Když mluví se o propagandě, tak by se mělo myslet na rozšiřování názorů a informací za účelem vyvolání nebo zesílení určitých postojů nebo jednání, a to nejen ve spojením se zkreslováním faktů. Že se často zapomíná na to, že propaganda nemusí být spojena se lží a ani ne s polopravdou, to je pochopitelné, když se na příklad jen pomyslí na zdůvodnění války v Iráku, na nutnost amerických protiraketových základen v Polsku a v ČR a na výrok jednoho katolického duchovního, že AIDS se šíří v Africe prostřednictvím záměrně infikovaných prezervativů, dovážených ze západních zemí. A protože slovo propaganda je nejstarší ze třech výše uvedených, není divu, že se někdy mluví také o propagandě pro nějaké zboží, nebo dokonce o reklamě, která propaguje něco, co vlastně není oprávněné.

Rozdíl mezi reklamou a 'public relations' zase je, že v případě reklamy se za umístění informací platí, a to se alespoň oficiálně v případě PR nedělá. Proto v novinách na příklad by měli být kontaktní osoby pro reklamu členy reklamního oddělení a pro PR by to měli být členové redakce. Že to lidé nedodržují, to má něco co dělat se skutečností, ale ne s pravidly chování specialistů na PR.

Tolik k pojmům, teď něco k mé drzosti o neandertálcích. Ano, vím, že v Německu se myslí, že je málo mladých Němců na světě, ale ono je jich ještě víc než dost, aby se společnost mohla spravovat bez společenskékomunikace. A to není nová věc 21. století. Už dříve tomu tak bylo a i po nás to tak bude, že člověk by neměl jen vědět, koho volit, ale na příklad taky, kde dostat léky, kde sociální podporu, kde může sportovat, kde se setkat lidmi na koncertě...

Že by naproti tomu člověk nemusel vědět, že existuje nový lék, o kterém se stejně nedozví, že nepomáhá víc než starý, že je ale zato dražší než ten starý, že člověk by nemusel být lákán spoře oděnými mladými ženami, aby si koupil auto, které je pro něho vlastně příliš drahé a pro životní prostředí příliš škodlivé, že by nemusel být přesvědčován, ať vyzkouší novou značku cigaret, když mu cigarety stejně škodí, to se ví, proti tomu by se mělo, je-li to vůbec možné, něco dělat, a to někdy i zákazem, protože lidé někdy nevěří tomu, co vidí, někdy dokonce nechtějí jednat podle toho, co vědí.

V této souvislosti je ale zajímavé, že jsou to vlastně novináři, kteří by měli rozhodovat podle svých etických pravidel, které PR informace kriticky použijí a jak a které nepoužijí, a měli by veřejně poukazovat na to, když začnou propaganda, reklama a PR mít na společnost nedobrý vliv.

Ta čtvrtá moc ve státě je ohromně důležitá, potíž je jen to, že novináři si svůj důležitý úkol mnohdy ani neuvědomují, jindy je zas utlačuje vedení redakce a někdy novináři jednají proti své roli hlídacího psa demokracie z vlastní vůle a docela úmyslně. Život je život, co se proti tomu dá dělat?