Symbolika je jednoduchá: Vše se událo právě prvního máje, v den svátku práce, jenž sice Britové příliš neslaví, ale s nímž je spojuje název strany - labour znamená totéž, co práce. Onen název symbolizuje i fakt, že ostrovní levice vznikla na rozdíl od kontinentální, jako výsledek fabiánského – odborářského – myšlení. Na evropském kontinentu je to většinou naopak: odbory jsou produktem politické levice – sociální demokracie. I tradice jsou poněkud rozdílné.

Co do počtu hlasů se před levici dostali, jakkoli těsně, i věčně třetí liberálové. Levice ztratila moc mimo jiné v Liverpoolu a v severní Anglii, ztratila i to, co od Toryů v nedávné minulosti získala v jižní Anglii a nakonec ztratila i Londýn, nejlepší odrazový můstek do parlamentních voleb. Někteří, zasvěcenci i 'zasvěcenci‘ říkají, že jde o konec  blairovské „nové levice“ a ať už je to pravda, či nikoli stojí to za zamyšlení, i když byl Brown spíše považován za levicovějšího než byl Blair a i když lze i pochybovat, zda „nová levice“ vůbec levicová byla. Potud tedy symbolika

K logickým důvodům určitě patří, že čím delší vláda jedné strany (či koalice stran), tím je volič unavenější a touží po změně. Patří k nim také fakt, že po Maggie Thatcherové má pravice dnes na čele relativně mladého, celkem schopného a nebojácného politika s jistou představivostí a také s jistým šarmem. Jiným z důvodů, které přispěly k volební porážce labouristů, je skutečnost, že nejen Spojené království, ale celý západní svět se po velkých problémech se špatně krytými hypotečními úvěry, krachy bank, růstem cen paliv a energetiky či potravin a s přibývající konkurencí velkých, donedávna rozvojových zemí dostal – ať už dočasně, nebo dlouhodobě – do kritické hospodářské situace, kterou pochopitelně nejhůře snášejí tradiční levicoví voliči. V případě Spojeného království (UK) přistupuje také fakt dlouhodobé nekritické podpory levicové vlády čím dál nepopulárnějšímu režimu odcházejícího prezidenta USA Bushe a dlouhodobě i problémy UK ve vztahu k Evropské unii (EU). Problémy s EU by měla i vládní pravice, jenže má zrovna to pochybné štěstí, že (zatím) není vládní.

Varování je jasné: Několik současných ministrů by ztratilo místo v Dolní sněmovně, kdyby se podobný výsledek ve „velkých“ volbách opakoval. Nepochybně se nad tím někteří zamyslili, když konstatovali, že premiér má do podzimu vypracovat souvislý a promyšlený program strany. Nikdo se ale neodvážil zpochybnit jeho postavení. Dokonce ani starý partajní rebel a do minulého týdne londýnský primátor, „rudý Ken“ Livingstone, jenž zvítězil nad mocí thatcherovskou i blairovskou. Na přímou otázku médii zda důvodem jeho volební porážky nebyly chyby stranického vůdce, vzal ale Livingstone vinu za svou prohru na sebe. Někteří současní ministři přiznali, že se lidé ptají, zda labouristé chápou, jak žijí, že občany znepokojuje růst daní, cen paliv a životních nákladů a že jim mnozí zabouchnou dveře, když chodí agitovat dům od domu, což je v Británii tradicí.

Na takový druh politické pokory nejsme u nás bohužel zvyklí. Ani na předsedu vlády, jenž se nenechal knokautovat, zvedl se a zkrvavený, bezprostředně po porážce, řekl: „Jsem zde abych naslouchal a vedl. A to také udělám. Stojíme tváří v tvář těžkým hospodářským podmínkám s rostoucími cenami paliv a potravin, s nejistotou kolem hypoték a úvěrů, ale během několika měsíců se ukáže, že jsme učinili správná rozhodnutí, že vývoj hospodářství se obrátí vzhůru a prosperita bude následovat.“

To jsou slova poraženého demokrata. Uvidíme. Pozoruhodné v případě Gordona Browna je, že do veřejného života vstupoval jako mladý, geniální národohospodář a vycházející politická hvězda. Dlouho čekal na šanci dostat se až úplně nahoru. Pak ale neukázal příliš vůdcovské nebo ekonomické geniality. V těžkých dobách jeho země doplácí nejen na spojenectví s USA, ale ztrácí i vůči srovnatelným evropským regionálním mocnostem. Z nich v posledních letech ostatně levice zvítězila pouze ve Španělsku.

Lze najít i poučení pro Česko: Přes mohutné protesty velké skupiny spolustraníků Brown odmítl nejnižší, desetiprocentní daňovou hranici. To je úroveň pro ty nejchudší. Když pomyslím na 15% rovnou daň z jakéhosi' uměle vykonstruovaného, 'superhrubého‘ příjmu, zavedenou nyní v Česku, zdá se logické, že část české levice znovuzavedení desetiprocentní hranice, včetně jisté progresivity plánuje. Jaké – toť otázka.