Mluvčí Vatikánu Federrico Lombardi, který na tiskové konferenci uvedl tuto osmdesátistránkovou encykliku s padesáti odstavci, prohlásil, že abychom mohli věrně kráčet k cíli, potřebujeme věrohodnou naději, která nevychází z prázdných slov, ale která skutečně změní náš život. Tomu věnuje papež pozornost především v první části, kde konstatuje, že víra vede člověka k novému životu. V druhé části se pak zabývá problémy současného života a ta zřejmě na sebe soustředí největší pozornost i u světské veřejnosti, protože se zabývá francouzskou revolucí z roku 1789 a ruskou revolucí z roku 1917.

Dvacátý odstavec encykliky poukazuje na to, že v 19. století vysvitla naděje po novém uspořádání cesty ke svobodě a rozumu. Stále rychlejší pohyb technického rozvoje a tím spojené industrializace vedl k nové společenské situaci. Vznikla třída průmyslových dělníků, jejichž otřesné životní podmínky popsal v roce 1845 Bedřich Engels, které zveřejnil jak známo ve své práci Postavení dělnické třídy v Anglii. Čtenáři muselo být jasné, píše se v encyklice, že takto to nemůže zůstat, změny jsou nutné. Změny však podle papeže otřásly celou strukturou občanské společnosti. Po měšťácké revoluci z roku 1789 následovala nová, proletářská. Pokrok nemohl lineárně pokračovat v malých krocích, potřeboval revoluční skok. Karel Marx uchopil výzvu této hodiny a svými slovy i myšlenkami se snažil otevřít jí cestu. Popsal přesně i když jednostranně situaci své doby a s velkou analytickou schopností ukázal cesty vedoucí k revoluci.nikoli teoreticky, ale s komunistickou stranou, kterou na cestu přivedl Komunistický manifest z roku 1848. Jeho přísliby, podpořené jasností analýz , byly návodem k revoluci, která se nejradikálněji projevila v Rusku.

Dvacátý prvý odstavec encykliky zdůrazňuje, že jejím vítězstvím se ukázal základní omyl Marxe. Sice ukázal velmi precizně, jak neodvratný je tento převrat, ale neřekl, jak má pokračovat. Předem počítal s tím, že vyvlastněním vládnoucí třídy, svržením její politické moci a zespolečenštěním výrobních prostředků vznikne nový Jeruzalém. Nyní jsou všechny protiklady odstraněny a člověk a svět jsou konečně očištěny. Nyní všechno půjde samo od sebe nejlepší cestou a všichni chtějí to nejlepší. Tak to musel vidět Lenin po úspěšné revoluci, i když u Mistra se nedalo najít nic, jak to bude pokračovat. Ano, sice hovořil o mezistupni jako nutnosti proletářské diktatury, která sama od sebe se pak stane zbytečnou. Tento „mezistupeň“ známe velmi přesně a jak se vyvinul, nezanechal za sebou blaho na světě, ale zničující zkázu. Marx neopomenul jen vymyslet pro svět nový pořádek, ale jeho omyl je daleko hlubší. Zapomenul, že člověk zůstává člověkem. Zapomenul na člověka, zapomenul na jeho svobodu. Věřil, že když je ekonomie v pořádku, je potom vše v pořádku. Jeho základním omylem je materializmus: Člověk není jen produktem ekonomických pořádků a nelze jej samotného z vnějšku uspořádáním přijatelných ekonomických podmínek uzdravovat.

Papež ve své encyklice kritizuje však i moderní pojetí křesťanství, které se soustřeďuje pouze na spásu jedince a tak podle jeho názoru vylučuje poselství Ježíše, že křesťanská naděje zahrnuje spásu všech lidí. „Musíme učinit vše, abychom překonali utrpení, avšak vymýtit ho ze světa není v naší moci. To dokáže jen Bůh“, konstatuje Benedikt XVI. Kardinál Albert Vanhoye k tomu při představování encykliky poznamenal, že aby bylo možno se postavit k realitě s jejími problémy a těžkostmi čelem, je naprosto nezbytné mít opravdu pevnou naději. Papež ve své nejnovější encyklice chápe, že modlitba je skutečnou školou naděje a věnuje se lidskému jednání a utrpení v životě člověka.

Úvahy obsažené v SPE SALVI  nikterak nevybočují z myšlenkové linie osmdesátiletého Josepha Ratzingera, syna z  chudé bavorské věřící rodiny četníka a kuchařky. Jeho mládí nebylo jednoduché a v roce 1941 musel vstoupit do HitlerJugend a jako všichni seminaristi byl pro nacistický režim podezřelý. Jako šestnáctiletý byl povolán jako pomocník k protiletadlovému dělostřelectvu ačkoli udal, že chce být knězem. Později musel jako každý Němec nastoupit u říšské pracovní služby, kde byl mimo jiné nasazen u protipancéřových staveb.

V roce 1945 strávil krátkou dobu v americkém zajetí v táboře a po propuštění pokračoval ve svém teologickém studiu a promoval v roce 1953 na doktora v Mnichově, kde později též habilitoval. Jako 31letý se stal profesorem dogmatiky a na Thübingenské univerzitě byl vystaven v šedesátých letech ostrým studentským protestům, kvůli  kterým odešel do Regensburgu. V květnu 1977 byl papežem jmenován mnichovským arcibiskupem a měsíc poté kardinálem. Jeho postup v nejvyšších církevních orgánech byl nezadržitelný. V roce 1981 se stal prefektem kongregace pro víru s čtyřiceti spolupracovníky a před devíti léty děkanem kolegia kardinálů a před pěti kardinálním biskupem v Ostii. Jeho postoje v otázce víry jsou protichůdně hodnoceny v důsledku jeho četných střetů i s nejvyššími církevními hodnostáři.

Jeho kritici poukazují, že jeho názory v otázkách víry a morálky vysoce přesahují požadavky deseti přikázání. Zaznívají i varovné hlasy, že jeho ekumenický dialog ohrožuje vztahy církve s protestanty. Kritické hlasy zaznívají pak ze západních zemí proti jemu odmítavému stanovisku vůči životnímu partnerství mezi homosexuály i jeho neměnné stanovisko proti potratům a euthanazii. Byl jedním z iniciátorů, přes protesty některých biskupů, že církev v Německu vystoupila z možného poradenství pro otázky porodnosti, protože se zabývá i možností jeho přerušení. Kritizován byl i za svůj dopis americkým biskupům, aby neudělili svátost prezidentskému kandidátovi v roce 2004 Johnovi Kerrymu, protože vystupuje za potraty a asistenci při umírání.

Lze proto nyní očekávat, že nejnovější papežova encyklika vyvolá vášnivou polemiku. Zatím je k dispozici na internetu v latině, italštině, francouzštině, angličtině, němčině, španělštině, portugalštině a polštině. Překlad do češtiny se připravuje a vyjde knižně.