Povím vám proč: protože politické strany jsou organizovaná bratrstva stojící pevně na ekonomických zájmech svých členů. Málokdo vstupuje do strany z ideálních pohnutek. Členství přináší i na lokální úrovni podporu zájmů, jimž lze navíc navléci ušlechtilý háv. Přímá demokracie? Ta v této disciplíně nemá šanci. Síla bez motoru. Dvě třetiny z deseti milionů Čechů nechtějí radar, drtivá většina těchže odmítá uznání quasirepubliky Kosovo, lidé odmítají nezřídka i rozhodnutí "svých zástupců" na místní úrovni. Co to však pro demokraty opírající se o "pluralitní politický systém" znamená? Rejstřík je dost chudý: nic, nezájem, ignorance, v krajním případě vulgární odmítání. Mohou si to dovolit -- ta síla, zvaná občanská veřejnost, je dezorganizovaná a nemůže je ohrozit.

Ano, přímá demokracie má za určité konstelace šanci. Ale jen tehdy, když skutečnost potlačí reálné zájmy občanské většiny natolik, že jí nezbude jiná cesta, než se vzepřít. Revoluce přinese změnu... ...a nové politické strany, nové zájmové skupiny zastřešené vznešenými myšlenkami.

Dá se z tohoto kolotoče vystoupit? Lze na myšlence přímé demokracie stavět? Obávám se, že v čisté podobě je ta idea neprůchodná. Zkusme však přemýšlet o tom, jak zastupitelskou a přímou demokracii zkřížit, využít výhod obou a potlačit jejich nevýhody.

Zneužívání moci by například pomohla povinná rotace na místech funkcionářů, a to na všech úrovních. Někdo je zajisté schopný více, jiný méně, ale lidé s nedostatky jsou určitě blíž občanské společnosti, než pohlaváři přesvědčení o své nenahraditelnosti a genialitě. Zkusme si například představit takovou Stranu zelených, ve které by Bursík musel přepustit po půl roce své místo Kuchtové, ta Stropnickému, Stropnický... Že by to byl zmatek? Ale kdež! Byla by to cesta k tomu, jak zabránit tomu, aby předseda se svou volbou dostal volant, jehož by se nesměl nikdo dotknout. S vědomím toho, že strana není jeho pašalík by se musel dočasný předseda se svými straníky a příznivci radit daleko více, než je v kraji zvykem.

Nepřehlednost stranických programů by překonalo vytčení dvou tří -- ne více! - jasných priorit: například stát, který bere ohled na slabé, sebevědomá a nezávislá zahraniční politika.

Vůči tradičně organizovaným stranám, jež léta vedou stále stejní papaláši užívající moc v rozporu s reálnou legitimací, by byla taková sebeobranná partaj, jejíž dočasní funkcionáři by se z principu museli radit nejen se straníky, ale i nezávislými občany, v jednoznačné výhodě. Navíc by měli to, co institutu přímé demokracie chybí -- organizační zázemí.

Zmíněné myšlenky zajisté nejsou nové. Poznámky nicméně směřují k tomu, aby vyprovokovaly diskusi o tom, co by mohlo veřejnost dovést od její špatné nálady a neangažovanosti k opaku.

Občanská veřejnost má obrovský mocenský potenciál; je jako volně plynoucí řeka, jejíž energie se však nemá za normálních okolností šanci projevit jinak než revoluční záplavou. O vlastní síle se může v běžném toku času přesvědčit jen tak, že ji využije způsobem, který má smysl.