Je šedivý pátek v únoru 2008 a já jsem přišel do jedné průmyslové oblasti v severním Londýně poslechnout si hudebníky, kteří tu vystupují v rámco obrovského festivalu čínského umění, začal pořad britský reportér. Slyšel jsem mladé rappery, hiphopové umělce z Číny, kteří tam používají jiné jazyky než oficiální čínštinu a využívají starou čínskou hudbu a tradiční hudební nástroje. Tak jsem se chtěl dovědět víc o rostoucí popularitě hiphopu. (ukázka)

"Můžete říci, že když přišel do Číny McDonald, tehdy přijali Západ, ale já si myslím, že když mladí lidé nosí hiphopové šaty a všichni poslouchají hiphopovou hudbu, to je zásadní změna, protože tihle mladí lidé jsou budoucností Číny. Je to základní charakteristika změny a známka pozápadnění."

Americká hiphopová hudba pochází z kultury, v níž si lidé nárokují svobodu říkat absolutně cokoliv, co chtějí. Texty skladeb o násilí, o rase, o civění na ženy tam často vyvolávají diskuse o tom, kde mají být limity občanské snášenlivosti. Tak by člověk předpokládal, že hiphopová ani rapová hudba se v Číně asi moc neuchytí. Je to kultura s historií silné cenzury.

Avšak mladí čínští hudebníci využívají formy rapu k zpochybňování vlády předchozích generací. Tím, jak se oblékají, tím, jak stojí, tím, jaká dělají rukou gesta -- vypadají jako jakákoliv hiphopová skupina, jakou vidíte v MTV. Přiblížíme-li se však jejich hudbě, její texty jsou velmi odlišné.

"Nám se nelíbí gangster rap. Líbí se nám conscience rap. Líbí se nám organické věci."

"Proč se vám nelíbí gangster rap?"

"Je tam příliš mnoho násilí a je to pro Ameriku. Není to pro Čínu. Mluví se tam o prodávání drog, o střelných zbraních, o zločincích. My nemáme takový životní styl. Nám se líbí pokoj a láska."

"Tak o čem rapujete?"

"Rapujeme o obyčejných lidech. O rušném městském životě. O čínském jídle. O tom, kolik máme druhů čínského jídla."

"Když přijde jídlo na stůl

Zaujme pozornost každého

A za okamžik zmizí

Pouze, když jíte dobře

Nemusíte závidět bohům

Čínské jídlo

Různé chutě

Koření na východě

Kyselost na západě

Sladkost na jihu

Slanost na severu

Aktivizujte své chutě

Cesta k čínské kuchyni

Jde vaším srdcem"

"Vydělávám tím, že hraju rap, ale jen trochu. Musím se živit i něčím jiným. Prodávám věci na E-bay."

"Problém s čínštinou je, že je mnoho dialektů. My mluvíme kantonsky. Oni mluví mandarínsky, to jsou dva různé jazyky. Navzájem rozumíme jen několika málo větám."

Rap vznikl v sedmdesátých letech na chodnících v New Yorku. Zakořenil v těch částech města, kde byly nízké příjmy. K profesionalizaci stačil mikrofon a gramofon. Žánr se brzo stal prostorem pro rebely. V osmdesátých letech skupiny jako Public Enemy a NWA zaměřily své hněvivé kadence proti policejní brutalitě a proti establishmentu. V devadesátých letech obrazy pouličního zločiny a sexuálně explicitní texty gangster rapu ovládly západní trhy a jsou od té doby v hitparádách po celém západním světě všudypřítomné.

Tak jak se tahle černošská americká hudba z ghetta dostala do Číny? Zeptal jsem se slavného třicetiletého umělce Čau Feje a Ni Binga, čtyřicetiletého diskdžokeje. Ten o sobě říká, že je z předhiphopové generace.

"Já jsem se seznamoval s hudbou poslechem rozhlasových stanic. Dnešní generace je internetová. Je to tak odlišné."

"Proč hiphop? Když jsem byl mladý, když mi bylo tak čtrnáct, poprvé přišla do Číny západní civilizace, vliv MTV. Takže jsem asi z první generace, kterou ovlivnila západní hudební kultura."

Čau Fej vyrostl se sledováním pop TV z Hongkongu a z Tchajwanu. Ale za poslední dva roky vysílá čínský rozhlas z Pekingu o každém víkendu hiphopovou hitparádu. Wes Džin, jinak známý jako Dock Džej, když uvádí tuto hitparádu, je ABC -- American Born Chinese -- Číňan, narozený v Americe. Vyrostl v Los Angeles a poslouchal tam hiphop v tamějších rozhlasových stanicích. Mnoho čínských hiphopových skupin má americké členy. Mezi americkými Číňany je dnes populární vracet se z USA do Číny a studovat tam.

"Před osmi lety tady byla řada malých klubů, které hrály hiphop, jeden z nich se jmenoval Solutions. Mnoho lidí, kteří dnes dělají v Pekingu hiphopovou hudbu, do toho klubu chodilo. Byl vždycky nacpaný lidmi. Byla to dobrá směsice zahraničních studentů, kteří tam blízko studovali, a místních mladých lidí, kteří se zajímali o hiphopovou hudbu."

"Jak lehké nebo těžké bylo shánět hiphopová cédéčka?"

"Neměli jsme moc možností, ale měli jsme vždycky možnost získat ilegální kopie. Disky, které se sem vozily ze zahraničí."

"Kde jste to kupovali? Na ulici, nebo v obchodech s cédéčky?"

"První disky jsem si kupoval v malém obchodě u nás na univerzitní koleji, kde jsem bydlel."

"Já jsem si kupoval disky prostě volně, náhodně někde na trhu, kde chlapi prodávali hudbu."

"V Pekingu se projděte po třídě

V Pekingu je mnoho krásných dívek

V Pekingu si sežeňte kadidlo ve chrámu Lama

V Pekingu navštivte domov v Hutho

V Pekingu studujte historii v Zakázaném městě

V Pekingu si kupte tričko v Sedanu

V Pekingu je náměstí Nebeského míru příliš velké

V Pekingu je toho hodně, co neznáte"

"V jedné restauraci v Pekingu, Ku Pao, kde se dělá barbecue, mají hiphopové číšníky a hrají hiphopovou hudbu. Tak tam chodí spousta mladých lidí. Zdá se jim to módní."

"V Číně je strašně důležité karaoke. Ten, kdo chce být slavný, musí napsat tzv. klíčové písně, písně, které se dají lehce zpívat."

Po mnoha letech silně cenzurované kultury je najednou k dispozici množství mezinárodních umělců a exploze místního talentu. Existuje obrovské množství nejrůznější hudby. Podívejte se na internetu na nabídky živé hudby v Pekingu a zjistíte, že se tam každý týden konají soutěže diskdžokejů a konferenciérů. Vzniká neustále množství dalších a dalších hudebních klubů.

Pro starší generaci, která v důsledku vládní politiky směla mít jen jedno dítě, a směla poslouchat jen hudbu, kterou jí určil vkus komunistické strany, je to jako na západě rodina z padesátých let, která se najednou musí vyrovnat s punk rockem, acid house a psychidelickou hippy hudbou.

Kirby Lee vyprávěl o postoji svých rodičů k jeho hudební kariéře:

"Číňané jsou velmi tradiční. Například, s otcem nemůžu mluvit o sexu. O tom se mnou mluvit nebude. I když svého otce velmi miluji. Co si můj otec myslí o hiphopu? Odmítá nejen hiphop, ale celý zábavní průmysl. Otec chtěl, abych se stal vládním funkcionářem. Můj otec nenávidí zábavní průmysl. Myslí si, že je to příliš složité a možná je to špinavé. Kdybych byl holka, třeba bych se vyspal s ředitelem, abych se stal nejúspěšnější zpěvačkou. To si nemyslí jen můj otec, ale myslí si to všichni otcové v Číně."

"Rodina má schůzi o mé budoucnosti.

Sedím uprostřed pokoje obklopen lidmi.

Nabarvil jsem si vlasy na žluto.

Mám dlouhé rukávy, abych si zakryl tetování.

Dědeček chce, abych dělal to, co otec.

Mám jít do politiky.

Matka chce, abych jel do zahraničí, do Austrálie,

Jako děti její kolegyně.

Nechci plýtvat svým časem ani penězi na ty blbý školy.

Najdu si svou vlastní cestu,

I když zůstanu v týhle špinavý společnosti."

V současnosti jsou obrovské rozdíly mezi otci, matkami a jejich dětmi?

"Jo. Myslím ale, že se to zlepšuje. Můj otec a matka mívali uzavřenou mysl, ale začínají být stále otevřenější. Věci se mění. Je to dobré pro nás a je to dobré pro vztahy mezi mnou a mým otcem."

Pro Čau Fej je nejzajímavější demokratický potenciál hiphopu. Stačí mít jen hlas a rytmus. Natáčí filmy o nejnovějších změnách v jejím městě.

"Mnoho mladých Číňanů produkuje hiphop ve svém vlastním jazyce. Mandarínština je oficiální čínský jazyk. Ve srovnání s kantonštinou nebo s šanghajštinou to není melodický a vášnivý jazyk. Hiphop je o tom, co se děle kolem vás, ve vaší komunitě, ve vaší společnosti. Pro to jsou vhodnější místní jazyky. Vyjadřuje to situaci daleko líp než oficiální jazyk. V jižní Číně jsou rozhlasové stanice, které mají spoustu peněz od nějakých nemocnic, které léčí pohlavní choroby. A tihle chlapi píšou písničky, v nichž si z toho dělají legraci."

"Jsem si jist, že po celé zemi Číňané rapují svými vlastními jazyky. Slyšel jsem to v kazašštině, v mnoha dalších jazycích. Ale my tomu nerozumíme. Chcete-li se v Číně stát opravdu populární, musíte mluvit mandarínsky."

"Mandarínština je jazyk, v němž je obtížné nejen rapovat, ale i vůbec zpívat. V čínštině totiž musíte rýmovat nejen hlásky, ale i tóny."

Jiným problémem je, jak naplnit rapování charakteristickým čínským hudebním obsahem. V zemi, která je nesmírně hrdá na svou kulturní totožnost, chtějí tito mladí lidé vzít rytmy z Bronxu a naplnit je něčím, co je charakteristické jen pro Peking. Samplují melodie z čínských oper a používají tradičních dřevěných hudebních nástrojů."

Na Západě vždycky způsoboval hiphop kontroverze. Liberálové mají dilema ohledně textů, které glorifikují násilí a misogynii. Měly by se takové songy cenzurovat? V Číně však kontroverzní písně nemají nic společného s násilím z ghetta.

"Starší lidé mají problém se svými vzpomínkami. Teď došlo k mnoha změnám. Oni se s tím nemohou vyrovnat. Některé písně hovoří o problémech s urbanizací. Jiné o společenských problémech. Některé o politických problémech. Hovoří se o pocitech ztracené generace."

"Buď sám sebou,

Buď sám sebou,

Nic jiného nestačí,

Do školy nás přišel interviewovat reportér

Byl jsem donucen, abych odpovídal.

Reportér se mě ptal,

Jestli jsem unaven.

Byl jsem opravdu unaven, tak jsem řekl, že ano.

Učitel se na mě podíval tak, že ve mně vzbudil pocit viny.

Pak promluvil s reportérem.

Četl jsem svůj rozhovor v novinách.

Měl jsem z toho špatný pocit.

Měl jsem pocit, že jsem lhář.

Má slova byla změněna.

Psali tam, že vůbec nejsem unaven.

Tohle bych měl udělat pro školu:

Buď sám sebou, buď sám sebou.

Nic jiného nestačí."

Jaké texty písní mají problémy? Uvědomil jsem si, že v Číně jsou jednak skupiny, které se zoufale snaží stát se součástí komerčního hudebního průmyslu, a jednak skupiny, které chtějí zůstat součástí undergroundu. Jen několik málo nahrávacích společností je ochotno vydávat nahrávky undergroundových skupin.

"My nikdy umělce do ničeho nenutíme. Je to na nich samotných. Tvoří svobodně. Myslím, že ano."

Na vašem demo cédéčku máte písně, které pojednávají o korupci ve vládě. Ty byste asi v Číně nevydali, že ne?

"Ano. Myslím, že byste si to měl vymazat, tu část. Vymažte to, člověče. Protože -- já mám rád svou zemi."

"Víte, nejen v Číně, ale také v Británii a v USA, každá země má svůj systém. Zejména pro vysílání, pro sdělovací prostředky. Takže si myslím, že je to v pořádku, ano. Není nic špatného na tom, že vyjadřují své emoce."

"Oni s těmi písněmi potíže nemají, protože oni nikoho neobviňují adresně. Nemůžete obviňovat konkrétní politiky. Ale oni zpívají obecně o tom, že nejsou spokojeni se životem. Nejsou spokojeni s tím, že když nemáte peníze, nemáte žádné přátele."

"Jsou to všechno undergroundové skupiny, takže ty nemají zase tak velký vliv."

"Mezi undergroundovou pop music a hiphopem je rozdíl. Hiphop nechce být v undergroundu. Chce být velmi populární. Většina umělců z hiphopu jsou z rodin, kde se vychovávalo jen jedno dítě. Rodiče je vychovávali nesmírně pečlivě, až je rozmazlili. Jsou znudění a nemají nic, proti čemu rebelovat. Nemají kontext, o kterém by psali."

"Každý má právo vyjadřovat, co chce. Nikdo nemá povinnost opravovat jiné. Je to svobodné."

"Je to jako s různým jídlem. Každý si vybere, co mu chutná. Já si vyberu svoje, vy si vyberete taky svoje."

Nahrávka pořadu v angličtině, s hudebními ukázkami ZDE