V komunálních volbách vždycky prohrává vládnoucí strana. Příčinou Brownovy nynější prohry může být určité rozčarování občanů z rostoucích cen benzínu a potravin (avšak rostoucí ceny benzínu v Británii dosud nevyvolaly stávky, blokace čerpadel a další protesty, jak před několika lety). Povšimněme si, mimochodem, že horentní ceny benzínu nevyvolávají v ČR vůbec žádné protesty, ačkoliv je kupní síla českého obyvatelstva o hodně nižší než kupní síla Britů.

Na rozdíl od ČR se v médiích v Británii o problému prohlubující se chudoby nejchudšího obyvatelstva v důsledku růstu cen potravin a energií hovoří; vláda má program finanční pomoci pro "energeticky chudé" rodiny (tj. domácnosti, které vydávají na topení více než určité procento svého rozpočtu).

Média v Británii jsou daleko razantnější než v ČR, a tak se dostala do ohniska jejich pozornosti Brownova pozoruhodná váhavost od doby, kdy se stal premiérem. Některé "skandály", které kolem jeho nerozhodnosti či špatného rozhodování vznikly, přicházejí z parlamentu, kde například vznikla skutečná rebelie proti zrušení nejnižší, desetiprocentní daňové kategorie pro chudé občany.

Mám pocit, že Britové jsou labouristickou vládou po jedenácti letech docela právem unaveni. Jak známo, když v roce 1997 vyhrál Tony Blair po dlouholeté vládě konzervativců volby, mnozí v něj vkládají obrovské naděje, které nesplnil. Blair totiž nebyl sociální demokrat, byl to spíš thatcherovec, a skoro celých 11 let pokračoval v konzervativní politice i ekonomice.

Ze sociálnědemokratického dědictví převzal snad jen frázovitý socialistický jazyk a levicovou politickou korektnost. Blair se svými nejbližšími spolupracovníky (Peter Mandelson) byli v první řadě manipulátory médií. Žádnou konkrétní vládní politiku neměli, kromě politiky, jak ovlivňovat média tak, aby v nich vypadali dobře.

Po 11. září 2001 se stal Blair naprostým slouhou amerického prezidenta Bushe (britská média si dělala legraci z toho, že se snad Blair a Bush v Americe společně i modlí) a jeho odkazem britské politice je, že od té doby podstatně omezil demokratické svobody a lidská práva, jak o tom například tento týden drastickým způsobem svědčí dokumenty televize Channel Four. Je alarmující, že se v posledních letech Britové v Evropské unii stali hlavním katalyzátorem omezování občanských svobod a šíření počítačové, policejně dohližitelské společnosti.

V Anglii kontroverzně zavedli blairovci univerzitní školné. To je tak asi v domácí politice všechno. Jinak blairovci i brownovci zůstávají v nečinnosti, jen o tom politicky korektně žvaní. Uznávám, že - navzdory stabilitě a prosperitě - to může jít mnoha Britům na nervy.

Přístup laissez faire současné britské vlády - tedy její odmítání ekonomiku přísněji regulovat - vedlo k celé řadě problémů. Jedním z nejvýznamnějších je šílený stav britského trhu s domy a byty. Ceny domů a bytů dosáhly za poslední léta astronomických výšek, což znamená, že mladí lidé nemohou normálně získat hypotéku na dům či byt a jsou celé rozsáhlé oblasti, jihovýchodní Anglie i Londýn - kde normální smrtelník prostě nenajde dům či byt. Stejně hloupě neefektivní je politika britské vlády vůči veřejné dopravě. Britské vlaky sice jezdí asi třikrát tak rychle než české, avšak jsou většinou také tolikrát drahé, a vysokorychlostní dopravní systémy, jako má Francie či Německo, v Británii neexistují. Británie zaostala v tomto smyslu sto let za opicemi. Dálnice jsou v Británii (především v Anglii) víceméně nepoužitelné jako spolehlivý prostředek dopravy. Ve všedních dnech na nich totiž na libovolných místech vznikají obří dopravní zácpy, takže najednou stojíte dvě hodiny. Nemůžete si plánovat, kdy dojedete. Obří automobilové zácpy ve městech jsou známé. Zvlášť během dopravních špiček ráno a odpoledne jsou britské silnice zcela nepoužitelné. 80 kilometrovou cestu Glasgow - Edinburgh ujedete mimo špičku za cca 35 minut, v době špičky za 2 a půl hodiny.

Jiným vážným problémem je astronomická zadluženost britské veřejnost prostřednictvím úvěrových karet. Lidem taky pravděpodobně jde dost na nervy, že se za vlády labouristů, kteří zavedli různá opatření na ochranu zaměstnanců před útoky "agresivní veřejnosti" často schovává neefektivita a idiotské jednání pracovníků různých institucí za různé charty jejich "zaměstnaneckých práv".

Podobně jako v ČR, metaforou dnešní britské společnosti je systém automatických telefonních voleb - telefonujete, protože potřebujete vyřídit cosi s živým pracovníkem, namísto toho s vámi v telefonu hovoří automat.

Možná že už Britové mají plné zuby neosobní, zautomatizované společnosti, strukturované ku prospěchu multinacionálních firem a využívající nejmodernější počítačové technologie k stále efektivnějšímu omezování lidských práv.

Mladý šéf britských konzervativců David Cameron zní v atmosféře veškeré frázovité politické korektnosti docela normálně a lidsky. Gordon Brown ve srovnání s Cameronem působí jako robot. Britští konzervativci mají rozumnou ekologickou politiku, prosazují férovost a rovnost příležitostí, jsou proti zavádění dalších policejních opatření, nelezou automaticky Američanům kamsi. Kdyby se začali výraznějí zasazovat o lidská práva, budu pro ně hlasovat. V britské politice je potřeba čerstvého vzduchu, Pryč s robotickými "sociálními demokraty", kteří ani v žádnou sociálnědemokratickou politiku nevěří, ani ji neprosazují.