Matěj Stropnický, syn herce a diplomata Martina, vtrhl na českou politickou scénu se všemi předpoklady uspět: se jménem známého otce, finančním zázemím, sympatickým vzhledem a podporou známých osobností. Jenže předtím prožil dvouletou éru jako redakční elév Literárních novin pod vedením Jakuba Patočky. Na rozdíl od něj ale ve SZ působí dále, dokonce se stal místopředsedou Republikové rady SZ, orgánu, který formálně působí významně. Stejně Jako Patočkovi, zůstal mu pocit, že se věci dějí "o nás, bez nás". V případě Patočky je to pochopitelné, prohrál vnitrostranický boj, odmítl spolupracovat a teď "bojuje" jen perem z pozice šéfredaktora Literárních novin. O to však vehementněji. Není snad čísla, kde by se o SZ nepsalo a nekritizovalo. Vysvětlovat mu, že je to už právě kvůli jeho bývalé pozici minimálně trapné a nedůstojné, a že to většinu čtenářů (i těch potencionálních) nezajímá a otravuje, nemělo smysl. Ublížení a pocit nedostatečné "zelenosti" dnešních Zelených mu zůstal. Tak jako Matěji Stropnickému. Patočka si ale jako "vlastník" Literárních novin může de facto dělat, co chce. A dokonce nebrat i ohled na své čtenáře. Nikoli však Matěj Stropnický, který svou pozici ve straně chápe "dpovědně" nést prapor "pravých" Zelených, z médií útočit na vše, co její představitelé dělají a zevnitř sílit tlak na odvolání současného vedení.

Vždycky mě odrazovali mladí lidé, jenž svůj "světonázor" mají, aniž by dokončili studium, aniž by přistupovali k druhým s alespoň trochou pokory a snažili se vést dialog, nikoli monolog. Zvláště ti, kteří "hlásají" levicové názory, ale sami žijí z toho, co pro ně udělali jiní, ti blízcí. Ztrácí to pro mne pak opravdovost.

Proč to ale píši: vzal jsem si do ruky sobotní vydání Lidových novin a hned na mne vykoukl "kukuč" tohoto eléva. Nečekal jsem nic světoborného, ale po přečtení jsem chvíli přemýšlel, co tím Stropnický vlastně chtěl říci. Nejdříve ale pro ty, co mnou zmíněný článek nečetli: konání ministra zahraniční Karla Schwarzenberga, nominovaného Zelenými, stala se pro Stropnického a Patočkovce symbolem arogantního, nezelného směřování Bursíkových Zelených. Ve svém článku Stropnický úsměvně radí, co vše by měl Karel Schwarzenberg během jednoho svého pracovního týdne (a tedy stále) ve své zahraniční politice změnit. A není toho málo: od omluvy Rakušanům za výraz "Magoři", vypsání referenda k raketové základně, dostatečné informovanosti o problematice jaderné elektrárny Temelín až po konstruktivní dialog s představiteli íránského režimu, jež by měl ujistit, že vojenský útok ze strany Spojených států nehrozí.

Lidové noviny v rubrice Úhel pohledu otiskují samozřejmě i ty názory, jež se s linií LN neshodují, a to je dobře. Jenž někdy mám pocit, že si rádi z některých autorů utahují. Tak jako z Matěje Stropnického nebo Jiřího Paroubka ve stejném čísle, jehož fotka na straně tři, s prstem na nose a pitoreskním úšklebkem, opravdu není lichotivá. Natož pak článek o něm. Nemohu si nevzpomenout na Úhel pohledu Táni Fischerové, a až neuvěřitelně naivní a hloupý článek o tématu radarové základny. Bylo by zajímavé znát názor Václava Havla, jež Stropnického před parlamentními volbami podpořil a nechal se s ním vyfotit na propagační materiály. I proto, že Karla Schwarzenberga navrhuje jako jednoho z možných kandidátů na prezidenta.

Ale zpět. Nepokládám Matěje Stropnického za tak hloupého, pokládám ho ale za vysoce naivního. A není divu, vzhledem k jeho věku. Upřímně ale lituji, že svůj potenciál promarnil. Návrat "zelených" Zelených i přes úpornou snahu bývalého vedení nečekám, očekávám však, že Matěj Stropnický si vyšší patra politiky svým chováním a vystupováním nadobro uzavřel. Kverulanti a podrazáci totiž nejsou vítanými členy žádné politické strany. I když někdy nechtěně plní úlohu opozice a ukazují tak pluralitu názorů a otevřenost dané strany. K rozhodování ale nebývají připuštěni. Naštěstí.

Autor je studentem politologie a mezinárodních vztahů na CEVROINSTITUTU, produkčním a spolupracovníkem redakce Literárních novin