Prezident Václav Klaus se už před lety rozhodl, že kvůli nízkému věku soudních čekatelů některé z nich nejmenuje do funkcí soudců. Řada z nich to přijala s nevolí a jeden z nich se po neúspěšných protestech proti jednání prezidenta rozhodl napadnout prezidentovo rozhodnutí soudní cestou. Všichni ostatní, kteří tehdy nebyli jmenováni, zasedají už na soudcovských stolcích. Nespokojeného čekatele však prezident dodnes odmítá jmenovat. A myslí si, že skutečně záleží jen na jeho libovůli, zda tak uskuteční, zdůvodňovat přitom cokoliv netřeba. Stát je přece on.

Možná nejde o pomatení, možná jde o "konzervativismus" (či jiný libovolný ismus, kterými se obklopuje) ve smyslu, jaký dává ideologický kutil Václav Klaus téměř každému svému ideovému východisku. Je to "ismus" obrácený naruby postmoderním praním špinavého ideologického prádla, tvrdou normalizační "výchovou" odvěkého konformisty, a sebestřednou "vůlí k moci", která umožňuje dosažení vysokého sociální postavení v jakémkoliv společenském systému. Je to "ismus" protkaný infantilními pohnutkami člověka, který musí sobě i svému okolí demonstrativně dokazovat, že doposud vládne vším, ať už fyzicky či politicky. Kdo by mu jinak věřil.

Čeho všeho mohou být postoje Hradu ještě důkazem? Mohou být důkazem mnoha dalších pomatení "ismů" ve jménu Václava Klause. Člověk zapřísahající se liberalismem je ve skutečnosti ve svém vlastním politickém představení vrcholným interpretem etatismu, ovšem etatismu s jasným jménem a tváří. Takové zosobnění však tomuto politickému stylu nedává ani nejmenší nádech lidskosti, je to nanejvýš vyjádření podivného politického dusna, v němž každý zdánlivý pohyb pouze rozvlní zatuchlou atmosféru, ale nikam ji nepohne. Takový liberalismus, liberalismus stojatých politických vod, které nikam netečou a jen si v klidu hnijí, pochopitelně páchne a se skutečnou svobodou coby ústředním leitmotivem jednání má pramálo společného.

Jak se tak dívám na všechny možné "ismy", nejedná se nakonec o nic jiného, než o hloupý a povrchní egoismus, vše okolo je jen snaha to zamaskovat.

Co nám vzkazuje nejvyšší ústavní činitel? Vzkazuje, že společnost si jeho "moudrost bóží snad ani nezaslouží", jak zpívá Ta Jana z Velké Ohrady ve své Antifeministické (i to je nádoba spojená s prostředím, které okolo sobe hněte Václav Klaus). Místo vysvětlení kontroverzních kroků prezidenta se staví mezi veřejnost a prezidentskou exekutivu jakási "ústavní" hráz. Zájem o to, jak prezident vykonává svou funkci, je prohlašován za "hloupý". Podle ústavy prý prezident nemusí jmenovat, nemusí zdůvodňovat, nemusí vysvětlovat. Je-li tomu tak, položme si tedy otázku, k čemu nám slouží ústava? Slouží k tomu, aby na místě nejvyššího právního aktu zajišťovala co možná nejrovnější mocenské a politické hranice tohoto systému, nebo k tomu, aby ji ohýbali advokáti zvolení jaksi "ex offo" v pozicích ústavních (sic!) činitelů ve svůj prospěch? A je vysvětlení kroků, které prezident dělá, vůbec otázkou pro ústavu, nebo je to přirozená etická norma, kterou ústava nepostihuje (ale implicitně předpokládá) a kterou naopak postihuje samotná definice příslušné ústavní instituce? Je prezident pouze tím, co o něm prohlašuje ústava, nebo je především, v celistvosti toho, co tato funkce obnáší, nejvyšším politickým a veřejným re -- prezentantem této společnosti?

O tom, že by současná hlava státu dokázala přijmout takto širokou definice své funkce, o tom nic nesvědčí. Vše naopak spěje k jednoznačnému "maje - státu". A ústava budiž mu jen další letuškou...:)