V současné době se čínská armáda buduje v souladu s koncepcí „strategických hranic a životního prostoru“, která byla vypracována pro zdůvodnění a legalizaci útočných operací. Koncepce je založena na východisku, že růst obyvatelstva a omezenost zdrojů vyvolává přirozené potřeby v rozšíření prostoru pro zabezpečení národního hospodářství státu a zvětšení jeho „přirozené sféry existence“.

Vychází se z toho, že územní a prostorové hranice znamenají jen mezníky, v nich stát s pomocí reálné síly může „efektivně bránit své zájmy“. „Strategické hranice životního prostoru“ se pak musí měnit podle růstu „komplexní moci státu“ (do ní patří ekonomika, věda a technika, vnitřní politická stabilita a vojenská síla). Koncepce považuje za možné přenesení bojových činností z příhraničních regionů do prostoru „strategických hranic“ nebo dokonce za jejich hranice. Příčinami konfliktů se při tom mohou stát obtíže na cestě „zabezpečení zákonných práv a zájmů ČLR v asijsko tichooceánském regionu“.

Dlouhodobý program výstavby ozbrojených sil Číny se skládá ze tří etap. Po skončení první etapy v roce 2000 armáda dosáhla schopnosti bránit životní zájmy ČLR a to cestou úspěšného vedení lokálních válek nízké a střední intenzity po celém obvodu svých hranic a také schopnosti „efektivně zadržovat a zastrašovat protivníka“. V druhé etapě – do roku 2010 – se musí čínská armáda změnit na sílu „garantující rozšíření strategických hranic a životního prostoru“. Ve třetí etapě – do roku 2050 – musí být vytvořeny takové ozbrojené síly, které budou schopny „zvítězit ve válce libovolného rozměru a doby trvání a s využitím všech prostředků a způsobů vedení ozbrojeného boje“.

I když uvedená koncepce neuvádí přímo směr, v němž se budou rozšiřovat „strategické hranice životního prostoru“ Číny, je dostatečně jasné, že to může být pouze směrem k Rusku a v prvé řadě do jeho východních regionů, které se přimykají k čínské hranici a také do střední Asie - jmenovitě směrem ke Kazachstánu. Východní Sibiř a Dálný Východ se vyznačují ohromnými prostorami a velkým přírodním bohatstvím a současně zde žije jen velmi málo obyvatel. Podobná je situace v Kazachstánu.

Naproti tomu v Indočíně, která může být druhým možným směrem expanze Číny, je ve všech ohledech situace zcela opačná (malé území a husté osídlení). Indie jako další možný směr expanze se v podstatě uvažovat nemůže – jsou tam sotva překonatelné geografické předěly Himálají a také demograficky – Indie počtem obyvatel za Čínou moc nezaostává a přitom území má podstatně menší než Čína.

O tom, že čínská expanze bude směřovat směrem k Rusku je zcela zřejmé z charakteru propagandy a také z toho, jak se budují ozbrojené síly. Je třeba si také být vědomi toho, že propaganda stejně jako i vědecká činnost je ovládána Komunistickou stranou Číny.

V současné době se oficiální čínská historiografie věnuje činnosti Ruského impéria ve vztahu k Číně od počátku 17. století a tento vztah vykládá jako agresi a všechny smlouvy uzavřené v té době hodnotí jako „nerovnoprávné a nespravedlivé“. První požadavky na územní ústupky Čína vyjádřila, jak známo, v polovině 60. let minulého století. I když v současnosti oficiálně žádné požadavky neexistují, obsah propagandy se nemění a to by mohlo umožnit kdykoli v budoucnu s takovými požadavky přijít.

Je také třeba říci, že čínské vedení není třeba líčit jako agresivní totalitní režim, naopak je velmi racionální. Ovšem v ekonomice – právě v souvislosti s jeho rychlým ekonomickým růstem - je před Čínou mnoho úkolů. Dlouholetý hospodářský růst, který Čínu dostal mezi velmoci se vykládá z různých pozic. Někteří badatelé ho nazývají „dohánějícím růstem“, jiní ho považují za obnovení minulých pozic (uvádějí, že ještě v polovině 19. století Čína vyráběla třetinu světového HDP). Závratný růst má ještě jeden hrozivý aspekt – je jako letadlo, jak se zastaví, pak se všechno zhroutí.

Hospodářský růst Číny to dnes není jen otázka prestiže země a růstu jejího vlivu ve světě. Je to také jediná možnost, jak zvýšit životní úroveň obyvatelstva, které, nehledě na omezování porodnosti, ročně přirůstá o desítky milionů osob. Ovšem takový hospodářský růst vyvolává kritickou situaci v zajišťování dalších zdrojů, zejména dnes kdy tak strmě rostou ceny ropy.

Velmi špatná je v Číně ekologie. Už teď škody na ekologii ujídají velkou část růstu. Změnit to – přejít od vysoce zdrojově náročného růstu k růstu zdrojově úspornému tedy restrukturalizovat ekonomiku - to chce hodně peněz. Nevyhnutelně také povede k dalšímu růstu nezaměstnanosti (vzroste-li efektivnost a produktivita).

V uplynulých třiceti letech významně vzrostly příjmy obyvatelstva. Ovšem tento růst byl velmi nerovnoměrný. Příjmová diferenciace společnosti narostla do značných rozměrů, ale přitom se formálně zachovává ještě komunistický systém. Nesporně taková nerovnost působí na sociální stabilitu, ale změní-li se způsob růstu, pak se sociální stabilita bezpochyby poruší.

Ani nezaměstnanost není žádná legrace. Již nyní se uvádí, že v Číně je 200 -300 mil „zbytečných“ lidí. Jen udržení této „armády“ a tím spíše zabránit jejímu nárůstu je velkým vnitropolitickým problémem. Na druhé straně ohromný přebytek pracovní síly ji dělá mimořádně lacinou. To je také jedna z největších výhod Číny v konkurenceschopnosti a základ jejího ekonomického růstu. Zvýšení mezd jako jeden ze stimulů růstu životní úrovně by okamžitě vedlo k růstu cen spotřebního zboží a potravin na vnitřním trhu a také by se okamžitě projevilo v odbytu čínské produkce na světových trzích, která by již nebyla tak laciná. To by v krátké době omezilo čínský export, následně omezilo výrobu a rychle zvýšilo nezaměstnanost.

Rozpory jsou založeny také v demografii. Čína nemůže opustit svoji politiku „jedna rodina – jedno dítě“, protože podle odhadů již nyní počet obyvatelstva z hlediska zatížení přírody převyšuje nejméně 1,5krát optimum (obyvatelstvo Číny žije zhruba na polovině území a druhá polovina je nevhodná pro život). Na druhé straně - v blízké perspektivě tato politika vyvolá velké problémy, protože obyvatelstvo rychle zestárne a vznikne tzv. „deficit nevěst“.

Nízká porodnost automaticky vede k růstu staré populace a přitom penzijní systém je teprve v počátcích. Proto také obyvatelstvo využívá možnost ovlivnit pohlaví potomka a většina rodin chce mít chlapce – jako dědice a živitele na stáří. Již nyní je vidět v mladších částech populace, že počet mužů převyšuje počet žen o více než 20 %. Řešení v podobě změny chování rodin je ovšem v nedohlednu. V dohledné budoucnosti tak bude v zemi minimálně 20 milionů mladých mužů, pro které nebudou nevěsty. To je bezprecedentní situace, kterou ještě žádná země neřešila a nikdo neví, co z toho vyplyne.

Hlavní problém dalšího rozvoje Číny je ovšem v něčem jiném. Je sice pravdou, že každý čínský problém, pokud by se mohl řešit izolovaně od druhých, by byl řešitelný. Ovšem podstata současného i budoucího řešení čínských problémů je v jejich vzájemné podmíněnosti, neboť jakékoli řešení jednoho problému ovlivňuje druhé problémy. A vůbec největším problémem je jejich rozměr, protože každé řešení tak ohromných problémů se nemůže současně nepromítat i do světové ekonomiky.

Nelze vyloučit, že expanze za účelem zabrání území a získání přírodních zdrojů je možná pro Čínu jediné možné řešení, jak rozetnout gordický uzel problémů. Rozměr všech těchto problémů totiž narůstá a s plynoucím časem se jejich řešení dostává do slepé uličky.

Dá se odvodit, že taková expanze by měla především ekonomický a demografický charakter. Již v roce 1988 noviny čínské armády docela upřímně napsaly – „efektivní kontrola strategicky významného regionu uskutečňovaná v průběhu dostatečné dlouhého období, které leží mimo geografické hranice nakonec povede k tomu, že se tyto geografické hranice změní“. Nikdo to tehdy nedementoval a je jasné, co se tím míní – „efektivní kontrola nad strategickým regionem“ Sibiře a Dálného Východu se může uskutečňovat cestou hospodářské a demografické expanze.

Nelze zde prostě vyloučit možnost ani vojenské agrese založenou na prakticky neomezených lidských zdrojích. Další oslabování ozbrojených sil Ruska, o nichž již Nezavisimaja Gazeta nejednou psala, může takové akce jen vyprovokovat. Co když někdy v budoucnu se vnitřní problémy natolik zostří, že udeřit na „vnějšího nepřítele“ bude tím nejmenším zlem oproti řešení vnitřních problémů. Takové koncepce přece již dávno existují.

Tak velký přebytek mužů umožňuje i překonat strach z vysokých ztrát v takové agresi. Nakonec již jsme nejednou upozorňovali, že některá cvičení čínské armády mohou mít charakter pozemních operací proti Rusku.

A můžeme si klást otázku, co by se stalo, kdyby skutečně k takové akci došlo a několik milionů lidí by v ní zemřelo – proti komu se pak obrátí obyvatelstvo Číny – proti vlastní vládnoucí elitě, nebo proti svému sousedovi.

Budoucnost Číny je spojena s řešením několika kolosálních problémů a jak je patrné, odpovědi na jejich řešení v Číně nenajdeme. Je možné s určitostí říci jen jedno – tyto problémy se samy o sobě neztratí. Nezávisle na tom, jak se bude Čína dále rozvíjet - řešení jejích vnitřních problémů však podstatně změní současný světový vývoj – uzavírá A. Chramčichin.

Угроза, которая сама по себе «не рассосется» - Китай неизбежно сломает нынешний мировой порядок ZDE