To, co nám pan Šimůnek předkládá, není nic nového. To už jednou v trestních kodexech bylo. Staleté zkušenosti vedly k poznání, že důkaz získaný mučením je bezcenný. Tak, jak dnes blázní pánové Šimůmek a Joch s terorismem, podobně bláznili bojovníci s čarodějnictvím. Právě toto šílenství vrcholící v 17. století později vedlo k opuštění principu presumpce viny a k odstranění všech forem mučení.

Umné konstrukce novátorů a diletantů v trestním právu jsou zcestné. Jestliže pan Šimůnek připouští použití mučení v jim uváděných situacích (1 -- vyšetřovaný je jednoznačně usvědčen důkazy, které by obstály i před řádným soudem, 2 -- vyšetřovaný je usvědčen důkazy, které by nemusely u soudu obstát a 3 -- vyšetřovaný je "důvodně podezřelý"), musí logicky následovat otázka, k čemu jsou pak vlastně soudy?

Nejde o otázku dnešní "zvrácené humanity" či věc odborníků "společenských věd". Tortura byla v trestním řízení omezována postupně a nakonec se od ní zcela upustilo. Byla tím reflektována staletá zkušenost. Tedy vztah k realitě, pane Šimůnku, z jehož nedostatku odpůrce legalizace mučení obviňujete. Vaše teze jsou návratem k presumpci viny, o které zde podle Vás rozhoduje vyšetřovatel.

Jako advokát jsem se zúčastnil mnoha výslechů v trestním řízení. Samotná vazba působí na obviněné dostatečně, aby vypovídali. Pokud by se šílené návrhy pana Šimůnka a pana Jocha uskutečnily, neměl bych o účast na něčem podobném zájem. Rýsuje se zde šance pro novou profesi. Dříve se její vykonavatelé za ni alespoň styděli a vyhýbali se slušným lidem. Ti dnešní se, jak je vidět, už nemohou dočkat.