Někomu ten klid a mír prostě vadí, a člověk, když se dobře rozhlédne kolem, tak objeví tváře, které by viděly raději Evropu opět zmítanou konflikty, válkami a nenávistí. Tihle odpůrci soužití v Evropě naposledy uspěli rozbitím Jugoslávie. Balkánský explozivní sud prachu nebylo zapotřebí dlouho zkoušet ohněm, aby vybuchl. V čí prospěch? Tuhle starobylou právnickou otázku je dobré si klást v politice nepřetržitě. Komu prospívá neklid v Evropě? Kdo těží z toho, že Evropa má problematické oblasti? Kdo by se asi zaradoval, kdyby se starým kontinentem znovu rozšířila vlna nacionalismu rozbíjející a drobící státy? Ti, kteří mají pocit, že neuspěli, že byli ošizeni, že měli a mají nárok na víc, nebo ti, kterým se zdá, že historie byla vůči nim nespravedlivá. A když se evropské národy budou opět prát a pěstovat svár, budou se nakonec radovat konkurenti stojící mimo kontinent.

Latina má pro válku výraz bellum. V každé době žijí šílenci, jimž připadá válka jako něco krásného, přitažlivého. Mír, to je prostě nuda. Soužití, poklid, spolupráce, to jsou hodnoty, které blázen vidí nerad. Žijí prostě mezi námi ti, kteří urputně hledají zdroje konfliktů. A minulost, nedořešené spory a staré křivdy jich nabízejí nepřeberně. Stačí si vybrat a investovat dost peněz do nákupu explozivní propagandistické látky a do zápalek.

Ony dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše nyní do Evropského parlamentu propašoval formou písemného prohlášení nezařazený rakouský poslanec Andreas Molzer. Nechci tohoto europoslance v žádném případě podezírat z toho, že mu vadí mír v Evropě nebo dokonce, že patří mezi ty, kteří se bez konfliktu neobejdou, a které docela otevřeně označuji za šílence. Neznám motivy Andrease Molzera. Možná je upřímně přesvědčen o tom, že Evropa má uctít památku vyhnaných Němců a Maďarů, a že naopak netřeba uctívat památku vyhnaných Čechů, Poláků, Srbů, Rusů, Palestinců, severoamerických Indiánů a dalších národů. Možná patří jen k těm, kteří vidí křivdy ve své blízkosti a za jejich hranice už nedohlédnout. Možná k těm, kteří utrpení některých národů mají za větší než utrpení národů jiných nebo kteří mají prostě neúplné informace.

Písemné prohlášení, které v těchto dnech prochází Evropským parlamentem a nese název "o obětech světových válek", opírá svou legitimitu o genocidu Arménů. Ocitnou-li se tzv. Benešovy dekrety v těsné blízkosti genocidy Arménů, vypadají rázem opět jako problém. V tom je ukryt rafinovaný trik tvůrce. Nikdo nepochybuje o právu národů na vlast a o tom, že genocidy a pronásledování nevinných lidí patří k odporným zločinům. Faleš politického přístupu ale spočívá ve srovnávání, přiřazování, připomínání, přičleňování, nebo naopak v opomíjení, zapomínání, ale především v selekci národů, jejichž osud je explicitně jmenován a těch, o jejichž osudu se mlčí.

Autorka je poslankyní Evropského parlamentu za KSČM