek, v poslední době i Komárek," vypočítává. "Člověk by měl vydat vlastní svědectví," říká pevným hlasem. Na tváři se mu znovu objeví jeho charakteristický úsměv...